Najednou pocítila, jak ji zezadu uchopily pevné ruce, cítila, jak ji zatáhly zpět a otočila se a uviděla dva z otcových důvěryhodných vůdců, kteří se jí chopili. Skupina jeho mužů vzala také zbylé tři dívky a Marca a jeho přátele. Vzpouzela se a protestovala, ale bylo to k ničemu.
“Nechte mě jít!” křičela.
Její protesty ignorovali, zatímco ji táhli pryč, bylo jasné, že jim to otec nařídil. Ještě naposledy zahlédla svého otce ještě předtím, než ji jeho muži odvedli po okraji suti za mocného válečného pokřiku.
“Otče!” vykřikla.
Cítila se rozpolcená. V momentě, kdy skutečně obdivovala svého otce, kterého znovu milovala, od něj byla odvedená. Tolik s ním chtěla být. Ale už byl pryč.
Dierdra se ocitla vhozená na malou loď a muži okamžitě začali pádlovat kanálem, pryč od moře. Loď znovu a znovu zatáčela, protínala kanály, směřovala k tajnému otvoru v jedné ze zdí. Před nimi se tyčila nízká kamenná klenba a Dierdra okamžitě rozpoznala, kam jedou: do podzemní řeky. Byl to divoký proud na druhé straně té zdi a odvede je daleko od města. Vypluje několik mil odtud, v bezpečí krajiny.
Všechny dívky se otočily a podívaly se na ni, jako by přemýšlely, co mají udělat. Dierdra se rozhodla okamžitě. Předstírala, že se plánu podvolila, aby všechny zůstaly. Chtěla, aby všechny uprchly a byly vysvobozené z tohoto místa.
Dierdra čekala do posledního okamžiku těsně předtím, než vpluli, vyskočila z lodi a ocitla se ve vodách kanálu. K jejímu překvapení si jí Marco všiml a také vyskočil. Tak zůstali plavat v kanálu jen oni dva.
“Dierdro!” zakřičeli otcovi muži.
Otočili se, aby ji chytili – ale bylo příliš pozdě. Načasovala to perfektně a všichni byli už zachyceni silnými proudy a jejich loď odplouvala pryč.
Dierdra a Marco se otočili a rychle plavali k opuštěné lodi a vylezli do ní. Seděli tam, kapalo z nich a hleděli jeden na druhého, oba ztěžka dýchali a byli vyčerpaní.
Dierdra se otočila a podívala se zpět, odkud přišli, do srdce Uru, kde opustila svého otce. Tam půjde, tam a nikam jinam, i kdyby to mělo znamenat její smrt.
KAPITOLA TŘETÍ
Merk stál u vchodu ukryté komnaty na horním patře Věže Ur, Pult, zrádce, ležel mrtev u jeho nohou, a Merk se díval na zářící světlo. Dveře byly dokořán, nemohl uvěřit tomu, co viděl.
Zde byla, posvátná komnata na nejvíce chráněném poschodí, ten jediný pokoj, přichystaný k ochraně Ohňového meče. Do dveří byly vyřezány znaky meče a kamenné zdi je měly také vytesané. Byla to tato místnost, do které se chtěl zrádce dostat, aby ukradl nejposvátnější relikvii království. Kdyby ho Merk nechytil a nezabil ho, kdo ví, kde by Meč byl nyní?
Jak se Merk díval do místnosti s kamennými, hladkými zdmi, ve tvaru kruhu, jak hleděl do zářícího světla, začínal uprostřed rozpoznávat zlatou platformu, pod kterou byla hořící pochodeň, nad ní ocelová kolébka, byla připravená k uložení Meče. A přesto, jak se díval, nemohl porozumět tomu, co vidí.
Kolébka byla prázdná.
Zamrkal a snažil se to pochopit. To zloděj již Meč ukradl? Ne, ten muž ležel mrtev u jeho nohou. To mohlo znamenat jedinou věc.
Tato věž, posvátná Věž Ur, byla jen návnada. To všechno – ta místnost, ta věž – všechno byla návnada. Ohňový meč tu nebyl uložen. Nikdy zde nebyl uložen.
Když ne, tak kde byl?
