Ale jiní zuřivě křičeli a vrhli se střemhlav na něj.
Jak sledoval, jak klesají, Alec nečekal. Utíkal na záď, přeskočil přes zábradlí a utkal se s nimi. Cítil, jak jím proudí síla meče, ponouká ho, a on tam stál, cítil nové, neochvějné odhodlání. Cítil, jako by ho meč vedl. On a jeho zbraň byli nyní jeden.
Hejno draků se vrhlo přímo na něj. Jeden ohromný se zářivě zelenýma očima je vedl, pištěl a plival oheň. Alec držel meč vysoko, cítil v ruce vibraci, která mu dodávala kuráž. Věděl, že je v sázce samotný osud Escalonu.
Alec pocítil vlnu kuráže, jako nikdy předtím, když sám také bojovně vykřikl; v ten okamžik se meč rozzářil. Vyletělo z něj intenzivní světlo, které stoupalo a zastavilo zeď z plamenů v uprostřed nebe. Pokračovalo dál, dokud se plameny neotočily a Alec mečem znovu sekl a drak vykřikl, jak ho jeho vlastní sloup plamene obestoupil. V ohromné plamenné kouli drak vykřikl a oháněl se, zatímco padal přímo dolů a mířil do vody.
Další drak se vrhl střemhlav a Alec znovu pozvedl meč, zastavil zeď z plamene a zabil ho. Další drak se přiblížil a v ten okamžik napřáhl své drápy, jako by chtěl Aleca uchopit. Alec se otočil a sekl a byl šokovaný, když mu meč usekl nohy. Drak zapištěl a ve stejném pohybu se Alec znovu rozmáchl, sekl ho do boku a způsobil velký šrám. Drak padl do oceánu a tam sebou plácal, nebyl schopen vzlétnout, vrhlo se na něj hejno žraloků.
Jiný drak, malý, červený, prolétl nízko z druhé strany z doširoka otevřenými čelistmi – a tentokrát se Alec nechal vést svým instinktem a vyskočil vzhůru. Meč mu propůjčil sílu a on vyskočil výš, než by čekal, přeskočil drakovu hlavu a přistál na jeho zádech.
Drak pištěl a vyhazoval, ale Alec se ho držel pevně. Nemohl jej setřást.
Alec se cítil silnější, než drak, schopen ho řídit.
“Draku!” vykřikl. “Přikazuji ti! Do útoku!”
Drak neměl na vybranou, otočil se a letěl vzhůru, přímo na hejno klesajících draků, tucet z nich se stále blížilo. Alec se s nimi beze strachu utkal, letěl vysoko, aby se s nimi setkal se silou a rychlostí, o které nevěděl, že má. Usekl křídlo jednomu drakovi, potom jinému podřízl krk, dalšího bodl ze strany do krku, potom se otočil a usekl jinému ocas. Jeden po druhém draci padali z nebe a dopadali do vody, způsobili v zátoce víry.
Alec nepolevoval. Útočil znovu a znovu na hejno, křižoval nebe, nikdy neustoupil. Byl v jednom kole, ani si skoro nevšiml, že se nakonec několik posledních draků otočilo, zapištělo a se strachem odletěli.
Alec tomu nemohl uvěřit. Draci. Plní strachu.
Alec se podíval pod sebe. Viděl, jak je vysoko, viděl jak se pod ním rozprostírá Zátoka Smrti, viděl stovky lodí, většina z nich v plamenech, a stovky skřítků, kteří tam plavali mrtví. Také ostrov Knossos byl v plamenech a jeho velká tvrz byla jen ruina. Byl to výjev chaosu a destrukce.
Alec si všiml jeho flotily a nasměřoval draka níž. Když se blížili, Alec pozvedl meč a bodl draka do zad. Ten zapištěl a začal padat a jak se blížili vodě, Alec vyskočil a přistál ve vodě vedle lodě.
Okamžitě byly dolů shozeny provazy a Alec byl vytažen na palubu.
Jak přistál zpět na palubě, tentokrát se netřásl. Už nepociťoval chlad nebo únavu nebo slabost nebo obavy. Místo toho cítil moc, jakou nikdy nepoznal. Cítil se plný kuráže a síly. Cítil, jako by byl znovu zrozený.
Zabil hejno draků.
A nic v Escalonu už ho nyní nezastaví.
