Fu, opustil policii, ale ne vlastní. Když potkáte, je to vaše vlastní, a tak jdete a utratíte. Tak jsem se ukázal být můj a šel k páru.
– S tlustým, možná, přítel Zyoma, hezký, viděl, jak jsi ho dostal Laz… A vzal jsem na sebe policajty, viděl je, nalákali mě?
– Kdo jsi? – vyděšený zeptal se chlapa.
– Jsem stejná jako ty, špetka… no, sdílej nebo skim?
– Dáme zatraceně o bazaru, kdo je kdo, kdo … – podporoval toho chlapa a nabídl, že půjde do Bistro. Šli jsme dovnitř a seděli jsme půl dne. Jeli na nudistickou pláž v Sestroretsku. Slunce, bzučení, doping a vzali si nudisty na jezírko do prdele, protože na pláži je zakázáno? Ale to je zvláštní příběh.
Ráno jsou peníze znovu potřeba a já jdu, dívám se do architektury. Piju pivo, píchnu si zuby, vyplivnu slupky a vezmu dlouhý potah cigarety, za čtyřicet tři rublů, dvakrát dražší než láhev vodky. Kondenzovaný kouř stoupá a bobtná s poryvem větru…
poznámka 10
A bezdomovci jsou na večírku
A já jsem šel s přítelkyní, aktivní módní návrhářkou bez určitého místa bydliště podle mého pasu, což je celý západní svět, do vesnice Taiga v Buturlinovce… In!.. Spící království, kde každý nevidí peníze a polospal sní o minulém životě.
Ráno jsem vstal, vylezl jsem na dvoře a chyběl mi. Paní ošetřovala rmut v předvečer. Baska bolí a nalije plody do dvora. Jediné kuře je snědlo a neživě klesalo. Hostitelka, blázen, vzala a začala škubat peří na polštář z kocoviny, myslela si, že je příliš pozdě na řez, sama zemřela a bez sekání hlavy bylo maso ztuhlé.
Mezitím se kuře probudilo a chvělo se, chmurné peří kdekoli a kdekoli, pták řekl z kocoviny a běžel plešatou stranou stranou.
– Pojďme se projít vesnicí. – navrhl v chraplavé minulosti mezzosoprán, přítele, který se po mně vyšplhal.
– Nebo možná budeme procházet? – stoupající plazící se od dalšího kroku verandy, odpověděl jsem sushkim. Moje podpatky byly nehybné za prahem uvnitř chaty a krev tekla do hlavy, což bolest zesílilo. Vstal jeden přítel, opřel se o zátylek a strčil mi nos, drahé boty, a pokračoval k východu z dvora. Prošel jsem po schodech dolů na nohy a vyskočil poté, co hrál hýždě do obchodu s vodkou.
– A dusný? Zeptal jsem se a napil se z nakoupené láhve alkoholu.
– A má babičku Nyurku, jeho matku, okurky a sůl natolik, že stačí, aby se do společnosti kousl.
Když jsme skončili, zamířili jsme k místní autoritě, relativní osobě, která byla nedávno propuštěna z míst zbavení svobody a pohybu potravin. Jeho chata byla, stejně jako mnohá, drzá. Když jsme se ohnuli v dolní části zad, šli jsme na verandu a bez rozvahy vstoupili do chaty. U stolu seděl v pasu, svlékl se, celý v tetováních, hubený muž přezdívaný Kharya. Ze svalů na jeho těle byly vidět pouze kosti.
– Velká Kharya. – pozdravil mého pána, aniž by se vzdal. Strop byl zjevně postaven pro hobity a trpaslíky.
– Skvělé, pokud si neděláte legraci. – bývalý odsouzený nazálně odpověděl bezzubým zabarvením. Neomezoval jsem se stejně jako můj přítel, stál jsem u dveří a čekal na pozvání. – Posaďte se, prostě pojďte.
– Budeš Vodyaru? – zeptal se mě.
– A co je tam? zeptala se Kharya.
