Logan zatřese hlavou a vypadá znechuceně. Bez dalšího slova, a s pevně skousnutou čelistí, se otočí a naskočí zpět do náklaďáku.
Muž se na mě podívá s ohromným úsměvem, jeho obličej se svraští do tisíce vrásek.
“Děkuji,” zašeptá. “Nevím, jak vám poděkovat.”
“Jen běž, než si to rozmyslí,” řeknu, zatímco se otočíme k náklaďáku.
Jak se Rupert přiblíží ke dveřím, Logan řekne, “Nebudeš sedět vpředu. Jdi si sednout dozadu na pickup.”
Ještě, než se mohu ohradit, Rupert šťastně naskočí dozadu na pickup. Bree naskočí dovnitř, stejně jako já, a vyrazíme.
Je to nervy drásající zbytek cesty k řece. Jak jedeme, nebe tmavne, neustále hledím na západ slunce, krvavý mezi mraky. Venku se každou chvilku více ochlazuje a sníh za jízdy tuhne, na některých místech se mění v led a řízení je tak ošidnější. Ukazatel paliva klesá a bliká červeně a i když už nám zbývá jen necelá míle, cítím, jako bychom bojovali o každičký kousek cesty. Také cítím, jak napjatý je Logan kvůli našemu pasažérovi. Je to další neznámá. Další, kterého je třeba nakrmit.
V tichosti pobízím náklaďák, aby pokračoval v cestě, nebe, aby zůstalo prosvětlené, sníh, aby neztuhnul, zatímco přidávám plyn. A zrovna, když si myslím, že tam snad nikdy nedojedeme, zahneme za zatáčku a já vidím naši odbočku. Nesnadno zatočím na úzkou vesnickou cestu, která se svažuje k řece, pobízím náklaďák, aby tam dojel. Vím, že loď je už jen několik stovek yardů daleko.
Zahneme za další zatáčku a v ten moment se mi v srdci uleví, protože spatřím loď. Stále tam je, pohupuje se na vodě, a vidím, jak tam Ben stojí, vypadá nervózně a na horizontu vyhlíží náš příjezd.
“Naše loď!” vykřikne vzrušeně Bree.
Naše cesta je ještě hrbolatější, jak cestou z kopce zrychlujeme. Ale dokážeme to. Srdce mám přehlcené úlevou.
A najednou, jak sleduji horizont, uvidím v dálce něco, z čeho mně poskočí srdce. Nemohu tomu uvěřit. Logan to musel spatřit ve stejný moment.
“Zatraceně,” zašeptá.
V dáli, na Hudsonu, je loď otrokářů – velká, lesklá, černá motorová loď, která se žene přímo k nám. Je dvakrát větší, než naše a jsem si jistá, že je lépe vybavena. A co je ještě horší, uvidím za ní další loď, která je ještě v dáli.
Logan měl pravdu. Byli mnohem blíž, než jsem si myslela.
Dupnu na brzdy a smykem se zastavíme ani ne deset yardů od břehu. Zařadím parkování, otevřu dveře a vyskočím ven, jsem připravena běžet k lodi.
Najednou něco není v pořádku. Najednou nemohu dýchat a cítím pevný stisk kolem krku; pak cítím, jak jsem tažena zpátky. Nedostává se mi vzduch, vidím hvězdičky a nerozumím, co se děje. Obklíčili nás snad otrokáři?
“Nehýbej se,” zasyčí mi hlas do ucha.
Na krku ucítím něco ostrého a studeného a uvědomím si, že je to nůž.
A pak si uvědomím, co se stalo: Rupert. Ten cizinec. On mě přepadl.
T Ř I
“ODHOĎ SVOU ZBRAŇ!” křičí Rupert. “TEĎ!”
Logan stojí jen pár stop daleko, jeho pistole je pozvednutá a míří přímo za mou hlavu. Drží ji na místě a já vidím, že promýšlí, jestli má toho muže střelit do hlavy. Vidím, že to chce udělat, ale obává se, aby mě nezasáhl.