Merk tam stál zhrozený, příliš ztuhlý na to, aby se pohnul. Vzpomněl si na všechny legendy o Ohňovém meči. Vzpomněl si na dvě věže, Věž Ur v severozápadním rohu království, a Věž Kos v jihovýchodním, každá z nich byla umístěna na prolilehlém konci království, každá byla protiváhou té druhé. Věděla, že jen jedna z nich ukrývá Meč. A přesto si Merk vždy myslel, že to je tato věž, že je Věž Ur tou jedinou. Každý v království si to myslel; každý se vydával na pouť pouze k této věži a samotné legendy vždy naznačovaly, že Ur je tím místem. Nakonec Ur byl na pevnině, blíže k hlavnímu městu, blíže k velkému a prastarému městu – zatímco Kos byl na druhém konci Ďáblova Prstu, vzdálené lokalitě, která neměla žádný význam a byla od všeho daleko.
Musel to být Kos.
Merk tam stál v šoku a pomalu mu to začalo docházet: byl jediný v království kdo zná skutečné umístění Meče. Merk nevěděl, jaká tajemství, jaké poklady skrývá tato Věž Ur, pokud nějaké má, ale s jistotou věděl, že neskrývá Ohnivý meč. Cítil se zklamaný. Dozvěděl se něco, co se neměl dozvědět: že on i všichni vojáci zde nehlídájí nic. Byla to znalost, kterou Hlídači nemají mít – samozřejmě, že by to oslabilo jejich morálku. Nakonec, kdo by chtěl hlídat prázdnou věž?
Nyní, když Merk znal pravdu, cítil uvnitř žhnoucí touhu z tohoto místa utéci, nasměrovat si to do Kosu a chránit Meč. Nakonec, proč zde zůstat a chránit prázdné zdi?
Merk byl jednoduchý muž a nenáviděl ze všeho nejvíce hádanky, a toto všechno mu způsobovalo bolehlav, vyvstávaly další otázky, na které neměl odpověď. Kdo další o tom může vědět? Merk přemýšlel. Hlídači? Jistě to někteří museli vědět. Jestli to věděli, jak mohli být disciplinovaní na to, aby zde trávili své dny a hlídali návnadu? Byla to vše součást získávání zkušeností? Součást jejich posvátné služby?
Nyní, když to věděl, co má udělat? Jistě nemohl nic říci ostatním. To by je demoralizovalo. Možná by mu ani nevěřili, mysleli by si, že ukradl Meč.
A co by měl nyní dělat s tímto mrtvým tělem jeho zrádce? A jestli se tento zrádce snažil ukrást Meč, zkusí to ještě někdo jiný? Byl zrádce sám? Proč by ho stejně chtěl ukrást? Kam by ho odnesl?
Jak tam stál a snažil se na to přijít, najednou mu vstaly vlasy, jak se hlasitě rozezněly zvony, které byly jen stopu nad jeho hlavou, zněly, jako by byly přímo v této místnosti. Zněly tak naléhavě, nechápal, odkud to přichází – dokud si neuvědomil, že zvonková věž na střeše je asi jen stopu od jeho hlavy. Místnost se zatřásla nepřetržitým zvoněním a on se nemohl soustředit. Nakonec jejich naléhavost naznačovala, že to je válečné vyzvánění.
Ze všech rohů věže se najednou ozval ruch. Merk zaslechl vzdálený povyk, jako by všichni uvnitř spěchali. Chtěl vědět, co se děje; mohl se ke svému přemýšlení vrátit později.
Merk táhl tělo z cesty, zabouchl dveře a utíkal z místnosti. Spěchal do sálu a viděl tucet bojovníků, kteří spěchali po schodech nahoru, všichni měli v ruce meče. Nejprve přemýšlel, jestli nejdou pro něj, ale potom se podíval vzhůru a viděl více mužů, kteří spěchali po schodech nahoru a uvědomil si, že všichni míří na střechu.
Merk se k nim přidal, spěchal nahoru po schodech, vyběhl na střechu mezi ohlušujícím duněním zvonů. Přispěchal na okraj věže a rozhlédl se – a byl udiven hned jak to udělal. Jeho srdce se rozbušilo, když v dáli viděl Moře Smutku, zakryté černí, milión lodí směřovalo na město Ur. Flotila ale nevypadala, že směřuje na Věž Ur, která byla asi den cesty na sever od města, takže když nehrozilo bezprostřední nebezpečí, Merk přemýšlel, proč zvony bušily tak naléhavě.
Potom