“Je tu někde k mání palivo?” ptám se.
Jak se zeptám, uvědomím si, že je to hloupá otázka.
Logan na mě pohlédne, jako by chtěl říci skutečně? Samozřejmě, že kdyby byl zahlédl místo, kde natankovat, vyrazil by k němu.
“Kde to jsme?” zeptám se.
“To je tvoje končina,” řekne. “Chtěl jsem se tě zeptat na totéž.”
Znovu si prohlížím řeku, ale stále nemohu nic rozeznat. Takový je Hudson – je tak široký a táhne se donekonečna, že je tak snadné přestat se orientovat.
“Proč jsi mě nevzbudil?” ptám se.
“Proč bych měl? Potřebovala ses vyspat.”
Ani nevím, co jiného mu mám říci. Takový je Logan: mám ho ráda a cítím, že on má rád mě, ale nevím, zda si spolu máme co říci. To, že jsme oba hlídáni, tomu vůbec nepomáhá.
Pokračujeme v tichosti, pod námi víří bílá voda a já přemýšlím, jak daleko ještě můžeme plout. Co budeme dělat, až nám dojde palivo?
V dáli na horizontu najednou něco zahlédnu. Vypadá to jako nějaká stavba ve vodě. Nejprve mě napadá, jestli se mi to jenom nezdá, ale potom se Logan pozorně natáhne a pak si uvědomím, že to musel také uvidět.
“Myslím, že to je most,” řekne. “Spuštěný most.”
Uvědomuji si, že má pravdu. Neustále se přibližuje tyčící se kus zkrouceného železa, který trčí z vody jako nějaký monument peklu. Vzpomínám si na tento most: dříve nádherně překlenoval řeku; ale nyní je ohromnou hromadou starého železa a je rozeklaně ponořen do vody.
Jak se blížíme, Logan zpomalí loď a motor tichne. Naše rychlost se sníží a loď se divoce rozhoupe. Rozeklaný kov trčí ve všech směrech a Logan naviguje, loď otáčí doleva, doprava a tvoří si tak svou vlastní cestu. Když plujeme pod pozůstatky mostu, který se nad námi tyčí, podívám se vzhůru. Vypadá, jako by stoupal sto stop vysoko, testament tomu, co bylo lidstvo jednou schopné udělat, než jsme začali jeden druhého zabíjet.
“Tappan Zee,” poznamenám. “Jsme asi hodinu severně od města. Máme před nimi dobrý náskok, pokud nás pronásledují.”
“Oni nás pronásledují,” řekl. “Tím si můžeš být jistá.”
Pohlédnu na něj. “Jak si můžeš být tak jistý?”
“Znám je. Oni nikdy nezapomenou.”
Jak proplouváme kolem posledního kusu kovu, Logan zrychlí a já se opřu, zatímco nabíráme rychlost.
“Jak daleko myslíš, že jsou za námi?” ptám se.
Klidně se podívá na horizont. A nakonec pokrčí rameny.
“Těžko říct. Záleží, jak dlouho trvá shromáždit oddíly. Sníh je těžký, což je pro nás dobré. Snad tři hodiny? Snad šest, pokud máme štěstí? Je dobré, že je tehle drahoušek rychlý. Myslím, že jim můžeme utéci, budeme-li mít palivo.”
“To ale nemáme,” říkám a vyzvihuji to, co je všem jasné. “Vyjeli jsme s plnou nádrží – a nyní je tam jen půlka. Za několik hodin bude prázdná. Kanada je daleko. Co navrhuješ udělat, abychom našli palivo?”
Logan hledí na vodu a přemýšlí.
“Nemáme na výběr,” řekne. “Musíme ho najít. Neexistuje alternativa. Nemůžeme zastavit.”
“Někdy si budeme muset odpočinout,” řeknu. “Budeme potřebovat jídlo a nějaké přístřeší. Nemůžeme zůstat venku při této teplotě celý den a celou noc.”
“Lepší hladovět a mrznout, než být polapen otrokáři,” říká.
