V hlavě mu bzučelo, ale on nevzdával svou snahu přimět se myslet jasně. Věděl, na co jeho přátelé teď myslí, četl to z jejich pohledů. Nikdy ho neměli poslechnout a namísto toho se měli pokusit o útěk, když se k tomu nabízela možnost. Kdyby se nevrátili pro Silis, mohli zkusit své štěstí na lodi a třeba by se, navzdory jejímu tvrzení, nakonec z přístavu nějak dostali. Teď už mohli být od Volusie pořádně daleko.
Pokoušel se nalézt uspokojení v tom, že se mu, alespoň prozatím, podařilo této ženě zachránit život. Kdyby sem nedorazil včas a nevaroval ji, teď by již určitě byla mrtvá. Ta cesta tedy nebyla zbytečná, i když se mu to rozhodnutí příliš nepodobalo.
„A co teď?“ zeptal se Akorth.
Podíval se na něj a v jeho očích bylo obvinění. Nahlas vyslovil to, co si ostatní nejspíše mysleli též.
Godfrey se rozhlédl po té malé pochodněmi spoře osvětlené místnosti. Ty pochodně už navíc dohořívaly. Zbývalo jim něco maličko jídla a poslední měch s pitím. Potom už bude následovat jenom čekání na smrt. Nahoře se město nadále otřásalo pod údery útočící armády. Godfrey přemýšlel, jak dlouho to ještě potrvá. Hodiny? Dny? Jak dlouho může Rytířům Sedmi zabrat obsazení města Volusie? Odejdou potom?
„Po nás nejdou,“ řekl do šera. „Tam nahoře bojují imperiáni proti imperiánům. Chtějí se Volusii pomstít. S námi to nemá nic společného.“
Silis ale zakroutila hlavou.
„Oni tu vyplení úplně všechno,“ řekla vážným, pevným hlasem. „Rytíři Sedmi dělají svou práci pořádně a nikdy se nevzdávají.“
Všichni se odmlčeli.
„Jak dlouho tady dole můžeme přežít?“ zeptal se Merek.
Silis se podívala na tenčíci se zásoby a zakroutila hlavou.
„Možná tak týden,“ odpověděla.
Tu najednou shora přišla strašlivá rána. Strop nad nimi se otřásl a zasypal je sprškou suti. Godfrey cítil, že kamenná podlaha pod jeho nohama se zachvěla.
Silis vyskočila a ustaraně si začala prohlížet strop, který hrozil provalením.
„Už jsou v mém paláci,“ řekla spíše sama k sobě, než k ostatním.
Godfrey viděl smutek v její tváři. Nedivil se, právě přicházela o všechno, co měla.
Když se na něj však podívala, spatřil v jejích očích vděčnost.
„Kdyby nebylo vás, teď bych byla tam nahoře. Zachránili jste nás.“
Godfrey si povzdechl.
„Jenže co z toho?“ zeptal se rozmrzele. „Jediné, čeho jsme dosáhli je, že zemřeme tady dole a pomaleji.“
Silis se také zamračila.
„Pokud tu zůstaneme,“ zeptal se Merek, „umřeme?“
Silis se na něj podívala a potom smutně přikývla.
„Ano,“ odpověděla. „Ne dnes ani zítra, ale za pár dní už to přijde. Oni se sem dolů nejspíš nedostanou, ale to samé platí pro nás. My nahoru také nemůžeme. Jakmile nám dojde jídlo a voda, je po nás.“
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se Ario. „Ty tady chceš umřít? Protože já to teda v plánu nemám.“
Silis začala zachmuřeně přecházet sem a tam. Přemýšlela.
Po chvíli se zarazila.
„Je tu jedna možnost,“ řekla. „Je to velmi riskantní, ale mohlo by se to povést.“
Podívala se na ně. Godfrey zadržel dech v očekávání toho, co jim navrhne.
„Ještě za mého otce tu pod palácem byla další podzemní chodba,“ řekla. „Vede ven do města. Pokud ještě pořád existuje a my ji najdeme, můžeme se tudy v noci pokusit utéct a dostat se do přístavu. Tam sedneme na jednu z mých lodí, pokud tam ještě vůbec nějaké jsou, a odplujeme pryč.“
Rozprostřelo se zadumané, nejisté ticho.
„Riskantní,“ zhodnotil Merek. „Město je zaplavené nepřáteli. Jak bychom se tam mohli dostat, aniž by nás zabili?“
Silis pokrčila rameny.
„Pravda,“ připustila. „Pokud nás chytí, je po nás. Pokud ale počkáme do tmy a zabijeme kohokoliv, kdo nám bude stát v cestě, a třeba se nám to nakonec podaří.“
„A co když tu chodbu nakonec opravdu najdeme, dokonce se dostaneme i do přístavu, ale tam zjistíme, že tam žádné plavbyschopné lodě nezbyly?“ zeptal se Ario.
Podívala se na něj.
„Žádný plán není jistý,“ řekla. „Tam nahoře docela pravděpodobně umřeme – stejně jako tady.“
„Smrt si jednou přijde pro každého,“ vložil se do toho Godfrey, vstal a podíval se všem do tváří. „Otázka zní, jak to chceme udělat. Zalezlí jako krysy tady dole? Nebo na cestě na svobodu?“
Jeden po druhém vstali, podívali se na něj a vážně pokývali hlavami.
Plán se zrodil. Ještě této noci se pokusí uprchnout.
KAPITOLA OSMÁ
Loti s Locem kráčeli na ostrém pouštním slunci. Oba byli svázáni okovy jeden k druhému a postrkováni kupředu imperiálními dozorci. Kráčeli pustou krajinou a Loti musela neustále přemýšlet, proč se její bratr rozhodl dobrovolně přihlásit na tu nebezpečnou práci. Copak se dočista zbláznil?
„Na cos myslel?“ řekla mu tiše. Tu byli zezadu postrčeni tak hrubě, že Loc ztratil rovnováhu a málem upadl. Loti jej zachytila za paži.
„Proč ses na to přihlásil?“ dodala.
„Podívej se kupředu,“ řekl její bratr. „Co tam vidíš?“
Loti vzhlédla a neviděla nic než zdánlivě nekonečnou poušť a zástup otroků, který se plahočil napříč. Na obzoru potom stálo skalnaté návrší, na němž se lopotili mnozí další. Všude bylo možno vidět dozorce a slyšet práskání bičů.
„Nevidím nic,“ odpověděla netrpělivě, „jenom to, co pořád dokola: otroci sdíraní na kůži od nenažraných imperiánů.“
Tu jí najednou záda olízl bič až vykřikla.
Podívala se do zamračené tváře jejich dozorce.
„Zavři zobák!“ poručil jí.
Loti se z té bolesti chtělo brečet, ale přinutila se zůstat klidná a pokračovat v chůzi. Šli s Locem dál, chřestíce přitom řetězy. Loti si však v duchu přísahala, že všechny ty imperiány zabije, jestli se jí k tomu někdy naskytne příležitost.
Pokračovali tiše dál. Jejich boty křupaly o kamenité pouštní podloží. Po chvíli se však Loc za chůze znovu k sestře přiblížil.
„Nejde o to, co vidíš,“ řekl tiše, „ale o to, co nevidíš. Podívej se pořádně. Tam nahoře na tom útesu.“
Dívala se tam znovu a znovu nespatřila nic zvláštního.
„Je tam jenom jeden dozorce. Jeden. Na dva tucty otroků. Podívej se zpátky a řekni mi, kolik jich vidíš tam.“
Loti se nenápadně