Kate vyskočila a náhle skákala po nižších větvích jednoho stromu. Bylo to pro ni tak snadné, jako přeskočit z lodi na molo. Kate se zastavila a balancovala na jedné z větví. Měla pocit, jako by cítila každý poryv větru ještě dřív, než jí pohnul a ten ji tak nemohl shodit dolů. Seskočila zpátky na zem a náhle ji napadlo zkusit zvednout větev, kterou by dřív v žádném případě zvednout nemohla. Když ji sevřela, ucítila v dlaních drsnou kůru. Vzápětí zvedla větev nad hlavou, podobně, jako siláci zvedali činky při oslavách v Ashtonu. Pak větev odhodila. Sledovala ji, jak proletěla mezi dvěma stromy a se zapraštěním jí zmizela z dohledu.
Kate slyšela, jak dopadla a na okamžik měla pocit, že slyší všechny zvuky lesa. Slyšela chvění listí ve větru. Slyšela brouky pobíhající v podrostu. Čiřikání ptáků nahoře ve větvích. Slyšela cupitání a znala místo, na kterém se objeví zajíc ještě dřív, než se na něm skutečně objevil. Záplava zvuků na ni na chvíli byla příliš. Kate si musela přitisknout ruce na uši, aby neslyšela kapání rosy z listí a hemžení hmyzu pod kůrou stromů. Pak si vzpomněla, jakým způsobem omezovala vnímání cizích myšlenek a zkusila totéž s okolními zvuky. Fungovalo to.
Vrátila se ke zničené fontáně a viděla, že Siobhan tam pořád čeká. Usmívala se na ni s náznakem hrdosti.
„Co se to se mnou děje?“ zeptala se Kate.
„Jenom to, o co jsi žádala,“ pronesla Siobhan. „Chtěla jsi mít moc porazit své nepřátele.“
„Ale tohle všechno…“ začala Kate. Pravdou bylo, že nikdy nevěřila, že by se toho s ní mohlo dít tolik.
„Magie může nabývat různých forem,“ pronesla Siobhan. „Nebudeš moct své nepřátele proklít, ani je zničit z dálky. Nebudeš na ně moc seslat blesky, ani vyvolat duchy mrtvých. Tohle nech jiným.“
Kate zvedla obočí. „A je vůbec možné něco takového udělat?“
Siobhan pokrčila rameny. „Na tom nesejde. V žilách ti teď koluje moc fontány. Budeš rychlejší a silnější. Tvoje vnímání je ostřejší. Uvidíš věci, které většina lidí vidět neumí. Ve spojení s tvým vlastním nadáním budeš mocná. Naučím tě, jak bojovat v bitvách i jak útočit ze stínů. Budeš smrtící.“
Kate si vždy přála být silná, ale i tak si uvědomila, že ji ta myšlenka trochu děsí. Siobhan jí už řekla, že za to všechno bude muset zaplatit. A čím mocnější by se stala, tím větší cenu by následně mohla zaplatit. V myšlenkách se vrátila ke svému snu a doufala, že to nebylo varování před tím, co ji čeká.
„Něco jsem viděla,“ řekla Kate. „Zdálo se mi o tom, ale měla jsem pocit, že to není jen sen.“
„A jaký jsi měla pocit?“ zeptala se Siobhan.
Kate se už chystala říct, že neví, ale všimla si Siobhanina pohledu a raději si to rozmyslela. „Měla jsem pocit, že je to pravda. Doufám ale, že nebyla. Někdo drancoval Ashton. Všude kolem hořelo. Umíraly stovky lidí.“
Napůl čekala, že se Siobhan při těch slovech rozesměje, nebo v to možná dokonce doufala. Siobhan ale vypadala zamyšleně a napůl přikývla.
„Měla jsem to čekat,“ pronesla žena. „Vše probíhá rychleji, než jsem si myslela. Čas je ale věc, se kterou ani já nic neudělám. Tedy alespoň ne trvale.“
„Víš, co se děje?“ zeptala se Kate.
