Riley samozřejmě věděla, že to není pouze hrané. Viděla, že April těší, že se její otec alespoň pokusil koupit vánoční dárek, který by se jí mohl líbit.
Riley cítila něco podobného kvůli drahé kabelce, kterou pro ni Ryan koupil. Vůbec to nebyl její styl a nikdy ji nepoužije – s výjimkou případů, kdy bude Ryan na blízku. A domnívala se, že se Ryan cítil naprosto stejně kvůli peněžence, kterou mu ona a April koupily.
Snažíme se být zase rodina, pomyslela si Riley.
A v tu chvíli se zdálo, že se jim to daří.
Bylo štědrovečerní ráno a Ryan zrovna přišel, aby s nimi den strávil. Riley, April, Ryan a Gabriela seděli poblíž praskajícího krbu a popíjeli horkou čokoládu. Z kuchyně zavanula lahodná vůně slavnostní štědrovečerní večeře, kterou připravila Gabriela.
Riley, April a Ryan měli na sobě šátky, které pro ně Gabriela vyrobila, a Gabriela měla na nohou pantofle s chmýřím, které pro ni April a Riley koupily.
Zazvonil zvonek a Riley šla otevřít. Její soused, Blaine, a jeho dospívající dcera, Crystal, stáli venku.
Riley byla zároveň nadšená a nesvá, že je vidí. V minulosti Ryan projevil vůči Blainovi víc než jen trochu žárlivosti — a ne bezdůvodně, přiznala Riley. Popravdě jí přišel docela atraktivní.
Riley se neudržela a musela k sobě Billa a Ryana přirovnávat. Blaine byl o pár let mladší než ona, byl štíhlý se a fit, a jí se líbila skutečnost, že nebyl tak domýšlivý, aby maskoval své ustupující čelo.
"Pojďte dál!" Řekla Riley.
"Omlouvám se, ale nemůžeme," řekl Blaine. "Musím se vrátit do restaurace. Přivedl jsem ale Crystal."
Blaine vlastnil oblíbenou restauraci v centru. Riley si uvědomila, že by neměla být překvapena, že má otevřeno na Štědrý den. Dnešní sváteční večeře v Blainově grilu musí být vynikající.
Crystal spěchala dovnitř a připojila se ke skupině u krbu. Za chichotání se s April okamžitě pustily do dobývání dárků, které jedna pro druhou koupila.
Riley a Blaine si diskrétně vyměnili svá vánoční přání, pak Blaine odešel. Když se Riley vrátila ke skupině, Ryan vyhlížel kysele. Riley schovala přání, aniž by ho otevřela. Počká, až bude Ryan pryč.
Můj život je rozhodně složitý, pomyslela si. Ale začínal vypadat téměř jako normální život, způsob života, ze kterého by se mohla těšit.
*
Rileyny kroky se rozléhaly po velké tmavé místnosti. Náhle zaznělo hlučné cvaknutí pojistek. Světlo se rozsvítilo a na pár vteřin ji oslepilo.
Riley se ocitla v chodbě, která vypadala jako muzeum voskových figurín s hrozivými exponáty. Napravo od ní bylo u stromu nahé ženské tělo, roztažené jako panenka. Po její levici byla mrtvá žena, omotaná řetězem a visela na pouliční lampě. Kousek dál bylo vystaveno několik ženských těl s rukama svázanýma za zády. Za nimi byla vyhladovělá mrtvá těla s groteskně uspořádanými údy.
Riley poznala každou scénu. Byly to všechny případy, na kterých v minulosti pracovala. Vstoupila do vlastní osobní komnaty hrůz.
Ale co tady dělá?
Náhle zaslechla mladý hlas, který vyděšeně vykřikl.
"Riley, pomoz mi!"
Podívala se přímo před sebe a spatřila siluetu mladé dívky, která zoufale pozvedla paže.
Vypadala jako Jilly. Byla opět v nesnázích.
Riley se k ní rozeběhla. Ale pak se rozsvítilo další světlo a odhalilo, že to vůbec není silueta Jilly.
Byl to prošedivělý starý muž, který měl na sobě kompletní uniformu plukovníka námořní pěchoty.
Byl to Rileyn vlastní otec. A smál se tomu, že se Riley zmýlila.
"Nečekala jsi, že najdeš někoho naživu, viď?" řekl. "Nejsi nikomu k ničemu, pokud nejsou mrtví. Kolikrát ti to mám říkat?"
Riley byla zmatená. Její otec zemřel před několika měsíci. Nechyběl jí. Snažila se, aby na něj nikdy nemyslela. Vždycky to byl tvrdý muž, který jí vždycky způsobil jen bolest.
"Co tady děláš?" Zeptala se Riley.
"Jen jedu kolem." Zasmál se. "Jen kontroluju, jak si mrvíš život. Vidím, že to je stejný, jako vždycky."
Riley se na něj chtěla vrhnout. Chtěla ho udeřit tak silně, jak jen mohla. Ale ocitla se na místě jako přibitá.
Pak se ozval hlasitý bzučivý zvuk.
"Kéž bychom si mohli promluvit," řekl. "Ale máš jinou práci."
Bzučení zesílilo a bylo hlasitější. Její otec se otočil a šel pryč.
"Nikdy jsi nikomu nezpůsobila nic dobrého," řekl. "Ani sama sobě."
Riley otevřela oči. Uvědomila si, že jí zvoní telefon. Čas ukazoval 6:00 hodin.
Viděla, že to je telefonát z Quantica. Telefonát v tuto hodinu musel znamenat nějakou katastrofu.
Zvedla telefon a uslyšela přísný hlas jejího šéfa týmu, zvláštního agenta, velitele Brenta Mereditha.
"Agentko Paige, potřebuji vás okamžitě ve své kanceláři," řekl. "Je to rozkaz."
Riley si promnula oči.
"Co se děje?" zeptala se.
Následovala krátká odmlka.
"To budeme muset probrat osobně," řekl.
Pak telefonát ukončil. Riley chvíli zmateně přemýšlela, zda ji čeká důtka za její chování. Ale ne, byla mimo službu už několik měsíců. Volání od Mereditha mohlo znamenat jen jediné.
Jde o případ, pomyslela si Riley.
O dovolené by jí z žádného jiného důvodu nevolal.
A z Meredithova tónu hlasu cítila, že to bude velké – možná i převratné.
KAPITOLA PÁTÁ
Rileyny obavy stouply, když vešla do budovy ÚACH. Když vešla do kanceláře Brenta Mereditha, velitel seděl u stolu a čekal na ni. Velký muž s ostrými afroamerickými rysy, Meredith měl jako vždy impozantní vzhled. Právě teď ale také vypadal ustaraně.
Bill zde byl také. Riley z jeho výraz poznala, že neví, čeho se schůzka týká.
"Posaďte se, agentko Paige," řekl Meredith.
Riley se posadila na volnou židli.
"Omlouvám se, že jsem narušil vaši dovolenou," řekl Meredith Riley. "Už je dlouho, co jsme spolu hovořili. Jak se máte?”
Riley byla překvapena. To nebyl styl Mereditha, zahájit schůzku tímto způsobem – s omluvou a dotazem, jak se jí daří. Normálně šel přímo k věci. Jistě věděl, že byla na dovolené kvůli krizi s April. Riley pochopila, že to Mereditha skutečně zajímalo. I tak jí to najednou připadlo divné.
"Jsem na tom