Někde v průběhu bičováni musela Sophia omdlít, ale ani to jí nepomohlo. Dokonce i v tu chvíli ji pronásledovaly noční můry plné násilí, vzpomínek na hořící dům a muže, před kterými musela utéct. Když se probrala, bylo po všem. Všichni byli dávno pryč.
Ona ale byla stále připoutaná ke kůlu. Rozplakala se a déšť zatím smýval krev z jejích zad. Bylo snadné si myslet, že horší už to být nemůže. Ale ono mohlo.
Mohlo to být ještě mnohem horší.
A zítra to horší bude.
KAPITOLA DRUHÁ
Kate stála na pahorku nad Ashtonem a sledovala hořící město. Čekala, že bude šťastná, až uvidí jeho konec, ale tady nešlo jen o Dům nechtěných, nebo místa, kde jí dřív ublížili.
V plamenech bylo skutečně celé město.
Dřevěné stěny a doškové střechy živily požáry a Kate cítila hrůzu lidí pobíhajících mezi domy. Ozval se výstřel z děla a na chvíli tak přehlušil křik umírajících lidí. Kate viděla domy, které se hroutily, jako by byly z papíru. Práskaly výstřely z předovek a vzduchem létalo tolik šípů, že přes ně téměř nebylo vidět nebe. Dopadaly všude kolem a Kate mezi nimi procházela s podivnou lehkostí, která mohla pocházet jen z vědomí, že jde o sen.
Ne, nešlo o sen. Bylo to něco víc.
Ať už měla voda ze Siobhaniny fontány jakoukoli moc, Kate se jí napila a teď všude kolem viděla smrt. Koně probíhali ulicemi, jezdci kolem sebe sekali šavlemi a jezdeckými meči. Všude kolem se ozývaly výkřiky. Nesly se vzduchem stejně, jako kouř z požárů kolem. Dokonce i řeka vypadala, že hoří. Když se Kate lépe podívala, viděla, že jde o hořící bárky, které pokrývaly téměř celou hladinu. Oheň přeskakoval z jedné lodi na druhou a jejich posádky se marně snažily dostat do bezpečné vzdálenosti. Kate už na lodi byla, a tak tušila, jak hrozivě musí plameny působit na lidi na palubách.
Ulicemi se míhaly postavy a bylo jasně poznat, kdy jde o panikařící obyvatele města a kdy o vojáky v okrových uniformách, kteří je pronásledovali s meči v rukách a sekali je na kusy. Kate nikdy dřív plenění města neviděla, ale podle jejího názoru to bylo něco odporného. Šlo o čiré násilí a nic nenaznačovalo, kdy by mělo ustat.
Za městem se táhly řady utečenců. Každý nesl to, co stihl v rychlosti sesbírat a všichni mířili do vnitrozemí. Budou hledat bezpečí na Stezkách, nebo zamíří do měst jako byly Treford či Barriston?
Pak si Kate všimla oddílů jezdců, kteří k nim mířili a došlo jí, že se uprchlíci tak daleko nikdy nedostanou. Lidé už neměli kam utéct. Před nimi byli jezdci a za nimi město v plamenech. Musel to asi být hrozný pocit.
Ale Kate ten pocit znala, nebo ne?
Vše se pohnulo a Kate věděla, že teď nesleduje něco, co by se mohlo stát, ale něco, co už se stalo. Tenhle sen už znala, protože ho snila až příliš často. Byla ve velkém, starém domě a blížilo se k ní nebezpečí.
Tentokrát ale bylo něco jinak. Tentokrát ve snu viděla další lidi. Když se na ně Kate dívala, sledovala je zespodu, takže musela být skutečně maličká. Byl tam muž, který působil sice ustaraně, ale přesto statečně. Měl na sobě nedbale oblečené šlechtické šaty a křivě nasazenou černou paruku, která měla zakrýt krátké šedivé vlasy. Očividně se oblékal ve spěchu. Žena vedle něj byla krásná, ale neupravená. Jako by se oblékla a učesala během několika minut, i když jí to obvykle trvalo hodinu, a ještě jí přitom musely pomáhat služebné. Vypadala laskavě. Kate se k ní natahovala a nechápala, proč ji žena nezvedne, když to obvykle dělala.
