“Co je tohle?“
Riley stále ještě chtěla vysvětlit, co to je, ale z úst jí stále vycházela jen slova přísahy...
“... přísahám ze svobodné vůle, bez jakýchkoli výhrad...“
Gilmerův obličej se transformoval do zcela jiné tváře.
Byl z něj Jake Crivaro a vypadal velmi naštvaně. Zamával jí s jejím zápisníkem před obličejem.
“Co je tohle?“ zabručel.
Riley byla překvapená, že tam není vůbec nic napsáno.
Všechny ostatní stážisty slyšela hlasitě mumlat, opakovali stejnou přísahu, ale zmatenou změtí hlasů.
Mezitím byla téměř na konci přísahy...
“... budu dobře a věrně plnit úkoly dané úřadem, do kterého se chystám vstoupit. K tomu mi dopomáhej bůh.“
Zdálo se, že Crivaro teď pění.
“Co je k čertu tohle?“ řekl a ukázal na prázdný žlutý papír.
Riley se mu to snažila vysvětlit, ale slova nepřicházela.
Riley otevřela oči, když zaslechla neznámé bzučení.
Ležela v posteli vedle Ryana.
Byl to sen, uvědomila si.
Ale ten sen určitě něco znamenal. Vlastně znamenal úplně všechno. Složila přísahu a nemohla ji jen tak vymazat. Což znamenalo, že nemůže z programu odejít. Nebyl to právní problém. Bylo to osobní. Byl to princip.
Ale co když mě vykopnou?
Co budu dělat pak?
Mezitím přemýšlela - co to bylo za zvonění, co se pořád dokola opakovalo?
Stála napůl spící, Ryan zabručel a zamumlal...
“Zvedni ten tvůj zatracený telefon, Riley.“
Pak si Riley vzpomněla na mobil, který včera dostala v budově FBI. Štrachala na nočním stolku, dokud ho nenašla, pak se vyhrabala z postele, nesla ho ven z místnosti a zavřela za sebou dveře.
Chvíli jí trvalo, než přišla na to, jakým tlačítkem hovoř přijmout. Když konečně uspěla, zaslechla známý hlas.
“Sweeneyová? Vzbudil jsem vás?“
Byl to agent Crivaro, znějící ne příliš přátelsky.
“Ne, samozřejmě, že ne,“ řekla Riley.
“Lhářko. Je pět ráno.“
Riley si zhluboka povzdechla. Uvědomila si, že se jí udělalo zle od žaludku.
Crivaro řekl, “Jak dlouho vám potrvá, než se vzbudíte a obléknete se?“
Riley chvíli přemýšlela a pak řekla, “Hm, patnáct minut, hádám.“
“Budu tam za deset. Sejdeme se před vaším domem.“
Crivaro bez dalšího slova zavěsil.
Co chce?, přemítala Riley.
Přijede sem osobně, aby mě vyhodil?
Náhle ji zachvátila vlna nevolnosti. Věděla, že to je ranní nevolnost - nejhorší, jakou kdy zatím během svého těhotenství zažila.
Zaskučela a pomyslela si...
Přesně to, co teď potřebuji.
Pak spěchala do koupelny.
KAPITOLA ŠESTÁ
Když Jake Crivaro zastavil před budovou, Riley Sweeneyová už čekala venku. Když nasedla do auta, Jake si všiml, že vypadá dost bledě.
“Je vám špatně?“ zeptal se.
“Jsem v pořádku,“ řekla Riley.
Nevypadá v pořádku, pomyslel si Jake. A taky nezní moc dobře.
Jake přemýšlel, jestli včera večer nebyla na párty. Tihle mladí stážisté to tak dělávali. Nebo se možná dost napila doma. Rozhodně se zdála být demotivovaná, když ji včera večer odvezl - a nebylo divu, poté, co všechno jí řekl. Možná se pokoušela zapít svůj smutek.
Jake doufal, že jeho chráněnka není příliš zklamaná na to, aby fungovala.
Když se rozjel, Riley se zeptala...
“Co budeme dělat?“
Jake chvíli váhal.
Pak řekl, “Podívejte se, dneska začneme od začátku.“
Riley se na něj podívala s trochu překvapeným výrazem.
Pokračoval, “Pravda je, že to, co jste včera provedla - nebyl až takový průšvih. Našla jste drogové peníze Madisonů. A ten tajný telefon se ukázal jako dost užitečný. Bylo na něm spoustu užitečných čísel, což poldům umožnilo dostat pár členů gangu - včetně Malika Madisona, bratra, který byl stále na svobodě. Bylo od nich hloupé koupit si předplacený telefon a nevyhodit ho, když ho už nepotřebovali. Ale hádám, že si nemysleli, že ho někdo najde.“
Pohlédl jejím směrem a dodal, “Mýlili se.“
Riley na něj jen hleděla, jako by nemohla pochopit, co říká.
Jake odolal nutkání říci...
“Je mi to opravdu líto, že jsem na vás byl tak tvrdý.“
Místo toho řekl, “Ale musíte se řídit pravidly. A musíte respektovat proces.“
“Rozumím,“ řekla Riley unaveně. “Díky, že jste mi dal další šanci.“
Jake si zabručel pod vousy. Připomněl si, že tu holku nechce moc povzbuzovat.
Měl ale špatný pocit z toho, jak s ní včera jednal.
Přemrštěně reaguji, pomyslel si.
Naštval některé kolegy v Quanticu, když se Riley snažil dostat do programu. Obzvlášť jeden agent, Toby Wolsky, chtěl dostat svého synovce Jordana do letní stáže, ale Jake tam místo něj dosadil Riley. Dal všanc svou nezanedbatelnou pověst a několikrát využil laskavost, kterou mu druzí dlužili.
Jake neměl o agentu Wolskym moc dobré mínění a neměl důvod si myslet, že jeho synovec má zajímavý potenciál. Ale Wolsky měl přátele v Quanticu, kteří z Jakea teď neměli velkou radost.
Jistým způsobem Jake dokázal pochopit, proč.
Podle jejich informací byla Riley jen obyčejnou studentkou psychologie, kterou nikdy ani nenapadlo věnovat se prosazování práva.
A pravdou bylo, že Jake o ní toho víc také nevěděl - kromě toho, že zažil v akci její instinkt, blízko a na vlastní oči. Živě si vzpomínal na to, jak pohotově pochopila vrahovy myšlenky v Lantonu, k čemuž potřebovala jen nepatrný koučink. Kromě sebe samého se Jake zřídkakdy setkal s někým s podobnými instinkty - vnitřními pocity, kterým by rozuměla jen hrstka agentů.
Samozřejmě, že nemohl ignorovat možnost, že co předvedla na Lantonu, bylo trochu víc než šťastná náhoda.
Možná dnes nabude lepší představu o tom, co dokáže.
Riley se znovu tázala...
“Co budeme dělat?“
“Jedeme na místo vraždy,“