„Gwendolyn ze Západního království Prstenu, dcera krále MacGila a poslední naděje jejího lidu na záchranu. Tedy – i toho našeho,“ pronesl pomalým, vznešeným hlasem, jako kdyby tu informaci četl z nějaké knihy. Jeho hlas byl velice hluboký a akustika místnosti mu ještě přidávala na účinku. Jeho oči se znovu zakously do těch jejích a ona měla opět pocit, že je hypnotizována. Najednou okolní svět ani plynutí času jakoby neexistovaly a ona cítila, že i její mysl začíná být přitahována jeho neobyčejně silnou osobností. Najednou se nedokázala podívat jinam než do těch očí. Měla pocit, že je Eldof středem celého světa a pochopila, proč se tolik lidí nechalo přesvědčit, aby jej uctívali a následovali jako boha.
Najednou vůbec nevěděla, co by mu měla začít povídat. To se jí stávalo jenom opravdu zřídka. Ještě nikdy nebyla nikým tak uhranutá – a to se během svého života setkávala s králi, královnami a druidy. Ona sama byla královnou a její otec byl králem přímo legendárním. Muž sedící na trůnu před ní měl nesporné kvality, které však nebyla schopna dobře popsat. V každém případě to způsobilo, že na vteřinu zapomněla, proč sem vlastně přišla.
Nakonec se ale dokázala vzpamatovat dost na to, aby mohla mluvit.
„Přišla jsem,“ začala, „protože…“
Muž na trůně se rozesmál hlubokým hlasem.
„Já vím, proč jsi přišla,“ řekl. „Věděl jsem to ještě předtím, než jsi to ty vůbec zjistila. Věděl jsem to ještě předtím, než jsi dorazila na toto místo, ba dokonce ještě dříve, než ses vydala na pouť Velkou Pustinou. Vím o tvém odchodu z Prstenu, cestě na Hořejší ostrovy a tvé plavbě přes moře. Vím o tvém manželu Thorgrinovi a synu Guwaynovi. Sledoval jsem tě s mimořádným zájmem, Gwendolyn. Sledoval jsem linii tvého osudu po celá staletí.“
Gwen při těch slovech a jistotě, s jakými je pronesl, zamrazilo. Cítila mravenčení v rukou a ledové prsty, stoupající jí nahoru po páteři. Jak to mohl vědět? Měla pocit, že v okamžiku, kdy se dostala do jeho blízkosti, se pro ni zavřela cesta ven.
„Jak to všechno víš?“ zeptala se.
Jeho odpověď předcházel úsměv.
„Jsem Eldof. Jsem hlavou i patou vší moudrosti.“
Vstal z trůnu a narovnal se do plné výšky. Ta Gwen téměř vyrazila dech. Eldof byl dvakrát vyšší než kterýkoliv člověk. Přistoupil k ní blíže a jeho oči se rozzářily. Gwendolyn měla pocit, že se nedokáže ani pohnout. Ba co více, najednou bylo nesmírně obtížné i jenom myslet sama za sebe.
Musela vynaložit všechny síly, aby se znovu ovládla.
„Tvůj král tě potřebuje,“ řekla. „Útes tě potřebuje.“
Rozesmál se.
„Můj král?“ opakoval pobaveně.
Gwen se rozhodla zatlačit.
„Věří, že víš, jak lze Útes zachránit. Věří, že mu zamlčuješ něco, co by mohlo všechny lidi uvnitř spasit.“
„Pravda,“ odpověděl prostě.
Taková upřímnost ji zaskočila. Najednou nevěděla, co na to říci. Očekávala, že bude zapírat.
„Pravda?“ opakovala nevěřícně.
Usmál se, ale nic neříkal.
„Ale proč?“ zeptala se. „Proč se s tím nechceš podělit?“
„A proč bych to dělal?“ odpověděl otázkou.
„Proč!?“ Gwen tentokrát už málem vykřikla. „Samozřejmě proto, abys zachránil království, ve kterém sám žiješ.“
„Proč bych měl něco takového chtít?“ pokračoval tvrdohlavě.