Myslím na otcův dům, který je dál, na horním toku řeky. Budeme proplouvat přímo kolem něj. Vzpomínám si na svůj příslib mému starému psovi, Saše, že ji pohřbím. Také myslím na to všechno jídlo, co tam je v té kamenné chatě – můžeme ho vzít a bude nás živit celé dny. Myslím na všechno to nářadí v otcově garáži, všechny věci, které se nám mohou hodit. Nezmiňujíc náhradní oblečení, deky a sirky.
“Chci zastavit.”
Logan se otočí a pohlédne na mě, jako bych se zbláznila. Vidím, že se mu to nelíbí.
“O čem to mluvíš?”
“Dům mého otce. V Catskillu. Asi hodinu severně odtud. Chci tam zastavit. Je tam spousta věcí, které si můžeme vzít. Věci, které budeme potřebovat. Jako třeba jídlo. A,” zastavím se, “chci pohřbít svého psa.”
“Pohřbít tvého psa?” zeptá se a přitom mu stoupá hlas. “Zbláznila ses? Chceš, aby nás všechny kvůli tomu zabili?”
“Slíbila jsem jí to,” říkám.
“Slíbila?” vyhrkne ze sebe. “Tvému psovi? Tvému mrtvému psovi? To si musíš dělat srandu.”
Projedu po něm očima a on si hodně rychle uvědomí, že si nědělám legraci.
“Když něco slíbím, tak to splním. Pohřbila bych tebe, kdybych ti to slíbila.”
Zatřese hlavou.
“Poslouchej,” řeknu rozhodně. “Tys chtěl do Kanady. My jsme mohli jít kamkoli. Byl to tvůj sen. Ne můj. Kdo ví, jestli to město vůbec existuje? Následuji tě z rozmaru. A tato loď není jen tvoje. Jediné, co chci, je zastavit se u otce. Vzít si nějaké věci, které potřebujeme a pochovat svého psa. Nebude to trvat dlouho. Před otrokáři máme velký náskok. A ani nezmiňuji, že tam máme malý kanystr. Není toho moc, ale pomůže to.”
Logan pomalu zakroutí hlavou.
“Raději bych to palivo neměl a nedělal něco tak riskantního. Mluvíš o horách. Mluvíš o dvaceti mílích ve středozemí, že ano? Jak navrhuješ se tam dostat poté, co zakotvíme? Půjdeme pěšky?”
“Vím o starém nákladním voze. Pomláceném pickupu. Je to jen zrezivělá skořápka, ale jede a má dost paliva na to, aby nás dovezl tam a zpět. Je schovaný u řeky. Řeka nás dovede přímo k němu. Náklaďák nás doveze tam a zpět. Bude to rychlé. A pak můžeme pokračovat na naší dlouhé cestě do Kanady. A budeme na tom mnohem lépe.”
Logan se dlouze dívá na vodu a pevně svírá kormidlo.
Nakonec řekne,“No jak myslíš. Riskuješ svůj život. Ale já zůstávám na lodi. Máš dvě hodiny. Jestli se nevrátíš včas, odplouvám.”
Odvrátím se od něj a pohlédnu na vodu, vše ve mně vře. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Zdá se mi, jako by se staral jen sám o sebe a to mě zklamalo. Myslela jsem, že je jiný.
“Tak ty se staráš jen sám o sebe, že?” zeptám se.
Také mě trápí, že mě nechce doprovodit do domu mého otce; to mě nenapadlo. Vím, že Ben nebude chtít jít a byla bych ocenila nějakou pomoc. No co. Jsem stále odhodlaná. Něco jsem slíbila a svůj slib splním. S ním nebo bez něj.
Neodpoví a já vidím, že je otrávený.
Dívám se na vodu, nechci ho vidět. Jak se voda čeří mezi neutišujícím sténáním motoru, uvědomuji si, že se zlobím nejen, protože mě zklamal, ale protože se mi vlastně začal líbit a začala jsem na něj spoléhat.