Snažím se vystopovat své otisky směrem k chatě, sníh je tu hluboký; cítím, jak proniká mými botami, zatímco jdu. Uvidím ji, je stále schovaná, pokrytá sněhem, stále velmi dobře ukrytá a jako vždy anonymní. Spěchám k ní a silou otevírám malá dvířka. Logan a Bree stojí za mnou.
“Dobře vypátráno,” říká a poprvé v jeho hlase slyším obdiv. “Dobře ukryto. To se mi líbí. Téměř tak dobře, že se mi tu chce až zůstat – kdyby po nás nešli otrokáři a kdybychom měli přísun jídla.”
“Já vím,” říkám, zatímco vcházím do malého domku.
“Je nádherný,” říká Bree. “To je ten dům, do kterého se budeme stěhovat?”
Otočím se a pohlédnu na ni, nemám dobrý pocit. Pokývám hlavou.
“Někdy jindy, ano?”
Chápe. Také netouží po tom vyčkávat na otrokáře.
Spěchám dovnitř a otevírám vstup v podlaze a sestupuji dolů po příkrém žebříku. Je tu dole tma a jdu po hmatu. Natáhnu ruku a cítím řadu sklenic, které cinkají, když se jich dotknu. Zavařovačky. Neplýtvám časem. Vyndám pytle a plním je zavařovačkami co nejrychleji mohu. Jen stěží se mi daří je rozeznat a pytel mi těžkne, ale vzpomínám si, že tam byl malinový džem, ostružinový džem, nakládaná kyselá zelenina, okurky.... Do pytle dávám, co unesu a pak ho podávám nahoru k žebříku Loganovi. On jej vezme a já naplním další tři.
Vyberu celou stěnu.
“Už ne,” říká Logan. “Nemůžu to utáhnout. A už se stmívá. Musíme jít.”
Nyní je v jeho hlase trochu více úcty. Je jasné, že na něj udělaly dojem zásoby, které jsem našla a konečně si uvědomuje, jak moc jsme sem potřebovali jít.
Natáhne se ke mně a podává mi ruku, ale po žebříku se vyškrábu sama, nepotřebuji jeho pomoc, stále jsem namíchnutá, kvůli jeho předchozímu chování.
Když jsem znovu v chalupě na svých nohou, sama popadnu dva těžké pytle a Logan vezme ty ostatní. Všichni tři spěcháme z chalupy a brzy vypátráme naše stopy, které vedou zpět prudkým výstupem. Na několik minut jsme zpět u náklaďáku a uleví se mi, když vidím, že tam stále je. Pohlédnu na horizont a nikde po pohoří, ani ve vzdáleném údolí, nevidím ani stopu po nějakém dění.
Naskočíme zpět do náklaďáku a otočím zapalováním, jsem ráda, když naskočí, a vydáváme se zpět po cestě. Máme jídlo, zásoby, našeho psa a měla jsem možnost se rozloučit s otcovým domem. Cítím se spokojená. Cítím, že Bree, která je vedle mně, je také spokojená. Logan vyhlíží z okna, ztracen ve svém vlastním světě, ale nemohu si pomoci a cítím, jako by si myslel, že jsme udělali to správné rozhodnutí.
*
Cesta zpět dolů z hory je poklidná, brzdy starého pickupu se k mému překvapení docela drží. Na některých úsecích, které jsou opravdu příkré, jedeme spíše regulovaným skluzem, než-li bychom brzdili, ale za několik minut už jsme z nejhoršího venku a jsme zpět na vyrovnané cestě Route 23 a míříme na východ. Nabereme rychlost a poprvé za delší dobu se cítím optimisticky. Máme drahocenné nástroje a dostatek jídla, které nám vydrží několik dní. Cítím se dobře, cítím se ospravedlněná, jak jedeme po čísle 23 a od lodě nás dělí již jen několik minut.
A pak se všechno změní.
