OBSAH
KAPITOLA PRVNÍ
Z jejího trestu udělali přesně takové divadlo, jaké Sophia očekávala. Odtáhli ji zpátky do Domu nechtěných. Kápi jí sundali teprve až do něj vstoupili. Celou cestu Ashtonem tak musela slepě klopýtat.
Kate, pomoz mi! vyslala Sophia myšlenku, protože věděla, že její sestra je v podstatě jedinou možností, jak se zachránit.
Nepomohl jí ale nikdo. Dokonce ani lidé, které cestou míjeli. Věděli, že nejde o únos nějaké bohaté šlechtičny. Věděli, že je Sophia sirotek, kterého se chystají předvést, aby čelil svému osudu. Viděla jejich myšlenky. Tolik si jich myslelo, že si to všechno zaslouží, až měla Sophia pocit, jako by na ni cestou plivali.
Když ji odtáhli zpět, zvonily Maskované sestry na zvony. Mohlo by to působit jako nějaká oslava, ale Sophia věděla, co to znamená – vyzváněly, aby vytáhly ostatní děti z postelí. Děti se na vlastní oči měly přesvědčit, co se stane s těmi, kteří jsou tak hloupí, že se pokusí o útěk.
Sophia je viděla, jak se tísní ve dveřích a oknech sirotčince. Byly tam starší děti, které znala, i mladší děti, které se do sirotčince dostaly teprve nedávno. Všechny měly sledovat, co se s ní bude dít dál. A velmi pravděpodobně z toho pak budou mít noční můry. Maskované sestry chtěly, aby si děti pamatovaly, kde je jejich místo. Aby si zapamatovaly, že na ně nikde nic nečeká.
„Pomozte mi!“ vykřikla Sophia, ale k ničemu to nebylo.
Viděla jejich myšlenky. Některé byly příliš vyděšené na to, aby se pohnuly. Některé se ještě snažily uvědomit si, co se vlastně děje. Několik si jich dokonce myslelo, že si to zaslouží. Že jde o spravedlivý trest za porušení pravidel sirotčince.
Jeptišky ze Sophie strhaly šaty. Chtěla s nimi bojovat, ale ony ji chytily a jedna z nich jí vrazila facku.
„Myslíš si, že můžeš nosit tak honosné šaty? Taková nestyda, jako jsi ty, si nezaslouží kvalitní oblečení. Možná si nezasloužíš ani život, který ti Bohyně věnovala.“
Svlékly ji do spodního prádla. Bylo jim přitom jedno, jak zahanbeně se Sophia cítí. Rozervaly jí copy, do kterých měla zapletené vlasy. Nechtěly jí dát ani nejmenší možnost rozhodovat o tom, jak vypadá. Kdykoli se pokusila o odpor, fackovaly ji. Sophia se teď celá třásla. Celou dobu ji postrkovaly ze strany na stranu.
Sestra O’Venn byla z jeptišek nejhorší. Strkala do ní a celou dobu křičela tak, aby si byla jistá, že ji slyší všichni obyvatelé sirotčince.
„Myslela sis, že tam venku zůstaneš napořád?“ hulákala. „Maskovaná bohyně nedopustí, aby jí někdo něco dlužil! Myslela sis, že taková nestyda, jako ty, se tomu vyhne jen tím, že se spustí s nějakým boháčem?“
Jen hádala, nebo nějak tušila, o co se Sophia pokoušela? Pokud ano, jak ji to mohlo napadnout?
„Podívejte se na ni!“ vykřikla Sestra O’Venn k ostatním dětem. „Podívejte se, co se stane nevděčníkům a uprchlíkům. Maskovaná bohyně vám poskytuje střechu nad hlavou. Na oplátku žádá jen vaši práci! Dává vám možnost prožít smysluplný život. Tohle je cena za její odmítnutí!“
Sophia cítila strach ostatních sirotků. Spoustu myšlenek, které se přes ni přelily jako ohromná vlna. Několik dětí uvažovalo, že by se jí pokusilo pomoct, ale v podstatě neměly jakoukoli šanci. Většina jich byla prostě jen ráda, že není na jejím místě.
Sophia se cestou na nádvoří sirotčince snažila bojovat, ale nikam to nevedlo. Kate by se jim možná dokázala vykroutit, ale Sophia nikdy nebyla bojovnice. Byla chytřejší, ale ne dost chytrá. Nechala se chytit a teď…