Tarzan se zvedl na eskalátoru a neměl co dělat, a tak začal Humanoida otírat jako štěně. Odsekl, kousl a odporoval, byl naštvaný.
– Přestaň, Tarzane! – opravil klobouk, zavrčel Lech. – Dokončit!!
Tarzan se dočasně zastavil a Humanoid využil ten okamžik, zakroutil si klobouk na sebe a sundal ho, začal vši veřejně rozdrtit. Tarzanovi se to nelíbilo, stejně jako chodci stojící a pohybující se po eskalátoru.
– Co jsi, skot, hanba nás?? zařval na celé metro a dál třásl Humanoidem. Lyokha to nedokázal vydržet a tlačil «králíka opice», narazil a spadl na záda, stiskl nevinné stojící cestující. Ze strany padajícího davu následovalo rozhořčení. Kvůli Tarzanovi všichni, kteří stáli napravo a pak na levé straně, začali padat. A jen zastavení správce eskalátoru zachránilo před zraněním, ale zvýšilo sílu pádu. Dole už byla vidět hromada malých.
Z metra jsme se vysmívali a Tarzana s prstem.
– No, kde je tvůj kushu-wushu? zeptal se Humanoid. – co, schmuck, to máš?
– Drž hubu, parchante. – Zavrčel Tarzan a aplikoval na něj sníh. – Raději jdi do přístavu.
– Milenci, je kostel daleko? Zeptal jsem se.
– Ven. Modré záře, vidíš kopuli? – ukázal Lyokhu.
– No, k čertu se sebou, kolik dalšího to snížit?! – Překvapilo mě, když jsem viděl vzdálenost od nás k ní, stejně jako k Pekingu.
– Nic, musíte vzít sáňky od dítěte, a blázen vás vezme. – připnul Tarzana.
– Jste šílenci sami!! – Lech vyštěkl a tím způsobil vzpouru Tarzana.
– Jste stále tady? Koupili jste víno?
– A za co? zeptal se Humanoid a vykulil oči své malé krysy.
– Na zadek! Šel pryč, smradlavý pes!! – nařídil Tarzanovi.
– Proč to křičíš? – urazil Lyokhu.
Upřímně řečeno, kdybych měl peníze, dal bych mu to, ale takové bylo pozorováno pouze v Humanoidu. Vždycky měl peníze. Jen si myslel, že to nevíme, a mysleli jsme si, že to víme, protože jsme vždy stáli za ním.
Po vypití lahve přístavu Lech ztuhla a plahočila za námi. Když jsme šli ven na rovný chodník, už jsme se nebáli.
– Nestydatá!! – slyšeli jsme hlasitý, starý hlas. Otočil se a uviděl Lecha stát, který prostě psal uprostřed chodníku a nevěnoval pozornost kolemjdoucím. A jen stará cikánská babička mu udělala poznámku. Reagoval jinak. Vytáhl sovětský otvírák ve službě a bez skrývání hanby, aniž by se zastavil, aby ho vyprázdnil, popadl ho za límec a zamával otvíráku.
– Teď, starý, vystrčím své oko ven.
– Lyoha, brzdy. Jste blázen? – zastavili jsme ho.
– A ty s ním? Musíte střílet!! – unikla z chundelatých tlapek Humanoidu, stará žena křičela a utekla.
– Je nutné tě zastřelit. – a chytili jsme Lyuhu za podpaží a nesli jsme ji asi pět metrů, hodili jsme ji do závěje, aby se ochladila. Po kouření jsme pokračovali dál.
Když jsme v kostele rozptýlili cikánské žebráky a staré ženy, odložili jsme Lehu s kloboukem u vchodu na verandu a my jsme šli, jak bylo řečeno, do chrámu, aby se modlili k Bohu, aby házeli víc. Věřil a my jsme zhřešili. Šli jsme dovnitř a posadili jsme se na lavičky. Fungovalo to vřele.
Nevím, kolik jsme zaspali, ale Lech nás probudila opatrně.
– Stasyan, Tarzane!
– Vypadni ode mě, Satane!!
poznámka 14
Sklepní sklep
– Tak tedy? Půjde tento dvůr?
– Sakra, existuje bazén.
– No.. a auta kolem.
– Ty, Dan bazar, že tam je místo?
– Muuu. – řekla Denis. – počkat, co? Tam!.. Suterén!!. Žil jsem v něm šest měsíců!!!
Obrátili jsme se k němu.
Když jsme sestoupili přes lepenku dolů po schodech ze suterénu, z levé strany jsme viděli zavěšení a třetinu dveří visících na ní, zřejmě vstup do suterénu.
– Sundej to!! Křičel jsem na Cikána. Skvěle ji odtrhl, dveře s řevem spadly. Cikán vešel do dveří.
– Ach, chlapče, ale sakra plave tady?! – Romové byli vystrašení a stříkající na vodu se k nám vrátili.
– Co to je, stoupající? – zeptal se Dan.
– No tak a tady na ostrově máme drink. Světlo padá z otvoru a nikdo není. (To znamená, policajti). – Rozhodl jsem se a vzal si lahev přístavu. Otevřel jsem ji v kruhu zuby a podal jsem to příteli. Chci poznamenat, že pouze komunisté, policajti, vojenští a bezdomovci mají právo opravdu se navzájem nazývat «soudruhem». Z tohoto důvodu jsou lidé bez domova zbaveni prvních tří lidí jedinou sociální vrstvou populace, která dosáhla komunismu. A co: věci jsou zdarma; jídlo v popelnicích nebo krmení, také zdarma; bydlení v suterénu a podkroví, opět zdarma. Co není komunismus? Stručně řečeno, můj přítel ode mě nabídku s radostí přijal. Otevřel jsem další láhev přístavu a nabídl ji Danovi a třetí, otevření, podal jsem cikánovi. Spadli do zmatku, vytáhl jsem jednorázové sklo a zavedl ho do středu davu.
– Che, vylíhla? Pour? – usmál jsem se. Všichni tři mě nalili najednou a znovu se zmatili a upřeně na mě hleděli.
– Na co se díváš? Na drink! Navrhl jsem a vypil sklenici. Ticho přerušil nepochopitelný soudruh.
– A to není ani ostrov, ale toto wh-how-it?
– Ass. – Cikáni potvrdili.
– Jo… ne, no, no-no-no-noon-no-poledne,..
– No, dobře?
– P-poloostrov, morone. – opraveno výsměchem Dan.
– Jo. Cikánská cikánka, co to děláte? – Soudruk odvrátil jeho pozornost.
– Kuz Jabere, Vishma.
– A v ruštině? Zeptal jsem se.
– V ruštině nepřekládají.
– Podívej, rozptýlil minutové ticho a natáhl prst na jedné straně, soudruhu, a druhý držel, zaťal pěst v oblečení, cikán v té době prohnal vlnu pro sebe a způsobil, že se pohybovalo všechno plovoucí. Kružnice se objevily na vodě ze sloupu na římse v suterénu, osvětlené v úplném soumraku, pak ošuntělou plešatou hlavou a oteklou tlamě nějaké ženy. A to vše není tak ukvapené.
– Ach dobře, do pekla? – Překvapený bez koktání soudruhu.
– Vypadni odsud!! – vstal Dan s bublinkou vína.
– Ahoj, mrtvola!! – Cikán vyskočil a vypustil láhev, láhev pro Ulku, která se vysypala. – Oh, boj, mumle!! – byl ještě vystrašený a zvedl bublinu.
– Ano, mrtvola. – Klidně jsem podporoval.
Pokračovali