Kyra cítila, jak se zpomaluje; cítila, jak se zpomaluje čas. Naladila se i na nejmenší detaily, vše slyšela, vše kolem sebe cítila.
Kyra náhle pocítila záblesk energie a poprvé věděla, že celý vesmír byl jeden. Cítila že všechny dělící stěny zmizely, cítila, jak se mezi externím a interním světem zbortila bariéra. Cítila, že rozdíl mezi nimi byl klamavý.
Pak pocítila náhlý příval energie, jako by se uvnitř jí otevřela přehrada. Začaly ji pálit dlaně, jako by hořela.
Kyra otevřela oči a uviděla pavouka, nyní tak blízko, který se na ni shora díval a připravoval se skočit. Otočila se a uviděla svou hůl, která byla stopu daleko a která uvízla v síti. Natáhla se, už o sobě nepochybovala. Přivolala svou hůl a ta proletěla vzduchem přímo do její vyčkávající dlaně. Pevně ji uchopila.
Kyra využila svou sílu, věděla, že je silnější, než to, co vidí před sebou, a věřila si. Pozvedla svou paži, uchopila hůl a ta se uvolnila z pavučiny.
Zatočila s ní a když se pavouk přiblížil se svými tesáky, natáhla se a vrazila mu hůl do tlamy.
Pavouk příšerně zapištěl a Kyra mu hůl vpáčila hlouběji do tlamy a otočila ji stranou. On se snažil tlamu zavřít, ale nemohl, hůl ji držela otevřenou.
Ale potom, ke Kyřině překvapení, najednou zavřel čelisti a prastarou hůl rozlomil na kousky. Zlomil, co nemohlo být zlomeno, roztříštil ji v tlamě jako párátko. Tato bestie byla silnější, než si myslela.
Pavouk se na ni vrhl a v ten okamžik se čas zpomalil. Kyra cítila, jak se vše zaostřilo. Hluboko cítila, že se může vysvobodit, že může být rychlejší, než on.
Kyra se předklonila, uvolnila se a po pavučině se kutálela; když se jeho tesáky přiblížily, místo ní roztrhaly pavučinu.
Jak se Kyra zaměřila, poprvé cítila nepatrné zabzučení ve vzduchu, cítila, že ji něco volá. Otočila se a hleděl na druhou stranu pavučiny to, pro co přišla do Mardy: Hůl Pravdy. Seděla tam zasazená do kusu černé žuly, nadpozemská, pod půlnočním nebem zářila.
Kyra s ní pocítila silné spojení, cítila, jak ji brní dlaně, když se napřáhla svou pravou rukou. Vykřikla nejmocnější bitevním pokřikem, jaký kdy v životě vydala a věděla, prostě věděla, že ji hůl uposlechne.
Kyra najednou pocítila, jak se pod ní zem zatřásla. Věděla, že láká zbraně ze samotného srdce země, a v ten velkolepý okamžik už o sobě nepochybovala, ani o své moci nebo o vesmíru.
Následoval hlasitý zvuk kamene, který se tře o jiný kámen a Kyra s úžasem sledovala, jak se hůl pozvedla a uvolnila se ze žuly. Pomalu se zvedla a pak letěla vzduchem, její černý, drahými kameny posetá rukojeť přistála v Kyřině pravé dlani. Ona ji uchopila a začala se cítit naživu. Bylo to jako držet hada, jako držet živou věc.
Kyra se bez zaváhání rozmáchla a udeřila s ní právě v okamžik, když se k ní pavouk dostal. Hůl se najednou proměnila na ostří a rozřízla ohromnou pavučinu vejpůl.
Pavouk zapištěl a překvapeně spadl na zem.
Kyra se zatočila a znovu sekla do pavučiny a úplně se vysvobodila a přistála na nohou. Držela hůl oběma rukama vysoko nad hlavou, když se na ni bestie vrhla. Statečně se jí postavila, vykročila vpřed a sekla po ní Holí Pravdy vší svou silou.
Cítila, jak hůl proťala tlustým tělem pavouka. Ten vydal příšerné zapištění v okamžik, když byl rozpůlen.
Hustá, černá krev se z něj vyřinula a pavouk padl k jejím nohám, byl mrtev.