Gwen se zamračila. Neměla ponětí, jak by na takové sobectví měla reagovat. Nakonec si povzdychla.
„Tvůj problém je,“ pokračoval místo ní on, „že trpíš představou, že všichni mají být zachráněni. Jenže to je zcela špatně. Ty se na svět díváš z perspektivy ani ne dvou dekád, ale já jej sleduji již stovky let. Ty vidíš lidi jako něco nenahraditelného, ale pro mě to jsou jenom maličká kolečka v ohromném stroji času a osudu.“
Přistoupil k ní ještě blíže a zažhnul očima.
„Někteří lidé, Gwendolyn, umřít musejí. Je to jejich úděl.“
„Úděl?“ opakovala jeho slova s hrůzou.
„Někteří musejí zemřít, aby se ostatní mohli osvobodit,“ upřesnil. „Jedni padnou, aby jiní mohli stoupat. Proč by jedna bytost měla být důležitější než jiná? Proč by jedna říše měla větší právo na existenci než jiná?“
Přemýšlela o jeho slovech a byla čím dál zmatenější.
„Bez ničení by nemohl existovat růst. Bez prázdných písků pouště by nebyla základna pro zbudování velkých měst. Na čem však záleží ještě více: je třeba následovat destrukci, anebo růst? Rozumíš, co myslím? Je destrukce jenom základem?“
Gwen se jej pokoušela pochopit, ale jeho vysvětlení jenom prohloubilo její zmatek.
„Takže neuděláš nic a necháš Útes i jeho obyvatele zemřít?“ zeptala se. „Proč? Co z toho budeš mít?“
Rozesmál se.
„Proč by ze všeho vždy někdo musel profitovat?“ položil další otázku. „Nezachráním je, protože nejsou předurčeni k záchraně. Toto místo, tento Útes, není předurčeno ke spáse. Bude zničeno. Jeho král padne a všichni jeho lidé záhy potom. Kdo jsem já, abych stál v cestě osudu. Já mám dar vidět jeho nitky, táhnoucí se do budoucna, ale za tuto linii se pouštět nehodlám. Nebudu měnit to, co vidím. Kdo jsem, abych se postavil vůli vesmíru?“
Gwendolyn při těch slovech musela myslet na Thorgrina s Guwaynem.
Eldof se široce usmál.
„Ach, ano,“ řekl a znovu se na ní podíval tím pohledem. „Tvůj manžel a váš syn.“
Gwendolyn sevřela rty a přimhouřila oči. To jí vážně čte myšlenky?
„Toužíš po tom mít je zase zpátky,“ dodal a zakroutil hlavou. „Jenže osud často opravdu nelze změnit.“
Zaťala pěsti a zrudla v obličeji.
„Já můžu změnit osud a také ho změním,“ řekla odhodlaně. „Ať to stojí cokoliv. I kdybych měla zaprodat vlastní duši.“
Eldof se na ni dlouze a zkoumavě zadíval.
„Ano,“ řekl. „Opravdu se o to pokusíš, že? Vidím v tobě sílu. Máš válečnického ducha.“
Znovu se na ni zadíval a ona ve výrazu jeho obličeje vůbec poprvé zaznamenala náznak uznání.
„Nečekal bych, že v tobě něco takového objevím,“ připustil. „Je jenom málo bytostí, které opravdu mají sílu měnit osud. Cena, kterou za to však zaplatíš, bude ohromná.“
Povzdechl si a zakroutil hlavou, jako kdyby se snažil setřást nějakou myšlenku.
„V každém případě,“ pokračoval, „se ti nepodaří změnit osud tady – na Útesu. Smrt už tu klepe na dveře. O co se můžeš pokusit, není záchrana, nýbrž útěk. Tento národ potřebuje vůdce, který by je vedl Velkou Pustinou. Myslím, že už sama dobře víš, kdo by tím vůdcem měl být.“
Gwen