KAPITOLA TŘETÍ
Vesuvius se vzbudil kvůli pocitu ostrých drápů, které se mu plazily po hřbetě ruky, otevřel jedno oko, druhé měl stále pevně zavřené. Dezorientovaně vzhlédl a ocitl se, jak leží obličejem v písku, vlny z oceánu do něj zezadu narážely, ledová voda mu stoupala vzhůru po nohou. Rozpomněl se. Po epické bitvě byl vyvrhnut na pobřeží Zátoky Smrti; přemýšlel, jak dlouho zde ležel v bezvědomí. Příliv se nyní pomalu zvedal, připravoval se odnést ho pryč, pokud se neprobudí. A přesto to nebyla zima z vody, která ho vzbudila – bylo to stvoření na jeho ruce.
Vesuvius se podíval na svou ruku nataženou na písku a uviděl ohromného fialového kraba, který zasekával své drápy do jeho ruky, vytrhl kousek jeho kůže. Dával si na čas, jako by Vesuvius byl jen mrtvé tělo. S každým trhnutím pocítil Vesuvius ostrou bolest.
Vesuvius mu to nemohl mít za zlé; rozhlédl se a uviděl tisíce těl, rozhozených po celé pláži, pozůstatek jeho armády skřítků. Všichni tam leželi pokryti fialovými kraby, cvakání jejich klepet bylo všudypřítomné. Pach z rozkládajících se skřítků byl příliš, až mu bylo na zvracení. Tento krab na jeho ruce byl zjevně první, který se odhodlal až k Vesuviovi. Ostatní asi cítili, že je stále naživu a vyčkávali. Ale přesto tento statečný krab zariskoval. Další tucet se k němu nyní otočil a pozorně ho následovali. Vesuvius věděl, že jimi bude za okamžik pokrytý a snědený zaživa touto malou armádou – pokud nebude dřív stažen do moře mrazivými proudy Zátoky Smrti.
Vesuvia přemohla zlost, natáhl se volnou rukou, uchopil fialového kraba a pomalu zmáčkl. Krab se snažil utéct – ale Vesuvius mu to neumožnil. Divoce se oháněl, snažil se na Vesuvia dosáhnout svými klepety, ale ten ho pevně držel a znemožnil mu, aby se otočil. Ještě více zmáčkl, pomalu, dával si na čas, vychutnával si to, že způsobuje bolest. Stvoření zapištělo a zasyčelo hrůzným, vysoko postaveným hlasem, jak Vesuvius pomalu sevřel ruku v pěst.
Nakonec explodoval. Chuchvalce mazlavé fialové krve mu kapaly na ruku, když Vesuvius uslyšel uspokojivé prasknutí ulity. Pustil ho, rozdrceného na dřeň.
Vesuvius se pozvedl na jedno koleno, stále vrávoral a tucet krabů uteklo pryč, byli v šoku z vidiny zmrtvýchvstání. Následovala řetězová reakce a jak stál, tisíce krabů se rozutekly a zanechaly za sebou prázdnou pláž, jak Vesuvius udělal první krok po břehu. Kráčel skrze hřbitov a pomalu mu to všechno docházelo.
Bitva u Knossosu. Vyhrával, chystal se zničit Lornu a Merk, když přilétli ti draci. Vzpomněl si, jak padá z ostrova; ztrácí svou armádu; vzpomněl si na svou flotilu v ohni; a nakonec na to, jak se téměř utopil. Byla to drtivá porážka a hořel ostudou, když na to pomyslel. Otočil se ohlédl se po zátoce, místo jeho prohry viděl v dáli, že ostrov Knossos je stále v plamenech. Uviděl zbytek jeho flotily, který ploval, rozdrcený na kousky, některé částečné lodě byly stále v ohni. A potom uslyšel vysoko nad sebou výkřik. Pohlédl vzhůru a zamrkal.
Vesuviovi nedocházelo, co před sebou vidí. To nebylo možné. Draci padali z nebe, padali do zátoky, nehýbali se.
Byli mrtví.
Vysoko nahoře uviděl osamělého muže, který na jednom seděl, se všemi bojoval a držel se na zádech jednoho draka, třímal meč. Nakonec se zbytek hejna otočil a uprchl.
Ohlédl se zpět na vodu a na horizontu spatřil tucet lodí, na kterých plápolaly vlajky Ztracených Ostrovů a sledoval, jak muž seskočil z posledního draka a vrátil se k lodím. Spatřil tu dívku, Lornu, vraha Merka, a pálilo ho vědomí, že přežili.
Vesuvius se ohlédl zpět na pobřeží a jak si prohlížel svůj mrtvý národ skřítků, který pojídali