„Ty,“ zasyčela jeho směrem. „Odteďka se mi nepodíváš do očí?“
Odfrkla si, když voják vzhlédl, ale do očí se jí stejně nepodíval. To tedy byl její osud. Po zbytek života bude ostatními nazírána jako obluda.
„Jsem pro tebe nechutná?“ zeptala se hlasem, ve kterém se zloba snoubila se zoufalstvím.
Mladík znovu sklopil zrak a neodpověděl.
„Výborně,“ řekla po dlouhé chvíli ticha, „potom ti tedy přikazuji, aby ses podíval do tváře, která se ti tak hnusí. Dokážeš mi, že jsem krásná. Dnes se mnou budeš sdílet lože.“
Velitel se jí konečně podíval do očí a ona v těch jeho spatřila zhnusení a strach zároveň.
„Bohyně?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Věděl, že pokud se tomu příkazu vzepře, čeká jej smrt.
Volusia se široce usmála. Konečně měla důvod k radosti. Takto si spraví chuť. Vyspí se s mužem, kterému je odporná.
„Až po tobě,“ řekla, ustoupila mu z cesty a gestem naznačila, že se má vydat k jejímu paláci.
Volusia stála u klenutého otevřeného okna v nejvyšším patře svého paláce v imperiálním Kapitolu a sledovala východ sluncí. Ukryta za závěsy tiše plakala. Cítila, jak jí po zdravé polovině obličeje stékají horké slzy, ale na té druhé necítila nic. Ta byla jako mrtvá.
Ozvalo se tiché zachrápání. Volusia se ohlédla po Brinovi, který byl stále ještě v posteli a spal. I ve spánku byla však jeho tvář mírně pokřivená znechucením. Trpěl každou vteřinu, kdy s ní ležel, to dobře věděla, a teď jí to přinášelo jenom málo uspokojení. Ani zdaleka nebyla spokojená. Nemohla přestat myslet na Volky a touhu se jim pomstít.
Vylití si zlosti na Brinovi se pořádné pomstě ani zdaleka nemohlo vyrovnat. Volkové se vytratili a ona zůstala tady. Sama se sebou a se svou znetvořenou tváří, na kterou se ani sama nedokázala bez pocitu hnusu podívat.
Otřela si slzy a podívala se k obzoru až za linii městského opevnění. Slunce stoupala a osvětlovala masu armád Rytířů Sedmi, kteří pod nesčetnými prapory tábořili před posledním pochodem ke hradbám Kapitolu. Pomaloučku utahovali smyčku kolem města, jak dorážely další a další milionové armády ze všech koutků Impéria. Přišli, aby ji rozdrtili.
Ona však konfrontaci vítala. Věděla, že k vítězství Volky nepotřebuje. Nepotřebovala ani jediného ze svých vojáků. Klidně je může zabít všechny sama. Byla přece bohyně. Říši smrtelníků překonala už dávno a teď byla živoucí legendou, kterou nikdo, ani ta největší armáda na světě, nemůže zastavit. Přivítá je a potom je všechny do jednoho pobije.
Pak už konečně nezbude nikdo, kdo by se jí protivil. Tehdy bude její moc konečně dokonalá.
Zaslechla za sebou šramocení a koutkem oka spatřila pohyb. Brin vstal z postele, vymotal se z povlečení a začal se oblékat. Viděla, jak obezřetně a tiše si přitom počíná a uvědomila si, že se odtamtud pokusí tajně utéct, aby se na ni už nemusel ani podívat. Tím ji urazil ještě více.
„Ach, veliteli,“ provolala jakoby nic.
Koutkem oka viděla, jak se zarazil, otočil a váhavě se na ni podíval. Pohlédla na něj též a věnovala mu ošklivý, napůl seškvařený úsměv.
„Pojď ke mně, veliteli,“ pobídla jej. „Než odejdeš, chtěla bych ti ještě něco ukázat.“
Zaváhal, ale potom se pomaloučku vydal kupředu, až stanul vedle ní. Začal se rozhlížet z okna, aby se na ni nemusel podívat přímo.
„To nemáš ani jeden sladký polibek na rozloučenou pro svou bohyni?“ zeptala se.
