„Drž hlavu skloněnou a za žádnou cenu si nesundávej kápi,“ pošeptal jí Fithe. „Pokud uvidí, že jsi holka, bude jasné, že tu nemáme co dělat a pošlou tě zpátky. Teď se přesuneme o kus dál po valu, kde je další výtah, který tě dostane na druhou stranu. Pojedeš v něm už jenom ty.“
Stara se několikrát rychle nadechla, aby si dodala odvahy a potom se s Fithem po boku jala vést svého koně skrz špalír rytířů. Držela přitom hlavu skloněnou, aby nikdo nemohl nahlédnout pod její kápi.
Po chvíli konečně osaměli, zastavili se a on jí znovu pošeptal:
„Dobrá, podívej se vpřed.“
Stara si odhrnula kápi z hlavy, odhalila potem slepené vlasy a spatřila dvě oranžová slunce, jak vychází zpoza obzoru a barví oblohu odstíny od rudé až po fialovou. Bylo to nádherné ráno.
Přehlédla neskutečnou rozlohu Velké Pustiny, ale ani zdaleka nemohla dohlédnout na její konec. V dálce viděla nikdy neustávající bouři Písečné Stěny a potom se zapomněla a podívala se přímo pod sebe. Odjakživa měla strach z výšek a tak se teď otřásla a polekaně ustoupila o krok zpět.
Přímo pod ochozem zela ohromná propast. A o pár kroků vedle již čekal připraven další výtah, který ji do té propasti i s koněm za chvíli spustí.
Stara se podívala na Fitheho, který jí věnoval významný pohled.
„Jsi si jistá?“ zeptal se starostlivě. Viděla mu na očích, že o ni má upřímnou starost.
V té chvíli si nebyla jistá, že se na tu cestu chce vydat, ani trochu. Jediné, co zůstávalo nezměněno, byla její touha znovu vidět Reece. A to bylo rozhodující. Váhavě přikývla.
On pokýval hlavou též.
„Děkuji ti,“ řekla. „Nevím, jak ti to oplatím.“
Fithe se usmál.
„Najdi svého milého,“ odpověděl. „Pokud to nemůžu být já, alespoň ať jsi tedy šťastná s ním.“
Vzal ji za ruku, dvorně ji políbil, potom se uklonil a odcházel pryč. Stara se za ním dívala a najednou si o něj dělala starosti. Pokud by její srdce nepatřilo Reecovi, tento mladík by pro ni jistě byl přímo skvělý.
Otočila se zpátky k poušti a vydechla, aby si dodala odvahy. Potom uchopila koně za uzdu a vykročila s ním do výtahu. Pokoušela se příliš se nedívat do propasti pod sebou a ani nemyslet na to, co ji na cestě čeká. Bála se, že zjistí, že to není nic jiného než smrt. K tomu také po chvíli navzdory vší snaze došla.
Lana a kladky znovu skřípěly, výtah sebou házel sem a tam a vojáci se s vyceněnými zuby činili. Stara začala klesat do pustiny.
„Reeci,“ zašeptala tiše sama pro sebe. „Možná, že přitom zemřu, ale předtím pro tebe přejdu třeba celý svět.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Erec s Alistair a Stromem po boku stáli na přídi lodi a dívali se na hemžící se vody imperiální řeky. Znovu propluli ústím, kde uhnuli z hlavní řeky doleva na menší, která vedla pryč od Volusie i Gwendolyn. Erec měl smíšené pocity. Přál si zachránit Gwendolyn co nejdříve, ale zároveň se musel držet kodexu rytíře, který mu velel osvobodit ty otrocké vesnice a zlikvidovat nedalekou imperiální základnu. Pokud by to neudělal, její posádka by pozabíjela vesničany, které již stihl osvobodit a všechny jeho snahy by tak vyšly vniveč. Do vesnice by se opět vrátily imperiální pořádky, jako kdyby tu jeho lodě nikdy nepropluly.