– Samozřejmě, jaký trh, tady. – Moje odpověděla radostně a položila na stůl litrovou láhev vodky.
– Dobře, vylijme to. – vězeň vzal bublinu, vytiskl ji a nalil do hrnku. – pojďte, posaďte se, milí hosté, udělejte se jako doma. – Navrhl a pocínoval z krku a pak si umyl hrnek. – Haaa!!! vydechl a rozšířil oči. – Jen já, jako matka, jsem byl pohřben z předkrmu, s kuličkou, ne zatraceně. Pouze černý kaviár. Už mi v krku trčí. Chcete, vylezte do sklepa.
– Říkáte diatézu? Vysvětlil jsem to.
– Co?? zeptala se Kharya. – Kdo je to?
– To je můj fraer, správný a ne usvědčený. – vysvětlil můj.
– A jaký jsi zázrak? – Také jsem se odvážně zeptal vězně.
– Ticho, tiše kluci nepřekračují. – ujistil mě a představil mi majitele kabát. «Tohle je můj vlastní strýc s dvacetiletou větou.»
– Dvacet pět let … – opravil Kharyu. – Dobře, vylezte na mladý sklep? Koneckonců svou ženu neposíláte?
– A co? Dokážu zabít. – navrhl můj.
– Vaše firma. řekla Kharya a nalila si další vodku. – Hrnky jsou pryč. – a tlačil ji ke mně.
– Posaď se, zlato, lízám a budeš pracovat v noci.
– pražce. – odpověděl můj.
Vyšplhal jsem pod podlahu, zapálil si zápas a byl ohromen; na policích byly kousky třicet tři litrů plechovek konzervovaného černého kaviáru. Vytáhl jsem dvě plechovky.
Jakmile jsme z jednoho hrnku vzali půl litru, zase, jako by šifrán, vstoupili do domu dva policisté.
– No, Haryo? – jeli. – neměli jste čas se oprat a kanec od Tradeswoman ukradl? Pojď, sbal se, pojď s námi.
– Proč? – zeptal se mě.
– Dej přiznání. Chceš s ním, Vasiliso? – navrhl odvážného a mělkého policajta.
– V zásadě můžete místo toho pracovat. – Přidán hubený a dlouhý policajt.
– Ale ptáka, uhodl jsi to!! – opilý Kharya se zašklebil, vzal kladivo a dva hřebíky na sto padesát milimetrů od okenního parapetu a jeden po druhém přibil nohy na dřevěnou podlahu, aniž by sundal jejich pantofle, nevyhnul se a zjevně necítil bolest. Krev pomalu nasáklé pantofle. «Teď mě vezmi, ale nedotýkej se mé neteře, jinak půjdeš sám do kbelíku… No… Slabý?» Neukradl jsem kance, neuvidím sto vůlí.
– No, jsi blázen, Haryo. – Tučně.
– Přesně, zhroutil se z dubu, proč je tak krutý? – přidáno hubené.
– Proč tak krutý? Pojď, Palych, na kyklop, jeho napětí. – navrhl tučně. – Tenhle nechodí, nechodí.
– V, ty blázne, Haryo!! Teď Vaska, – otočil se k mému. – Umyvadlo, jinak je naštvaná podlaha. – otočil se a odešel.
Kharya vytáhl kleště z okenního parapetu a hřebíky stáhl zpět bez napětí, aniž by si zakroutil obličej. Překvapeně jsme otevřeli ústa.
– Ano, neposlouchejte vás. ujistil nás. -pour.., moje nohy byly stále omrzlé v dolech. Ale tato šedá spodina okamžitě odpadne. Hahaha!!! – a položil holé ústa, ze kterých bylo vidět zčernalé kousky dřívějších zubů.
– Zlato, moje jachting! – oslovil mě můj přítel. – spěchal na něj, má všechny chlapce. Je to žena po celý život, ale jeho matka ho neviděla na rande. Dokonce ho porodila v zóně, když sloužila svému termínu s babičkou pro pytlík s obilím, který společně ukradli, dvě sestry