Když jsem si položil špičku na židli, pokusil jsem se izolovat rozdvojenou siluetu lékaře přede mnou.
– Dobrý den, Vasya. pozdravil mě.
– Jo. Odpověděl jsem.
– Tady, dvě stě gramů čistého alkoholu! – Přitáhl k sobě sklenici. – Ale musí být vypracován. Obecně půjdete do pohotovostní místnosti. Zeptáte se pana Ivanove. Odpoví: «Já!». Říkáte: «Porod proběhl dobře, ale díky mutaci se geny nevejdou a narodilo se černé dítě. Rozumíte?».
Sáhl jsem po sklenici. Doktor ho držel.
– Rozumíte?
– Ano! – nervózně vybuchl z mé duše a já jsem propíchl vypuštěnou sklenici. Položili na mě bílé roucho, čepici a vyhodili ji z kanceláře. Je dobré, že se mi podařilo vyprázdnit sklenici. A ukázaly dveře pohotovostní místnosti, cítily se staré kvasinky.
Šel jsem ven a zeptal se škytavka.
– Kdo je Ivanov? Hk.
– Já!!! – zaklepal mi do uší.
– Poslouchejte, brácho, porod proběhl dobře. – Díval jsem se na něj jako na vodárenskou věž, pokračoval jsem, ale moje hlava byla unavená a můj krk byl znecitlivělý, sklopil jsem pohled k pupku a narovnal hlavu. – normální, ik, prošel, ik, porod. Jo!!! Ale ty jsi do prdele dolu vodou, že? A pak se narodilo špinavé dítě, říkali Janovi! A jmenuji se Vasya. Rozumíš?
poznámka 12
Tři Gruzínci Saakašvili…
Spěchám, myslím na trhu, a myslím si, že omluva je pokrytectví vůči Bohu a povzbuzováním zla, protože pokud se omluvíte jednou, může se vám líbit, jak ukrást, zabít a podobné činy. Potřebujeme činit pokání pouze s Bohem a spoléhat se na jeho milosrdenství, protože pouze on má právo odpouštět a lidé se modlí za odpuštění v modlitbách, to znamená: Odpusť nám naše dluhy, stejně jako odpouštíme našim dlužníkům a nevedeme nás k pokušení, ale osvobodíme nás od zlého. Je proto snazší nedělat zlé úmysly, aby se nemodlili za odpuštění Boha. A omluva za urážku je pasivní drogová závislost, kterou si duše stále vyžaduje, aby se omluvila, a proto důvodem. – Myslel jsem a začal si pamatovat, co jsem hledal a co jsem potřeboval. Zastavil se, rozhlédl se kolem – kolektivní zemědělský trh se již uzavírá. Mnozí pomalu shromažďují své různé zboží. Nakladače kol berou plné vozíky na kontejnery a já stojím a pamatuji si důvod své přítomnosti zde. Mnoho myšlenek mi přijde na mysl, a právě když není po ruce pero. A tentokrát mám na mysli, jak koně zrychlí na bytí a kdo ví, jestli si je budu pamatovat znovu, někde v mé kanceláři, abych je na věčnost opravil, a teď si vzpomínám na něco jiného… Vzpomněl jsem si a začal hledat tempo, které potřebujete, protože se trh uzavírá, a předtím ho nemohu navštívit kvůli práci, ke které jsem úzkostlivý a svědomitý. Podívám, první gruzínský stojí za pultem, před ním je sud a nápis na něm: «živá ryba!» Jdu k němu a zeptám se. Naše město je malé a v souvislosti s odbornou činností znám téměř každého obyvatele jménem a příjmením. Stručně řečeno, oslovuji ho jménem.
– Dobrý den, Genatsvale! Pozdravil jsem ho.
– Kabaret Jeba, bratře! odpověděl radostně.
– Co prodáváte živé ryby?
– Jo. – neochotně odpověděl. Proč neochotně? A protože je mým soupeřem, neustále trápí mou ženu. Podíval jsem se do hlavně a zeptal se.
– A co plavá s břichem na vrchol?
– Ticho, pečlivě. varoval. – Nevidíš, spí. O něco později, celý den, závodil jako saiga v horách, ve vodě v sudu. Jo?
– Jo? – Podíval jsem se blíže do hlavně a ostře se mi otočil hlavou dozadu. – Fu!! Proč na tebe takhle smrdí??
– jsi hloupý? Kdy spíš, co ovládáš? Jdi, neobtěžuj se do práce. Celý klient byl vystrašený, jeho hloupá otázka a také intelektuál? Wah wah, pojď odsud … – Givi, který spěchal na ustupující ustupování ke mně, pokračoval ve pronásledování.
Jdu dále: druhá gruzínská porosty prodává meruňky. Nikdo jiný, všichni se už stočili.
– Kolik meruňky? Ptám se.
– Pát deset rublů, kilogram! odpověděl.
– Poslouchej, jsi nový? Neviděl jsem tě předtím. Zeptal jsem se.
– Jsem bratr Givi, včera se přestěhoval.
– A já jsem doktor, vidíte, vidíte nemocnici? Pracuji tam. Blízko trhu.
– Vidím.
– Poslouchej, mám jen dvacet rublů. Vážte dvacet, prosím.
– Hej, sračky, nevidíš, zbývá jeden kilogram. Vezměte si vše.
– Ano, spěchám do práce se svým společníkem ve spěchu z práce, pokud běžím domů, přijdu pozdě na návštěvu. Prodáváte ve dvaceti? Prosím. Pomozte mi, a já vám nějak pomůžu později.
– Nat!! – odřízl druhého gruzínského. – Co vážím dvacet tebe a kde zbytek? Je odebrán kilogram a půl kilogramu je čisté. Banda… co, budu jíst sám? Co jsem, osli? Jdi do mozku, do prdele. Běž, neobtěžuj se… Uryuk, Uryuk! Čerstvý tuk meruňka!!! – Nevšiml si doktora a začal křičet Gruzínce na prázdný trh. Doktor stál a řekl, než odešel.
– Tak tedy. Přijdeš do mé nemocnice. «A já, smutný doktor, jsem odešel a vzpomněl si na všechno.» – Chop se, lakomý…
A určitě. Následujícího dne, druhý gruzínský, který neprodal poslední kilogram meruněk, ho jedl nemytý a byl otráven. Přišel ke mně – doktor bez stálého příbytku, pronajal si pokoj v tomto městě a já jsem získal doktorský diplom v moskevské pasáži pod názvem «Okhotny Ryad». Ale skutečnost, že jsme lékaři bez domova, je pravda. Tam, kde je epidemie, žijeme tam, kde je válka i tam, kde tam chci pracovat, protože jsem ostřílený potomek světského života! Tak jsem sem přišel v provincii za skromný plat. A certifikace nebyla ověřena. Kdo sem přijde a znalosti internetového veslování na internetu, prostě nebuďte líní, zejména princip konzultace pomáhá. Všude je podřízený, který jedl tohoto psa a připravuje se na odchod do důchodu. Poté rozhodnou o hlavní věci… Obecně mi tento druhý gruzínský připnul a po bouřlivém víkendu bezdomovců mě probudil klepáním na dveře.
– Pojď dál, posaď se!! – aniž bych zvedl oči, navrhl jsem. – Na co si stěžujete?
– ehm, doktore, žaludek je oteklý, bolí to. Jo?
– Strip do pasu. – Pochopil jsem a zjistil, kdo ke mně přišel, ale nedal mi názor. Přistoupil k němu jako cizinec a poslouchal jeho chlupaté břicho.
Uvnitř horolezce něco zaskučelo