Kate zavrtěla hlavou. „Já jen—“
„Ty si jen myslíš, že na jeden den ses toho naučila už dost. Myslíš si, že víš, co bude následovat, nebo co je ještě nutné se naučit.“ Siobhan rozpřáhla ruce. „Možná máš pravdu. Možná ses už skutečně naučila to, co jsem po tobě chtěla.“
Kate v jejím hlase slyšela náznak podráždění. Siobhan neměla trpělivost, jakou měl Thomas. Trpělivost dobrého učitele.
„Omlouvám se,“ řekla Kate.
„Na omluvy je pozdě“ pronesla Siobhan. „Chci vidět, co ses naučila.“ Zatleskala. „Zkouška. Pojď se mnou.“
Kate chtěla něco namítnout, ale věděla, že by to k ničemu nebylo. Místo toho tedy následovala Siobhan na místo, kde se rozprostírala kruhová mýtina. Obklopoval ji hloh a ostružiní, divoké růže a kopřivy. Uprostřed byl pařez a na něm položený meč.
Nebyl to obyčejný meč, Kate okamžitě poznala čepel, kterou pro ni vyrobili Thomas s Willem.
„Jak to…“ spustila.
Siobhan trhla hlavou směrem k meči. „Tvoje zbraň nebyla připravená, stejně jako ty. Dokončila jsem ji, protože se snažím, abys byla co nejlepší.“
Meč teď vypadal jinak. Měl jílec z vířící temnoty a světlého dřeva. Kate předpokládala, že jí bude v ruce dokonale sedět. Na čepeli byly značky v jazyce, který neznala. Současně se jeho ostří nebezpečně lesklo.
„Pokud si myslíš, že jsi připravená,“ pronesla Siobhan, „stačí, když vejdeš na mýtinu a vezmeš si svoji zbraň. Ale věz: nebezpečí na mýtině je skutečné. Nebude to jen hra.“
Kdyby šlo o jinou situaci, Kate by možná ustoupila. Možná by Siobhan řekla, že nemá zájem, a ještě chvíli počkala. Její rozhodnutí ale změnily dvě věci. První byl ten nesnesitelný úsměv, který jako by Siobhaninu tvář nikdy neopouštěl. Provokoval Kate, jako by jí tak Siobhan dávala najevo, že ještě není dost dobrá. Že nikdy nebude dost dobrá, aby se postavila tomu, co si pro ni Siobhan připraví. Byl to výraz, který Kate až moc připomínal ponížení, kterému ji vystavovaly Maskované sestry.
Když Kate ten úsměv viděla, cítila, jak se v ní zvedá vlna hněvu. Přála si setřít ho Siobhan z obličeje. Chtěla jí ukázat, že ať už žena ovládá jakoukoli magii, že ač může ovládat les kolem, Kate se jí dokáže postavit. Chtěla cítit alespoň malou satisfakci za všechny ty přízračné čepele, které jí probodaly.
Další důvod byl mnohem prostší: ten meč byl její. Byl to dar od Willa. Siobhan jí neměla co diktovat, kdy si ho bude moct vzít.
Kate se rozběhla, vyskočila na větev a pak přeskočila trnovou hradbu obklopující mýtinu. Pokud to bylo to nejlepší, čeho byla Siobhan schopná, tak se zmocní svého meče a uteče z mýtiny, jako by o nic nešlo. Dopadla do podřepu a rozhlédla se. Pohled jí padl na čekající meč.
Meč teď ale někdo svíral v ruce. Kate si uvědomila, že nevěřícně zírá. Že zírá sama na sebe.
Rozhodně to byla ona. Bez nejmenších pochybností. Stejné krátké rusé vlasy. Stejně šlachovité tělo. Tahle její verze ale měla jiné oblečení – její šaty měly hnědou a zelenou barvu lesa. I její oči byly jiné. Byly celé zelené a vůbec nevypadaly jako lidské. Zatímco Kate nevěřícně zírala, její druhá verze několikrát máchla vzduchem mečem od Willa. Jako by si ho zkoušela.
„Ty nejsi já,“ řekla Kate.
