Tohle byl přesně ten případ. Gwendolyn jednoduše odmítala na Thorgrina s Guwaynem jenom tak zapomenout. Byla odhodlaná neblahou předpověď změnit. Bude se vzpírat vlastnímu osudu a obětuje tomu všechno, co si vesmír bude žádat. Že by měla pokračovat v životě, aniž by ty dva znovu potkala, to nepřipadalo v úvahu.
Krohn, jako by četl její myšlenky, zamručel a mazlivě se jí otřel o nohu. Vytrhnul ji tím z myšlenek. Vzhlédla a spatřila, že věž už je nedaleko. Vypínala se skoro téměř v centru města a sídlil v ní kult, o kterém jí král povídal. Gwendolyn mu přísahala, že se do té věže vypraví a pokusí se vysvobodit jeho syna, vyzpovídá samotného vůdce kultu a pokusí se zjistit nějaké informace o prastarých knihách, které jsou snad ve věži drženy pod zámkem. Údajně v nich mělo být ukryto tajemství, jak zabránit zničení Útesu.
Gwenino srdce divoce tlouklo, když se blížila k věži. Neočekávala, že všechno půjde snadno, ale chtěla králi i Útesu pomoci. Ještě více si teď však přála být odsud pryč a hledat Thora s Guwaynem, než bude příliš pozdě. Kéž by tak měla po svém boku draka. Kéž by se tak Ralibar vrátil, vzal ji zpátky na svůj hřbet a společně se potom rozletěli do světa. Odletěli by daleko odsud a dostatečně vysoko, aby se jich ani Impérium netýkalo. Letěli by někam na druhý konec světa a znovu se setkali s Thorgrinem a Guwaynem. Kéž by se potom mohli vrátit do Prstenu a začít žít život jako dříve.
Gwen dobře věděla, že jsou to bláhové, nereálné sny. Prsten byl zničený a Útes byl posledním útočištěm, které měla. Musela teď naopak napnout všechny síly, aby jej pomohla zachránit.
„Má paní, mohu tě doprovodit do té věže?“
Gwen se podívala na Steffena. Kráčel vedle ní, jednu ruku připravenou na meči a jako vždy dohlížel na její bezpečí. Byl nejloajálnějším ze všech lidí, které kolem sebe měla a už pro ni za dobu, co se znali, vykonal tolik, že mu bude nadosmrti dlužná.
Zastavili se před padacím mostem, vedoucím ke vstupu do věže. Gwen se podezíravě rozhlédla.
„Vůbec se mi tohle místo nelíbí,“ řekl.
Poplácala jej po zápěstí.
„Jsi nejlepší ochránce, jakého jsem kdy měla, Steffene,“ odpověděla. „Hluboce si tvých služeb vážím, ale tohle je místo, kam musím vstoupit sama. Musím se pokusit zjistit co nejvíce a když tam budeš se mnou, jenom tím vzbudíme pozornost. Už stačí, že si s sebou vezmu Krohna.“
Podívala se na leoparda, který její pohled opětoval, a přikývla.
Steffen pokýval hlavou též.
„Počkám na tebe tady,“ odpověděl, „ale pokud se tam cokoliv semele, půjdu pro tebe.“
„Pokud v té věži nenajdu to, co hledám,“ odpověděla, „obávám se, že se semele něco mnohem horšího.“
Gwen pomalu kráčela přes padací most. Její boty klapaly na dřevě, na rozdíl od Krohnových tlap, který přecházel nevelký příkop zcela nehlučně. Most byl lemován desítkami mnichů, stojících v perfektním pozoru a oblečených v šarlatových róbách, jejichž rukávy ukrývaly celé ruce. Měli zavřené oči. Byl to prazvláštní soubor strážných. Na první pohled nebyli ozbrojeni a navzdory faktu, že už tu museli hlídat celé hodiny, stáli všichni bez sebemenšího pohybu a rovně jako svíčky. Jejich oddanost k vůdci kultu musela být ohromná. Gwendolyn si vzpomněla na králova slova o tom, že jej ve skutečnosti uctívají jako boha. Raději se ani sama sebe neptala, do čeho se to zase pouští.
