“Jsem v pořádku,“ trvala na svém Riley.
Crivaro řekl, “Chápu to správně, že vám intuice prozrazuje něco o tom vrahovi.“
Riley tiše přikývla.
“Je tu ještě něco, co bych měl vědět - kromě možnosti, že k smrti vyděsil oběť?“
“Nic moc,“ řekla Riley. “Kromě toho, že je...“
Zaváhala, pak našla slova, která hledala. “Sadistický.“
Zatímco pokračovali dál v tichosti, Riley se rozpomněla na pohled na tělo rozprostřené na celtě. Znovu zažívala hrůzu, že oběť musela trpět takové ponížení a to i po smrti.
Přemýšlela, jaké monstrum to mohlo způsobit.
I když měla momentálně blízko k pocitům vraha, věděla, že nedokáže pochopit chorobné pochody jeho mysli.
A také si byla jistá, že to ani nechce.
Bylo to snad něco, co jí ještě zjeví, než bude tento případ uzavřen?
A co poté?
Bude celý můj život takový?
KAPITOLA OSMÁ
Když Riley a Crivaro vešli do čisté, klimatizované budovy J. Edgara Hoovera, stále kolem sebe pociťovala hrůzu místa vraždy. Bylo to jako by děs pronikl do všech jejích pórů. Jak se toho zbaví - obzvlášť onoho pachu?
Cestou sem Crivaro Riley ujišťoval, že zápach, kterého si všimla na poli, nepocházel od těla. Jak se Riley domnívala, pocházel z odpadků z karnevalu, roztroušených po okolí. Tělo Janet Davisové nebylo mrtvé dost dlouho na to, aby takový zápach vyprodukovalo - a stejně tak ani těla Rileyných přítelkyň, když je našla v Lantonu.
Riley ještě nezažila zápach rozkládajícího se těla.
Crivaro cestou řekl...
“To poznáte, až to ucítíte.“
Nebylo to něco, na co by se Riley těšila.
A znovu přemýšlela...
Co to tady dělám?
S Crivarem výtahem dojeli na patro plné forenzních laboratoří. Následovala Crivara chodbou, dokud nedorazili ke dveřím s názvem “TEMNÁ MÍSTNOST.“ Vytáhlý mladý muž s dlouhými vlasy stál opřený vedle dveří.
Crivaro představil muži sebe i Riley, muž pokýval a řekl, “Já jsem Charlie Barrett, forenzní technik. Dorazili jste právě včas. Dávám si pauzu po vyvolávání negativů z té kamery, co našli v Lady Bird Johnson parku. Právě jsem se chystal dovnitř, udělat pár dalších snímků. Pojďte dál.“
Charlie vedl Riley a Crivara do krátké chodby, zalité oranžově zbarveným světlem. Poté prošli druhými dveřmi do místnosti, osvícené stejně podivným světlem.
Riley nejprve zarazil pronikavý, štiplavý pach chemikálií.
Ale zápach nevnímala jako nepříjemný.
Místo toho jí téměř připadal...
Očistný, uvědomila si Riley.
Poprvé od odjezdu z pole, na kterém našli tělo, všudypřítomný, kyselý smrad z odpadků zmizel.
Dokonce i hrůza trochu vyprchala a Rileyna nevolnost zmizela.
Byla to skutečná úleva.
Riley nahlédla skrze temné, mimozemské světlo, fascinována moderním vybavením.
Charlie zvedl list papíru s řádkami obrázků a v temném světle jej prozkoumal.
“Tady jsou ty snímky,“ řekl. “Vypadá to, že byla zatraceně dobrá fotografka. Škoda, že se jí to stalo.“
Když Charlie začal na stole rovnat řady filmu, Riley si uvědomila, že nikdy v temné místnosti nebyla. Svůj film k vyvolání vždy odnesla do drogerie k vyvolání. Ryan a někteří jeho kamarádi si nedávno koupili digitální foťáky, které film vůbec nepoužívaly.
Manžel Janet Davisové řekl McCuneovi, že jeho manželka používala oba typy foťáků. Pro profesionální práci používala především digitální kameru. Ale fotky z parku byly umělecké a tak pro ně zvolila foťák s filmem.
Riley si pomyslela, že je Charlie také umělec, skutečný mistr v tom, co dělá. To ji přivedlo k myšlenkám...
Vymírá toto umění?
Dopadne to jednou s veškerou prací, která vyžaduje dovednost, s filmem, papírem, nástroji, teploměry, časovači, kohouty a chemií, jako to dopadlo s kovářstvím?
Jestli ano, pak je to smutné.
Charlie začal produkovat snímky jeden za druhým - nejprve zvětšil negativ na fotografický papír, pak papír pomalu namočil do lázně s vývojovou kapalinou, poté znovu namáčel do lázně, kterou Charlie nazval “zastavovací“ a “fixovací.“ Pak následovalo dlouho proplachování ve dřezu pod tekoucí vodou. Nakonec Charlie zavěsil fotky kolíčky na otáčecí stojánek.
Byl to pomalý a tichý proces. Ticho bylo pouze přerušováno kapáním a stékáním kapaliny, šoupáním nohou a občas byla vyřčena slova, která připomínala šeptání reverenda. Měli pocit, že se zde nemá mluvit nahlas.
Riley připadala nehybnost a pomalé pohyby téměř tajemně uklidňující, po hlasitém chaosu na místě vraždy, kdy se poldové snažili udržet reportéry na uzdě.
Riley uchváceně sledovala, jak po několika dlouhých minutách začínají vyjasňovat obrázky - nejprve tajemné a vzdálené a poté nakonec ostře jasné a kontrastní, visící a kapající na stojánku.
Černobílé fotografie zachycovaly tichý a mírumilovný večer v parku. Na jedné byla dřevěná lávka, která se táhla přes úzkou stoku. Další se na první pohled zdála být výjevem hejna racků, kteří zrovna vzlétli, ale pak se obrázek vyjasnil a Riley si uvědomila, že ptáci jsou součástí větší sochy.
Další fotka ukazovala hrubě osekaný kamenný obelisk s památníkem Washingtona, který se tyčil ve velké dálce. Na dalších fotkách byly cestičky pro kola a procházky, které protínaly zalesněná území.
Obrázky byly jednoznačně vyfoceny při západu slunce a vytvářely jemné šedé stíny, zářící světelné kruhy a siluety. Riley viděla, že Charlie měl pravdu, když řekl, že Janet Davisová byla “zatraceně dobrá fotografka.“
Riley také cítila, že Janet park dobře znala a vybrala si místa dopředu - a také správný čas, když byla kolem jen hrstka návštěvníků. Riley ani na jedné fotce nikoho nespatřila. Vypadalo to jako by Janet měla celý park jen sama pro sebe.
Nakonec došlo na snímky mariny, s třpytícími se moly a loďmi v západu slunce. Jemný klid scenérie byl téměř hmatatelný. Riley až téměř slyšela jemné šplouchání vody, volání ptáků, a téměř cítila poryvy chladného vánku na své tváři.
Nakonec přišel disharmonický výjev.
Byl také z okolí mariny - anebo měla Riley alespoň dojem, že rozpoznávala obrysy lodí a mol. Ale všechno bylo rozmazané, chaotické a pomíchané.