Jasně viděla, jak se otřásl a začínala se opravdu zlobit.
„Na tom nesejde,“ dodala náhle potemnělým hlasem. „Alespoň ti tedy mohu ukázat, co jsem chtěla. Podívej. Vidíš támhle na obzoru? Podívej se pořádně. Řekni mi, co tam vidíš.“
Přistoupil až těsně k oknu a ona mu položila ruku na rameno. Vyklonil se ven, zkoumavě přehlédl obzor a nakrčil nechápavě obočí.
„Nevidím nic neobyčejného, bohyně.“
Volusia se široce usmála, cítíc, jak jí stoupá vlna pomstychtivosti a to staré známé nutkání po násilí a krutosti.
„Podívej se lépe, veliteli,“ pobídla jej.
Brin se naklonil ještě více a zíral ven. Volusia jej jediným rychlým pohybem uchopila zezadu za košili a potom jej vší silou mrštila ven z okna.
Mladík se rozkřičel a, mávaje rukama jako kdyby chtěl vzlétnout, padal do dlážděných ulic. Dopadl se zapraštěním lámaných kostí, které nenechávalo pochyb o jeho šancích na přežití.
Volusia se spokojeně usmála a dívala se na to zkrvavené tělo, rozpolcenou hlavu i končetiny, ležící v prapodivných úhlech, a konečně cítila, že se alespoň trošičku pomstila.
„Měl bys teď vidět sám sebe,“ odpověděla mrtvému na dálku. „Kdo z nás dvou je teď větší nestvůra, hm?“
KAPITOLA DVANÁCTÁ
Gwendolyn kráčela spoře osvětlenými chodbami věže Hledačů Světla. S Krohnem po boku stoupala po kruhové rampě, obkružující tělo věže. Po cestě míjela pochodně a členy kultu, stojící v tichém pozoru na stráži. Ruce měli schované ve svých splývavých róbách. Gwen byla s každým vystoupaným patrem zvědavější a zvědavější. Princ Kristof ji doprovodil jenom do poloviny věže, kde se obrátil a se slovy, že dále už se musí ubírat a stanout tváří v tvář Eldofovi sama, se zase vrátil dolů. Všichni o tom muži mluvili, jako kdyby to byl skutečný bůh.
Vzduch byl těžký kadidlem a pokojná atmosféra ještě umocněná tichým prozpěvováním odkudsi z dálky. Gwendolyn stoupala výše a přemýšlela: Jaké tajemství tu ten Eldof ukrývá? Dá jí vědomosti, které potřebuje k záchraně Útesu? Bude Gwendolyn schopná odsud dostat členy královské rodiny?
Když zahnula za roh, prostor věže se otevřel tak náhle a nečekaně, že Gwen zalapala po dechu. Vstoupila do ohromné místnosti s deset metrů vysokým stropem a stěnami beze zbytku tvořenými z malovaného skla. Dovnitř pronikalo množství obarveného světla. Růžové, purpurové a šarlatové paprsky dodávaly tomu místu nadpřirozenou atmosféru. Uprostřed seděl na trůně muž. Právě k němu se sbíhaly ty nejmohutnější z paprsků, jako kdyby architektonika tohoto místa měla jenom podtrhovat jeho božství.
Eldof.
Gwen cítila, jak jí buší srdce, když viděla, jak tam trůní jako opravdový bůh, seslaný z nebes na zem. Seděl ve zlaté róbě a s holou hlavou na překrásném slonovinovém trůně, ze všech stran bohatě osvětleném pochodněmi. K trůnu vedla dlouhá, postupně se zdvihající rampa, rovněž lemovaná pochodněmi. Ta místnost, trůn i ona rampa – to všechno bylo mnohem okázalejší než to, co spatřila v královském trůnním sále. Teď už dobře chápala, proč se král cítil touto věží a kultem v ní sídlícím tolik ohrožen. Působil jako mocný konkurent.
Eldof jí nepokynul, ba dokonce to ani nevypadalo, že by si její přítomnosti všimnul. Gwen nevěděla, co jiného dělat, a tak se jala kráčet přímo napříč sálem po zlatých dlaždicích vedoucích k trůnu. Teprve teď si všimla, že tu Eldof přece jenom