Když se přiblížila, spatřila velké dveře zasazené v lomeném oblouku. Byly vyrobeny z bytelného dubu a popsány symboly, kterým nerozuměla. Několik mnichů vzalo dveře za kovaná madla a otevřelo je dokořán. V pantech zavrzalo a obě mohutná křídla odhalila temný vnitřek věže, osvětlený pochodněmi. Její obličej ovanul závan chladného vzduchu s jemnou příměsí kadidla. Krohn začenichal a potom slabě zavrčel. Gwen s ním vešla dovnitř a dveře se za nimi s hlasitým klapnutím zase zavřely.
Ozvěna se několikrát odrazila od stěn a vrátila se tak silně, že sebou Gwen mimoděk trhla. Uvnitř bylo temno. Pochodní bylo poskrovnu a okna s barevným sklem dovnitř příliš mnoho denního světla rovněž nevpouštěla. Bylo tu ticho. Od prvního okamžiku měla pocit, jako když vstoupila do kostela.
Vzhlédla nad sebe, aby zjistila, že se věž klene ve spirále do výše. Kolem zdí kulovitého půdorysu se jako had vinula stoupající rampa. Výše už nebyla žádná okna a odněkud shora se ozýval tlumený zpěv. Tady dál ode dveří už byla vůně kadidla hustá a těžká. Chvíli co chvíli se objevovali mniši, aby záhy zase zmizeli v některém ze zákoutí. Jedni měli v rukou kadidelnice, zatímco jiní mumlavě prozpěvovali. Další byli zcela tiší, nemluvní a plížili se prostorem plaše jako stíny. Gwen musela přemýšlet, o čem tento kult vlastně vůbec byl.
„Poslal tě můj otec?“ ozval se hlas.
Gwen se překvapeně otočila, aby spatřila muže, stojícího jenom dva metry za ní. Měl na sobě dlouhou šarlatovou róbu jako ostatní a přátelsky se na ni usmíval. Bylo až k nevíře, jak moc jeho obličej připomínal ten králův.
„Věděl jsem, že dříve nebo později někoho pošle,“ řekl Kristof a pokynul rukou za sebe. „Jeho snaha přivést mě zpět do svého stáda je nekonečná. Prosím, následuj mě.“
Gwen se k němu přidala a nechala se vést na kamennou rampu, ovíjející se kolem kulovitých zdí věže a stoupající do vyšších pater. Kristof ji překvapil. Očekávala šíleného fanatika, ale on přitom vypadal milý, zdravý a velice přátelský. A především spokojený. Ani trochu nevypadal jako někdo, kdo je ztracen a omámen cizí ideologií, jak to popisoval jeho otec.
„Tvůj otec si tě žádá,“ odpověděla konečně po chvíli, když minuli dalšího z tichých mnichů. Tento ani na okamžik nezvednul oči z podlahy. „Přeje si, abych tě přivedla zpátky domů.“
Kristof zakroutil hlavou.
„To je právě ta potíž,“ odpověděl. „Otec si myslí, že nalezl jediný správný domov a úhel pohledu na světě. Já však pochopil něco jiného. Na světě může být mnoho skutečných domovů.“
Povzdechl si a vedl ji dál. Gwen se rozhodla, že jej nechá mluvit samotného a nebude alespoň z počátku nijak naléhat.
„Můj otec by nikdy nepřijal to, kým jsem,“ dodal po chvíli. „Nikdy by se to nepokusil pochopit. Zůstává ve svém starém omezeném světě – a chce mě tam stáhnout zpátky. Jenže já nejsem on – a to on nikdy nedokáže přijmout.“
„Nechybí ti rodina?“ zeptala se Gwen. Představa, že by někdo obětoval celý život jenom této věži jí připadala podivná.
„Ano,“ odpověděl stroze a překvapivě. „Velice. Rodina pro mě znamená všechno – ale moje spirituální volání je ještě silnější. Můj domov je teď tady. Sloužím Eldofovi. On je mým sluncem. Kdybys jej znala, byl by i tvým.“
Gwen uhnula očima. Zajiskření, které se mu při těch slovech objevilo v očích, se jí ani trošku nelíbilo.
„Já sloužím jenom sama sobě,“ odpověděla.
Usmál se.
„Možná právě proto máš tolik starostí,“ odpověděl. „Ovšem, nikdo v tomto světě neexistuje, aniž by nesloužil někomu jinému.