Nyní si uvědomuji, jak jsem byla hloupá, že jsem tohoto člověka vzala s sebou. Logan měl celou dobu pravdu. Měla jsem ho poslechnout. Rupert nás jen celou tu dobu využíval, chtěl si vzít naši loď, naše jídlo a zásoby a získat to vše jen pro sebe. Je naprosto zoufalý. V momentě si uvědomuji, že mě chtěl zabít. O tom nemám pochyby.
“Vystřel!” křičím na Logana. “Udělej to!”
Věřím Loganovi – vím, že střílí dobře. Ale Rupert mě drží pevně a já vidím, že Logan váhá, není si jistý. V ten okamžik vidím v Loganových očích, jaký má strach, že mě ztratí. Není mu to nakonec jedno. Opravdu se o mě obává.
Logan pomalu vezme zbraň a položí si ji do otevřené dlaně, pak ji pomalu položí na sníh. Srdce mi poskočí.
“Nech ji jít!” přikáže.
“To jídlo!” zakřičí na něj Rupert, na uších cítím jeho teplý dech. “Dva pytle! Přines mi je! Teď!”
Logan pomalu kráčí dozadu do vozu, sáhne pro ně a vytáhne čtyři těžké pytle, pak jde směrem k muži.
“Dej je na zem!” křičí Rupert. “Pomalu!”
V dáli slyším nářek otrokářských motorů, které se blíží. Nemohu uvěřit tomu, jak jsem byla hloupá. Vše se mi rozpadlo přímo před očima.
Bree vystoupí z vozu.
“Nech mou sestru jít!” křičí na něj.
V ten okamžik vidím, jak se mi před očima odehrává má budoucnost. Vidím, co se stane. Rupert mi podřízne krk, potom vezme Loganovu zbraň a zabije jeho a Bree. Potom Bena a Rose. Vezme naše jídlo a naši loď a odjede.
To, že mě zabije, je jedna věc. Ale to, že ublíží Bree je něco jiného. To je něco, co nesmím dovolit.
Najednou udělám něco unáhleného. Hlavou mi proletí vzpomínky na mého otce, jeho neústupnost, hmaty pro boj na blízko, které mě učil. Tlakové body. Zásahy. Zámky. Jak se vymanit téměř ze všeho. Jak dostat muže na kolena s pomocí jediného prstu. A jak dostat z krku nůž.
Vzbudím v sobě starý reflex a nechám tělo, aby se samo postaralo. Pozvednu loket asi o šest prstů a udeřím s ním přímo vzad, mířím na jeho žaludek.
Ostře ho zasáhnu právě tam, kde jsem chtěla. Jeho nůž se trochu více zaklesne do mého krku, škrábne mě, bolí to.
Ale v ten samý okamžik ho slyším zalapat po dechu a uvědomím si, že můj úder zafungoval.
Udělám krok dopředu, odtáhnu jeho ruku z mého krku a kopnu vzad, tvrdě ho zasáhnu mezi nohy.
Zavrávorá pár stop vzad a pak padne do sněhu.
Ztěžka dýchám, lapám po dechu, bolí mě krk. Logan se vrhne po své zbrani.
Otočím se a vidím, jak Rupert utíká pryč a spěchá k naší lodi. Udělá tři velké kroky a přistane přímo v jejím prostředku. Ve stejném pohybu se natáhne a přeřízne provazy, které loď drží u břehu. Vše se odehraje v mžiku oka; nemohu uvěřit, jak rychle se pohybuje.
Ben tam stojí, napůl omráčený a zmatený a neví, jak zareagovat. Rupert, na druhé straně, neváhá: přiskočí k Benovi a tvrdě ho svou volnou rukou udeří do obličeje.
Ben zavrávorá a upadne a než se mu podaří vstát, Rupert ho zezadu uchopí kolem krku a přiloží mu na něj nůž.
Otočí se a dívá se na nás, používá Bena jako lidský štít. Uvnitř lodi se krčí Rose a křičí a Penelope štěká jako divá.
“Střelíš po