Co ty ranky znamenají? Určitě nebyly tak velké, aby byly smrtelné.
Také si všimla, že makeup byl nanesen nemotorně a podivně.
Nenanesla si jej sama, pomyslela si.
Ne, udělal to někdo jiný, možná proti vůli oběti.
Pak Riley zažila podivné pohnutí mysli - něco, co nepocítila od oněch hrozných dnů na Lantonu.
Měla z toho husí kůži, když si uvědomila, odkud ty pocity pochází.
Začala se vžívat do vrahovy mysli.
On ji takto oblékl, pomyslela si.
Nejspíš jí ten kostým oblékl po její smrti, ale ještě byla při vědomí, když jí na tvář nanášel makeup. Soudě podle jejích mrtvých otevřených očí, byla si velmi dobře vědoma, co se jí děje.
A on si to užíval, pomyslela si. Když ji maloval, vychutnával si její zděšení.
Riley nyní také pochopila původ malých ranek.
Trápil ji nožem.
Trýznil ji - aby přemýšlela, jak ji zabije.
Riley zalapala po dechu a narovnala se. Opět pocítila další vlnu závratě a nevolnosti a téměř upadla, ale někdo ji chytil za paži.
Otočila se a spatřila Jakea Crivara, který jejímu pádu zabránil.
Hleděl jí přímo do očí. Riley věděla, že naprosto přesně pochopil, co právě zažila.
Hrubým a zděšeným hlasem mu řekla...
“Vyděsil ji k smrti. Zemřela strachem.“
Riley zaslechla, jak Dahl překvapeně vyjekl.
“Kdo vám to řekl?“ Řekl Dahl a kráčel k Riley.
Crivaro mu odpověděl, “Nikdo jí to neřekl. Je to pravda?“
Dahl pokrčil rameny.
“Možná. Nebo něco takového, pokud je to stejné jako u první oběti. Krevní řečiště Margo Birchové bylo nabité amfetaminy, fatální dávkou, která způsobila zástavu srdce. Chudák ženská musela být děsem bez sebe až do momentu, než zemřela. Budeme muset u téhle nové oběti provést toxikologii, ale...“
Jeho hlas utichl a pak se Riley tázal, “Jak jste to věděla?“
Riley netušila, co na to říct.
Crivaro řekl, “To je její práce. Proto je tady.“
Riley se při těch slovech zatřásla.
Je to něco, v čem chci být doopravdy dobrá? tázala se sama sebe.
Přemýšlela, zda opravdu neměla předat svou výpověď.
Možná by tu neměla být.
Možná by se na tomto neměla vůbec podílet.
Byla si jistá jednou věcí - Ryan by byl zděšen, kdyby se dozvěděl, kde je právě teď a co dělá.
Crivaro se zeptal Dahla, “Jak složité by bylo pro vraha získat tento konkrétní amfetamin?“
“Bohužel,“ odpověděl lékař, “by bylo velmi snadné koupit jej přímo na ulici.“
Crivarovi zabzučel telefon. Pohlédl na něj. “To je agent McCune. Musím si to vzít.“
Crivaro odkráčel a začal hovořit do telefonu. Dahl i nadále hleděl na Riley jako by byla nějaký podivín.
Možná má pravdu, pomyslela si.
Mezitím zaslechla některé otázky reportérů.
“Je pravda, že vražda Margo Birchové byla totožná?“
“Byla Margo Birch oblečená a namalovaná stejně?“
“Proč vrah převléká své oběti za klauny?“
“Je to práce sériového vraha?“
“Objeví se další zavraždění klauni?“
Riley si vzpomněla, co jeden z poldů právě řekl...
“Doteď se nám o té záležitosti s klaunem u první vraždy dařilo mlčet.“
I tak se zjevně o záležitosti začaly šířit informace. A teď už pravdu nešlo skrývat.
Poldové se na otázky snažili odpovědět co možná nejméně. Ale Riley si vzpomněla, jak byli reportéři v Lantonu agresivní. Velmi dobře chápala, proč nebyli Jake a poldové z příjezdu reportérů nadšeni. Publicita jejich práci nijak neusnadní.
Crivaro zamířil zpět k Riley a Dahlemu a přitom si zastrčil telefon do kapsy.
“McCune právě hovořil s manželem nezvěstné ženy. Chudák chlap je k smrti vyděšený, ale řekl McCuneovi něco, co by mohlo být užitečné. Řekl, že má za pravým uchem pihu.“
Dahl se ohnul a podíval se za pravé ucho oběti.
“Je to ona,“ řekl. “Jak jste říkal, že se jmenuje?“
“Janet Davisová,“ odpověděl Crivaro.
Dahl zakroutil hlavou. “No, alespoň jsme oběť identifikovali. Tak bychom ji odtud mohli dostat pryč. Kéž by to aspoň bylo bez posmrtné ztuhlosti.“
Riley sledovala, jak Dahlův tým nakládá tělo na lehátko. Byla to neohrabaná snaha. Tělo bylo tuhé jako socha a mohutně oblečené končetiny mířily do všech stran, vykukujíc zpod bílé celty, která je pokrývala.
Nakonec ohromení reportéři civěli na otřásající se lehátko, které kolem nich projelo a přes pole zamířilo k vozu lékaře, transportující groteskní náklad.
Když tělo zmizelo do dodávky, Riley a Crivaro se protlačili mezi reportéry a zamířili zpět do svého vozu.
Když s nimi Crivaro mířil pryč, Riley se tázala, kam míří nyní.
“Do centrály,“ odpověděl Crivaro. “McCune mi řekl, že pár poldů prohledalo Lady Bird Johnson park, ve kterém zmizela Janet Davisová. Našli foťák. Musela jej upustit, když byla unesená. Foťák je teď na ústředí FBI. Pojedeme se podívat, co o ní zjistili technici. Možná budeme mít štěstí a nabídne nám nějaké důkazy.“
To slovo Riley nadzvedlo...
“Štěstí.“
Byla to zvláštní volba slova, při diskuzi něčeho tak jednoznačně nešťastného, jako vražda ženy.
Ale Crivaro myslel vážně, co říkal. Přemýšlela, jak se musel obrnit, když tuto práci dělá už tolik let.
Byl imunní vůči hrůzám?
To nedokázala z jeho hlasu, když pokračoval, vyčíst...
“Manžel Janet Davisové dovolil McCuneovi nahlédnout do fotografií, které v posledních měsících udělala. McCune našel pár fotek, které vyfotila v obchodě s kostýmy.“
To Riley zaujalo.
Zeptala se, “Byl to snad obchod, ve kterém se také prodávají kostýmy klaunů?“
Crivaro přikývl. “To zní zajímavě, že?“
“Ale co to znamená?“ tázala se Riley.
Crivaro řekl, “To ještě nedokážeme říci