„Nemáme čas,“ řekl muž. „Pokud se pokusíme utéct společně, budou nás pronásledovat. Musíme se rozdělit.“
„Ale děti—“ začala žena. Aniž by jí to někdo prozradil, věděla Kate, že je to její matka.
„Budou ve větším bezpečí, když nebudou s námi,“ pronesl Katin otec. Obrátil se ke služebné a Kate v ní poznala svoji chůvu. „Musíš je dostat pryč, Anoro. Vezmi je někam do bezpečí. Někam, kde je nikdo nepozná. Najdeme je, až tohle šílenství pomine.“
Pak si Kate všimla Sophie. Ta byla podivně mladá, ale přesto se zdálo, jako by se chtěla hádat. Kate tenhle její pohled znala až příliš dobře.
„Ne,“ pronesla jejich matka. „Musíte jít, obě dvě. Už nemáme čas. Běžte, zlatíčka.“ Někde v domě se ozvala rána. „Běžte.“
Kate se rozběhla. Sophii přitom držela pevně za ruku. Ozvala se další rána, ale Kate se neohlížela. Pokračovala dál, probíhala chodbami, zastavovala se jen, když se musela skrýt před postavami zahalenými ve stínech. Dívky doběhly až k otevřeným oknům vedoucím ven z domu. Ven do temnoty…
Kate zamrkala a probrala se. Ranní světlo jí připadalo nepříjemně jasné. Způsobovalo jí závrať. Pokusila se rozpomenout, co se jí zdálo, snažila se uvědomit si, co přesně se dělo, ale vzpomínky vyprchávaly příliš rychle. Kate nespokojeně zamručela. Věděla, že úprk domem nebyl jen sen. Byla to vzpomínka. Vzpomínka, kterou chtěla Kate poznat co nejlépe.
Alespoň, že se jí podařilo zachytit obličeje rodičů. Udržela je v paměti a snažila se zapamatovat si je co nejlépe. Pomalu se posadila, točila se jí hlava z toho, co právě viděla.
„Pěkně pomalu,“ pronesla Siobhan. „Účinky vody z fontány můžou mít určité dozvuky.“
Seděla na okraji fontány, která teď zase byla v troskách. Nebyla ani zdaleka tak krásná a nová, jako když z ní Siobhan nabírala vodu. Siobhan ale vypadala stále stejně. Dokonce i květiny, které měla zapletené ve vlasech, vypadaly nedotčené. Jako kdyby se Siobhan celou dobu ani nepohnula. Sledovala Kate s nehnutým výrazem, z obličeje se jí nedalo vyčíst, na co myslí. Neproniknutelné stěny, kterými si chránila mysl, byly stále na místě, a tak Kate nepomohlo ani její nadání.
Kate se pokusila vstát už jen proto, aby dokázala ženě, jak je silná. Měla přitom pocit, jako by se zahoupal celý les. Periferně zahlédla mlžný opar kolem stromů, kamenů i všeho ostatního kolem. Kate klopýtla a musela se opřít o jeden z pobořených sloupů, aby neupadla.
„Pokud se ode mne chceš učit, budeš muset začít poslouchat,“ pronesla Siobhan. „Nemůžeš čekat, že se po všech těch změnách svého těla budeš moct jen tak postavit.“
Kate zaťala zuby a čekala, až ji opustí závrať. Netrvalo to dlouho. Soudě dle jejího výrazu, Siobhan překvapilo, jak rychle Kate odstoupila od sloupu.
„To není špatné,“ řekla. „Zvykáš si rychleji, než bych čekala. Jak se cítíš?“
Kate zavrtěla hlavou. „Sama nevím.“
„V tom případě se nad tím zamysli,“ štěkla na ní Siobhan s náznakem podráždění. „Chci studenta, který se dokáže zamyslet nad věcmi kolem. Ne někoho, kdo jen bude reagovat na to, co se děje. Myslím, že ty to můžeš zvládnout. Nebo se snad pletu?“
Kate znovu zavrtěla hlavou. „Řekla bych… že svět vypadá jinak, když se na něj teď podívám.“