Díval se na obzor a byl čím dál nervóznější. Věděl, že s každý záběrem vesel a každým zadutím větru se od Gwendolyn i své původní mise vzdaluje. Zároveň si však i uvědomoval, že čest si občas žádala, aby rytíř na svém tažení volil komplikovanější cesty. Občas vojenská kampaň jednoduše neprobíhala tak, jak si ji člověk naplánoval. Mnohdy z plánů, původně načrtnutých ve velitelském stanu, nezůstalo nic než řada nesplněných bodů a cíle se nakonec dosáhlo zcela jinak.
Erec sám sobě přísahal, že zničí tu imperiální pevnost co nejrychleji a okamžitě se potom vrátí na cestu zpátky za Gwendolyn.
„Pane!“ ozval se výkřik.
Erec se podíval na jednoho ze svých námořníků, který měl službu ve strážním koši a teď ukazoval prstem před sebe. Podíval se tím směrem též a záhy za ohybem řeky spatřil imperiální hrad. Nebyl velký ale doslova přetékal vojáky a byl strategicky umístěný přímo na říčním břehu. Byla to poměrně jednoduchá opevněná čtvercová stavba z kamene. Nebyla nijak vysoká. Imperiálních vojáků bylo kolem vidět velké množství, ale žádný se nedíval k řece. Byli zaměstnáni dohlížením na vesničany, kteří se lopotili ve vesnici, jež k hradu přímo přiléhala. Mnozí pracovníky nemilosrdně bičovali, i když se neprovinili ničím horším než že už byli z dennodenní těžké práce unavení. Spousta z dozorců se tomu dokonce hlasitě smála.
Erecova tvář zrudla vzteky při pohledu na tu nespravedlnost. Konečně se ujistil, že vypravit se tímto ramenem řeky nebylo špatné rozhodnutí. Nechá ty imperiány zaplatit nejvyšší cenu a dá tu věci do pořádku. Možná, že to bude jenom jehla v kupce imperiálního sena, ale také to ve stejné kupce mohlo znamenat hořící zápalku. Erec věděl, že pocit nově nabyté svobody dává lidem velkou sílu a odhodlání.
Břehy kolem pevnosti byly lemovány zakotvenými imperiálními loděmi, na nichž byly rozmístěny jenom velmi sporadické hlídky. Imperiáni se cítili v naprostém bezpečí. Proč by také ne, už po staletí se nebylo ve vnitrozemí koho obávat. Pokud ovšem člověk nepatřil k porobeným národům.
Jenže teď tu byl Erec.
Spočítal si, že jsou nepřátelé v přesile, ale že moment překvapení ji snad dokáže vymazat. Pokud se jim podaří zaútočit dostatečně důrazně a především rychle, můžou je zlikvidovat během pár minut.
Podíval se na Stroma, kterému se ruce už téměř třásly nedočkavostí.
„Převezmi velení na vedlejší lodi, bratře,“ řekl mu Erec. Ještě to ani nedořekl a Strom už se hnal jeho rozkaz splnit. Rozběhl se napříč palubou a plavným skokem přeskočil na vedlejší loď i bez použití lana. Tam se okamžitě hnal ke kormidlu.
Erec se podíval na vlastní posádku, která jej do posledního muže sledovala a očekávala rozkazy.
„Nechci na sebe upozornit dřív než udeříme,“ řekl. „Musíme se potichu dostat co nejblíže to půjde. Lučištníci připravit! Všichni ať mají zbraně po ruce a schovejte se. Jestli uvidí lodě, nemusí hned vidět, že se ježí helmicemi.“
Vojáci zaujali postavení v krytech proti lukostřelbě i za zábradlím a trpělivě očekávali další rozkazy. Zvedl se vítr a nesl lodě přímo tam, kam potřebovali. Erec cítil na kůži ono známé mravenčení, když se celý organismus připravoval na bitvu.
Byli blíže a blíže. Teď už zbývalo méně než padesát metrů a on hořel nervozitou. Doufal, že nebudou spatřeni. Už potřebovali jenom kousek. Jeho muži byli rovněž neklidní. Každý si přál, aby to už raději vypuklo a měli