Kyra tam stála a držela hůl třesoucíma se rukama, pocítila nával energie, jaký nikdy předtím necítila. Cítila, že se v tom okamžiku změnila. Cítila, že se stala silnější, že už nikdy nebude stejným člověkem. Cítila, že se všechny dveře otevřely a vše je možné.
Vysoko nad ní zahřmělo nebe a zablesklo se. Fialové světlo se rozhostilo v mračnech a protkalo je jako by mraky protékala láva. Následovalo ohromné zahřmění a Kyra byla bez sebe radostí, když spatřila Theona, který se prohnal mezi mraky. Cítila, že bariéra zmizela a tasila svou hůl. Poprvé v životě věděla, že je jejím osudem, aby vše změnila.
Theon přistál u jejích nohou a bez zaváhání vyskočila na jeho záda a společně vystoupali vysoko do vzduchu. Hřmění se ozývalo všude kolem nich, zatímco letěli nebem, mířili na jih, pryč z Mardy a směrem do Escalonu. Kyra věděla, že se snesla do nejhlubší úrovně, že zvítězila, že dokončila svůj poslední test.
A nyní šla vést válku s Holí Pravdy ve své ruce.
KAPITOLA ŠESTÁ
Jak odplouvala, Lorna sledovala stále hořící ostrov Knossos, který mizel na horizontu, a její srdce se jí zlomilo. Stála na přídi lodi, držela se zábradlí, Merk byl po jejím boku a flotila ze Ztracených Ostrovů za jejími zády, cítila na sobě všechny oči. Tento milovaný ostrov, domov Hlídačů, statečných bojovníků Knossosu, byl ten tam. V plamenech, jeho velkolepá věž byla zničená, milovaní bojovníci, kteří stáli na stráži o tisíciletí, byli nyní mrtví, zabiti vlnou skřítků a dobiti hejnem draků.
Lorna pocítila pohyb a otočila se, přistoupil k ní Alec, chlapec, který zabil draky, který konečně utišil Zátoku Smrti. Stál tam, díval se stejně otřeseně jako ona, třímal svůj meč a ona mu byla vděčná a také zbrani, kterou držel v ruce. Podívala se na ni, na Nedokončený Meč, krásnou věc, a cítila, jak z ní vychází intenzivní energie. Vzpomněla si na drakovu smrt a věděla, že osud Escalonu je v jeho rukou.
Lorna byla vděčná za to, že je naživu. Věděla, že ona a Merk by se setkali s osudným koncem v Zátoce Smrti, kdyby tito muži ze Ztracených Ostrovů nepřipluli. Ale také pocítila vinu za ty, kteří nepřežili. Co ji bolelo nejvíce bylo, že toto nepředpokládala. Celý život vše předvídala, všechny nečekané zvraty a obraty osudu v jejím osamoceném životě, kdy stála na stráži ve Věže Kosu. Předvídala to, že skřítkové přijdou, očekávala Merkův příchod a dokonce předvídala to, že bude Ohnivý Meč zničen. Předpověděla velkou bitvu na ostrově Knossos – ale přesto nepředpověděla výsledek. Nepředpověděla to, že bude ostrov v plamenech, neviděla draky. Zpochybňovala svou vlastní moc a to ji pálilo ze všeho nejvíce.
Jak se to mohlo stát? přemýšlela. Jedinou odpovědí bylo, že osud Escalonu se měnil okamžik za okamžikem. Co bylo dáno po tisíce let bylo přepsáno. Cítila, že osud Escalonu visí na váhách a nyní byl beztvarý.
Lorna cítila, jak jsou všechny oči na této lodi na ní, všechny čekali na to dozvědět se, co bude dál, jaký osud na ně čeká, zatímco pluli k hořícímu ostrovu. Celý svět chaoticky plápolal a proto od ní všichni očekávali odpověď.
Jak tam Lorna stála, zavřela oči a pomalu cítila, jak se v ní odpověď rodí, říká jí, kde jsou nejvíce potřeba. Něco ale zastřelo její vidění. S překvapením si to uvědomila. Thurn.
Lorna otevřela oči a prohlédla si vodu pod sebou, prohlížela si každé plovoucí tělo, které kolem nich proplulo, moře těl, která narážela na trup lodi. Ostatní námořníci hledali také celé hodiny, prohlíželi si obličeje stejně jako ona, ale nebyli úspěšní.
“Mylady, loď čeká na tvé povely,” pobízel ji jemně Merk.
“Už prohledáváme vodu celé hodiny,” dodal