Pouštní obludy se na ně sbíhaly ze všech stran a rozhořela se nelítostná řež. Brandt a Atme bojovali po jedné Kendrickově straně, zatímco Koldo s Ludvigem se bili na druhé. Všichni si vzájemně kryli záda a brzy zjistili, že musejí utvořit kruh zády k sobě, aby byli schopni té přesile čelit. Sekali kolem sebe, bodali, kopali a všemožnými dalšími způsoby si udržovali Písečné Chodce od těla.
Bojovali dál a dál pod žhavými paprsky pouštních sluncí, před kterými se nebylo možné nikam schovat. Kendrickova ramena pálila bolestí, ruce byly od zápěstí až po loket od krve nepřátel a nohy jej po tom dlouhém pochodu už sotva držely. Neměli žádnou možnost si odpočinout, připravit se na boj, ani jak z něj uniknout. Bojovali o holé životy. Píseční Chodci krákorali svými skřehotavými hlasy a útočili na ně koordinovaně ze všech stran. Kendrick věděl, že v tomto boji musejí být extrémně opatrní, protože zranění se tu, vzhledem ke vzdálenosti, jež musí potom urazit zpátky na Útes, rovnalo přímé smrti.
Kendrick si během boje všimnul, že je nedaleko od nich držen Kaden. Díky bohu, že byl ještě naživu. Ležel na zemi, ruce měl svázané za zády a byl držen několika Chodci najednou, ale stejně se zmítal a ze všech sil se snažil vyprostit. Ten pohled dal Kendrickovi nové síly. Připomněl mu, proč sem přišli a že stále ještě je naděje na úspěch. Pustil se do nepřátel s dvojnásobnou zuřivostí a začal si prosekávat cestu k chlapci. Nelíbilo se mu, kolik se jich kolem něj rojilo a chtěl jej dosáhnout dříve, než mu něco provedou.
Tu najednou vykřikl, když byl zasažen drápy naplno do ruky. Otočil se k útočníkovi, který už se rozmachoval k další ráně, tentokrát mířené na jeho obličej. Kendrick nedokázal včas zvednout meč. Přikrčil se, aby přijal úder, který nejspíše roztrhá jeho obličej na kusy, když tu se vedle něj najednou objevil Brandt a vrazil do útočníka svůj meč až po jílec. Zachránil tím Kendricka na poslední chvíli.
Téměř ve stejném okamžiku Atme skolil dalšího Chodce těsně předtím, než by zabořil své drápy do Bradtova krku.
Kendrick se otočil a zabil dva další, kteří útočili na Atmeho.
Tak to šlo stále dál a dál. Sekali kolem sebe, vzájemně si pomáhali a odráželi všechny útočníky. Ti padali k zemi a barvili písek rudou krví.
Tu si Kendrick povšimnul, že několik Chodců popadlo Kadena a dali se s ním na útěk. Vycenil zuby. Situace začínala být kritická. Pokud se jim ztratí z dohledu, už Kadena nikdy nemusí najít.
Kendrick věděl, že se k nim musí okamžitě dostat. Několika ranami se vymanil ze sevření nepřátel a rozběhl se za chlapcem. Boj s Písečnými chodci nechal na ostatních. Pár se jich vydalo za ním a tak se Kendrick musel zastavovat a odrážet je. Už teď byl podrápaný po celém těle, ale nehodlal se nechat za žádnou cenu zastavit. Musel se ke Kadenovi dostat co nejrychleji.
Věděl, že je musí zastavit a že toto je jediná šance.
Sáhl k opasku, vytáhl nůž a vrhnul. Zabil jím jednoho z Chodců těsně předtím, než stačil zabořit svoje drápy do Kadenova krku. Kendrick se vrhnul jako šipka kupředu, během vteřiny překonal zbývající vzdálenost a rychlými seky poslal k zemi zbývající nepřátele.
Potom se rozkročil nad ležícím Kadenem do obranného postavení. Ostatní se k němu rychle přiblížili a začali útočit. Kendrick odrážel rány jejich pařátů, ale brzy byl obklíčen. Bojoval do všech směrů, odhodlán zachránit Kadenovi život. Ostatní už se mezitím stačili uvolnit od útočníků a teď jim spěchali na pomoc.
Když si Kendrick ukradl vteřinku prostoru, využil jí, aby chlapci přeřezal jeho pouta.