Vysloužila si tím úsměv, který nedokázala rozluštit. „Řekněme, že jsem některé věci očekávala,“ odpověděla Siobhan. „Jsou věci, které jsem předpokládala a skutky, které je nutné brzy vykonat.“
„Asi mi neřekneš, o co jde, že?“ zeptala se Kate. Snažila se, aby jí v hlase nezazněla frustrace, kterou cítila. Snažila se soustředit na možnosti, které získala. Byla teď silnější a rychlejší. Proč by jí tedy mělo záležet na tom, že neví všechno? Přesto jí na tom ale záleželo.
„Vidím, že se učíš rychle,“ odpověděla Siobhan. „Věděla jsem, že dělám správně, když jsem si vybrala tebe.“
Vybrala si ji? Vždyť to Kate se vydala hledat lesní pramen. Vydala se sem z vlastní vůle, a to hned dvakrát. To ona žádala o moc, a to ona se musela rozhodnout, zda přijme Siobhaniny podmínky. Nehodlala se nechat přesvědčit o tom, že něco bylo jinak.
„To já jsem sem přišla,“ pronesla Kate. „Já si vybrala.“
Siobhan pokrčila rameny. „To je pravda. A teď je čas, aby ses začala učit.“
Kate se rozhlédla. Nebyla v knihovně, jaká byla ve městě. Nebyla ani na cvičišti s učitelem šermu. Nebylo to ani cvičiště, na kterém ji ponížil jeden z mužů Willova regimentu. Co se mohla naučit v téhle divočině?
I tak se ale v duchu připravila. Stála před Siobhan a čekala. „Jsem připravená. Co mám dělat?“
Siobhan naklonila hlavu ke straně. „Čekat.“
Zamířila k místu, kde byla v jámě připravená malá hranička. Aniž by použila křesadlo, vrhla do ní Siobhan několik jisker a z hranice začal stoupat dým. Pak zašeptala několik slov, kterým Kate nerozuměla.
Dým začal vířit a kroutit se, formoval se do tvarů, které Siobhan tvarovala podobně, jako dirigent řídí hudebníky. Dým nabral vzdáleně lidský tvar. Stále silněji připomínal válečníka z dávno zapomenutých časů. Postavil se před Kate a v ruce svíral meč, který vypadal nepříjemně ostrý.
Byl tak ostrý, že Kate neměla čas jakkoli zareagovat, když ji válečník bodnul do srdce.
KAPITOLA TŘETÍ
Sophii nechaly u kůlu přes noc. Na místě ji držely jen provazy, kterými ji připoutaly. To, že se nemohla hnout, bylo téměř stejně mučivé, jako bolest z rozervaných zad. Zoufale se potřebovala protáhnout. Nemohla dělat nic, aby jakkoli zmírnila utrpení, které cítila. Nemohla nijak zmírnit hanbu, kterou zažívala, když ji nechaly venku na dešti jako varování pro ostatní v sirotčinci.
Sophia je všechny nenáviděla nenávistí, kterou obvykle cítila z Kate. Přála si vidět je umírat, ale tohle přání ji současně naplňovalo bolestí, protože Sophia neměla jakoukoli možnost převést přání ve skutek. Vždyť se ani nedokázala osvobodit.
Nemohla ani spát, o to se postarala bolest a nepříjemná poloha, ve které byla svázaná. Dařilo se jí jen upadat do polospánku, ve kterém se mísila minulost s přítomností. Déšť jí zatím nepřestával smáčet vlasy.
Snila o krutostech, které viděla při svém pobytu v Ashtonu. Nejen na peklo, které zažívala v sirotčinci. Ulice byly téměř stejně zlé. Všude se pohybovali lidští predátoři. O ty, kdo skončili na ulici, se nikdo nestaral. Dokonce i v paláci na každého laskavého člověka připadal nejméně jeden člověk podobný Milady d’Angelice, která si vychutnávala možnosti poskytované jejím postavením, i to, že mohla být bezdůvodně krutá k ostatním. Sophii se honily hlavou myšlenky na krutost světa plného válek a nenávisti. Jak to, že všude bylo tolik zla?
Sophia