Dupnu na brzy, jak před nás zničeho nic vyskočí člověk, přímo doprostřed silnice a hystericky mává rukama a zastoupí nám cestu. Není ani padesát yardů daleko a já musím pořádně brzdit, až se náklaďák dostává do smyku.
“NEZASTAVUJ!” přikazuje Logan. “Jeď dál!” Říká to svým nejtvrdším vojenským hlasem.
Ale nemohu ho uposlechnout. Je tu muž, který tu bezmocně stojí, a v tomto mrazu má na sobě jen roztrhané džíny a vestu bez rukávů. Má dlouhý černý plnovous, divoké vlasy a velké, černé, šílené oči. Je tak hubený, že vypadá, že už nejedl několik dní. K hrudníku má přivázaný luk a šíp. Je to člověk, přeživší, stejně jako my, to jediné je jasné.
Zběsile mává rukama a já ho nemohu přejet. Zároveň nemohu snést ho zde nechat.
Náhle zastavujeme jen několik stop od toho muže. Stojí tam s doširoka otevřenýma očima, jako by nečekal, že skutečně zastavíme.
Logan neplýtvá časem a vyskočí ven, obě ruce má na pistoli a míří na mužovu hlavu.
“USTUP!” křičí.
Také vyskočím.
Muž pomalu zvedá paže, vyhlíží otřeseně, jak udělá pár kroků vzad.
“Nestřílejte!” prosí muž. “Prosím! Jsem stejný jako vy! Potřebuji pomoc. Nemůžete mě tu nechat zemřít. Umírám hlady. Nejedl jsem už několik dnů. Vezměte mě s sebou. Prosím. Prosím!”
Hlas mu poskakuje a v jeho tváři vidím utrpení. Vím, jak se cítí. Není to tak dávno, kdy jsem na tom byla jako on, tady v horách jsem žebrala o jídlo, jen abych přežila. Nyní na tom nejsem o moc lépe.
“Vezměte si tohle!” řekne muž, sundá svůj šíp a toulec se šípy. “Je to vaše! Nejsem nebezpečný!”
“Pohybuj se pomalu,” varuje ho Logan, stále nedůvěřivý.
Muž se opatrně natahuje a podává svou zbraň.
“Brooke, vezmi to,” říká Logan.
Udělám krok kupředu a chytím luk a šíp a hodím je dozadu na náklaďák.
“Vidítě,” říká muž a začíná se usmívat. “Nejsem nebezpečný. Jen se k vám chci přidat. Prosím. Nemůžete mě tu nechat zemřít.”
Logan se pomalu přestane mít na pozoru a trochu sníží svou zbraň. Ale na muže se stále po očku vytrénovaně dívá.
“Je nám líto,” řekne Logan. “Nemůžeme si dovolit krmit dalšího člověka.”
“Počkej!” vykřiknu na Logana. “Nejsi tu sám. Nerozhoduješ jenom ty.” Otočím se k tomu muži. “Jak se jmenuješ?” ptám se. “Odkud jsi?”
Zoufale se na mě podívá.
“Jmenuji se Rupert,” řekne. “Už tady na hoře přežívám dva roky. Tebe i tvou sestru jsem zahlédl už dříve. Když ji vzali otrokáři, snažil jsem se pomoci. Jsem ten, který porazil ten strom!”
Srdce se mi zlomí, když to dořekne. To je on, kdo se nám snažil pomoci. Nemohu ho zde jen tak nechat. To není správné.
“Musíme ho vzít s sebou,” říkám Loganovi. “Jeden další se k nám vejde.”
“Neznáš ho,” odpovídá Logan. “A kromě toho nemáme dost jídla.”
“Umím lovit,” říká muž. “Mám luk a šíp.”
“To ti je tady nahoře k ničemu,” řekne Logan.
“Prosím,” říká Rupert. “Mohu vám pomoci. Prosím. Nechci vaše jídlo.”
“Bereme ho s sebou,” řeknu Loganovi.
“Ne,