„Vem si můj meč!“ křikl na něj.
Kaden tasil Kendrickův záložní meč, otočil se a postavil se obludám po Kendrickově boku. Navzdory tomu, že byl mladý, viděl Kendrick, že je rychlý, zručný v práci s mečem a ani trochu se nebojí. Byl dobrý pocit mít ho po boku.
Bojovali ve dvojici a znovu pobíjeli soupeře nalevo i napravo. Jenže těch bylo příliš mnoho a netrvalo dlouho a zcela je obklopili.
Kendrick cítil, jak jeho paže slábnou a začínají se třást, když tu se najednou ozval hromový bojový pokřik a on spatřil Kolda a ostatní, jak se k nim prosekávají. To mu dodalo trochu nových sil. Teď už jich proti Písečným Chodcům stálo šest a to byla síla, na kterou ty obludy nedokázaly najít recept. Brzy je všechny pobili.
Nastalo ticho. Kendrick ztěžka oddychoval a měl co dělat, aby se nezhroutil k zemi. Nedokázal uvěřit tomu, co právě vykonali. Všude kolem nich ležela těla pobitých nepřátel, rozesetých do různých směrů a pospojovaných potůčky krve, které byly však rychle vpíjeny žíznivým pouštním pískem. On i ostatní byli doslova pokryti ranami, ale žádná nebyla vážnější. Kaden byl zcela v pořádku, volný a teď se radostně usmíval.
Vděčně je začal všechny objímat. Začal s Kendrickem a přitom se na něj významně podíval a pokýval hlavou na znamení díků. Poslední objetí si nechal pro Kolda, svého nejstaršího bratra, jehož černá kůže se leskla potem.
„Nemůžu uvěřit, že jste pro mě přišli,“ řekl Kaden.
„Jsi přece náš bratr,“ odpověděl Koldo. „Jak bychom mohli nepřijít?“
Tu se najednou ozvalo zaržání koní. Vzhlédli a spatřili šest zvířat, která byla Chodci někde ukradena a teď tu stála svázána k sobě provazy a čekala na smrt. Všichni si vyměnili pohledy.
Potom se vrhli ke koním, začali je odvazovat a naskakovat na ně. Ještě pořádně ani neusedli, když už je vedli po stopě zpátky do pouště a konečně směrem k domovskému Útesu.
KAPITOLA PATNÁCTÁ
Erec stál na zádi své lodi, která teď plula na konci flotily, a nervózně si prohlížel horizont za nimi. Na jednu stranu byl rád, že se jim podařilo zlikvidovat tu imperiální pevnůstku, osvobodit otrockou vesnici, vrátit se zpátky k soutoku řek a znovu se vydat správným směrem k Volusii, Gwendolyn a jejímu lidu. Na stranu druhou za to však zaplatil cenu. Ne pouze ve ztracených vojácích, ale také v promeškaném čase. Smazal se tím celý náskok, který nad tou imperiální flotilou ještě měli. Ztratili svoje denní vedení. Teď už je ostatně viděl. Jejich zlaté a černé vlajky nebyly ani kilometr za nimi a až sem doléhalo dunění bubnů jejich veslařů. Pronásledovali je neúnavně jako sršni, kterým někdo rozkopl hnízdo. Jejich lodě navíc byly početnější a větší.
Podíval se kupředu. Od vesničanů věděl, že město Volusia už leží nedaleko, možná jenom za několika říčními zatáčkami. S rychlostí, jakou se imperiální flotila blížila, si však nebyl jistý, jestli tam jeho mnohem menší flotila dopluje včas. Začínal se smiřovat s myšlenkou, že to možná bude muset otočit a pokusit se s nimi bojovat v předem ztracené říční bitvě.
Potom uslyšel zvuk, při kterém mu přeběhl mráz po zádech. Otočil se znovu zpět a trhnul sebou. První imperiální lodě se přiblížily na dostřel a teď už byla ve vzduchu první salva šípů. Bylo jich tolik, že nebe potemnělo. Velkým obloukem proletěly nad zbývajícími metry řeky a začaly klesat přímo na jeho lodě. Erec se schoval za zábradlí a potom s úlevou sledoval, jak se všechny šípy noří do vody za zádí. První salva byla naštěstí ještě krátká. Znělo to jako kdyby se zničehonic silně