„Ty nejsi já,“ řekla její kopie naprosto stejným tónem. Naprosto stejným hlasem. „Jsi jen levná napodobenina, ani z poloviny tak dobrá.“
„Dej mi ten meč,“ obořila se na ni Kate.
Její kopie zavrtěla hlavou. „Myslím, že si ho nechám. Nezasloužíš si ho. Jsi jen odpad ze sirotčince. Není divu, že ti to s Willem nevyšlo.“
V tu chvíli se Kate rozběhla a vší silou zaútočila svojí cvičnou čepelí. Do útoku vložila všechnu zuřivost, jako kdyby svoji kopii mohla porazit dřevěnou zbraní. Ucítila, jak její cvičná čepel narazila na ostří skutečné zbraně.
Bodala a sekala, prováděla výpady a ustupovala. Útočila a využívala přitom všechny dovednosti, které získala při Siobhanině brutálním výcviku. Napínala do krajnosti síly, které získala dík vodě z fontány, využívala nově nabytou rychlost, aby prošla obranou své soupeřky.
Její kopie ale bez problémů odrážela všechny výpady. Zdálo se, jako by věděla, jaký pohyb Kate provede ještě dřív, než se ho rozhodla vyzkoušet. Když kopie zaútočila, Kate se zvládala jen tak tak krýt.
„Nejsi dost dobrá,“ pronesla její druhá verze. „Nikdy nebudeš dost dobrá. Jsi slabá.“
Její slova Kate otřásla téměř stejnou silou, jako údery mečem. Její slova Kate bolela, a to hlavně proto, že nejspíš byla pravdivá. Kolikrát jí je řekli v Domě nechtěných? Neukázali jí jejich pravdivost na cvičišti u Willova regimentu?
Kate zuřivě zařvala a znovu zaútočila.
„Neovládáš se,“ proneslo její druhé já, když odrazilo její výpad. „Nemyslíš. Jsi jen malá holka, co si hraje na válečnici.“
Katin odraz pak zaútočil a Kate cítila bolest, kterou jí způsobil zásah mečem na boku. Na krátkou chvíli se cítila stejně, jako po zásahu přízračným mečem. Něco ale bylo jinak. Tahle bolest neustávala. Tentokrát krvácela.
„Jaký to je pocit, když víš, že zemřeš?“ zeptala se jí sokyně.
Hrozivý. Byl to hrozivý pocit, protože nejhorší na tom bylo, že její sokyně měla pravdu. Neměla šanci ji porazit. Neměla šanci přežít. Na mýtině na ni čekala smrt.
Kate se rozběhla k trnové hradbě. Odhodila dřevěnou zbraň, protože by ji jen zpomalovala. Řítila se k okraji kruhu a slyšela přitom svůj odraz, jak se za ní směje. Kate si zakryla obličej rukama a vrhla se do trní. Doufala, že projde skrz.
Cítila, jak jí trny rvou šaty i kůži. Cítila krev, která zůstávala na ostrých trnech, ale přesto se nutila pokračovat dál. Oči otevřela až na druhé straně.
Ohlédla se, napůl očekávala, že ji odraz bude pronásledovat. Nikdo za ní ale nebyl. Její sokyně byla pryč a meč opět ležel na pařezu, jako by se nic z toho nestalo.
Zhroutila se na zem. Srdce v hrudi jí divoce bušilo. Krvácela z tuctů zranění. Stejnou měrou kvůli trnům, které ji poškrábaly, i kvůli zranění na boku. Převalila se na záda a zadívala se na zelenou klenbu z větví. Bolest ji zaplavovala ve vlnách.
Do zorného pole jí vstoupila Siobhan. Shlížela na ni s pohledem plným zklamání i lítosti. Kate si nebyla jistá, co z toho je horší.
„Říkala jsem ti, že nejsi připravená,“ pronesla. „Teď už budeš poslouchat?“
KAPITOLA PÁTÁ
Lady Emmeline Constance Ysalt d’Angelica, psalo se v dopise, Markýza Sowerdská a Lady Šerpového řádu. Angelicu nezaujalo ani tak oslovení jejím plným jménem, jako to, kdo vzkaz poslal – královská vdova si přála