Věnováno Kiře Dean,
mé hrdince, která má více kuráže, než kdejaký rytíř.
KAPITOLA PRVNÍ
Duncan kráčel ustupující záplavě, voda mu cákala na lýtka, po boku měl tucet svých mužů, kteří kráčeli plovoucím pohřebištěm. Stovky pandesianských těl plavaly kolem, narážely mu do nohou, zatímco se prodíral zbytkem záplavy z Nekonečných vodopádů. Kam až viděl bylo moře těl, pandesianští vojáci vyplouvali z přetékajícího kaňonu, vyplouvali na poušť v ustupující vodě. Atmosféra byla slavnostní a vítězná.
Duncan se podíval do kaňonu, který přetékal vodou, stále chrlil těla a překypoval vodou, otočil se pohlédl na horizont směrem k Nekonečným vodopádům, kde se prýštící proudy zpomalily na tenký pramínek. Pomalu začal pociťovat jak v něm roste vzrušení z vítězství. Všude kolem něj se rozezněl šum vítězných pokřiků jeho užaslých mužů, všichni procházeli nevěřícně vodou, všichni si pomalu uvědomovali, že vlastně vyhráli. Přes všechnu nepřízeň přežili, dobyli mnohem větší legii. Leifall nakonec přišel. Duncan cítil vůči svým loajálním vojákům ohromný vděk, vůči Leifallovi, Anvinovi a především svému synovi. Navzdory neradostné nepřízni žádný strachy nezacouval.
Zaznělo vzdálené zahřmění a Duncan si prohlédl horizont a měl ohromnou radost, když spatřil Leifalla a jeho muže z Leptusu, Anvina a Aidana mezi nimi, Bílého, který jim běžel u nohou, všichni se vraceli od Nekonečných vodopádů, jeli zpět, aby se k nim přidali. Byla s nimi Leifallova malá armáda, stovky mužů, jejich vítězný pokřik byl slyšet dokonce i odtud.
Duncan se ohlédl na sever a na vzdáleném horizontu si všiml světa zaplněného černotou. Asi den cesty vzdálený byl utábořený zbytek pandesianské armády, shromažďovali se, připravovali se odplatit svou porážku. Duncan věděl, že příště nezaútočí s deseti tisíci muži, ale stovkami tisíc.
Duncan věděl, že není času nazbyt. Jednou měl štěstí, ale nebylo možné, aby přestál útok od stovek tisíc vojáků, dokonce i s každým trikem na světě. A všechny své triky už vyčerpal. Potřeboval novou strategii a potřeboval ji rychle.
Jak se kolem něj muži shromáždili, Duncan si prohlížel všechny tvrdé a vážné tváře a věděl, že tito velcí bojovníci k němu vzhlíží s očekáváním, že je povede. Věděl, že ať udělá jakékoli rozhodnutí, ovlivní to nejen jeho, ale všechny tyto velké muže – a skutečně celý osud Escalonu. Dlužil jim všem, aby se rozhodl moudře.
Duncan si namáhal hlavu, pobízel řešení, aby si ho našlo, přemítal o všech následcích strategického rozhodnutí. Všechny tahy s sebou nesly riziko, všechny s sebou nesly zoufalé dopady a všechny byly ještě více riskantní, než to, co provedl zde v kaňonu.
“Vůdce?” zazněl hlas.
Duncan se otočil a spatřil Kavosovu vážnou tvář, hleděl na něj s úctou. Za ním také hleděly stovky mužů. Všichni čekali na jeho rozhodnutí. Všichni ho následovali až na samotný konec a zůstali naživu a věřili mu.
Duncan pokýval a zhluboka dýchal.
“Střetneme se s Pandesiany na otevřeném poli,” začal, “a prohrajeme. Jsou v převaze sto na jednoho. A jsou také více odpočatí, jsou ozbrojeni a lépe vybaveni. Do západu slunce bychom byli všichni mrtví.”
Duncan si povzdychl, muži viseli na každém jeho slovu.
“A