“Jsem zvědavý,” řekl Enis svým úlisným hlasem. “Jaký je to pocit? Jaký je pocit, podvést všechny, koho znáš a miluješ, všechny, kdo ti věřili?”
Duncan pocítil, jak v něm byla zažehnuta zloba. Už nemohl déle mlčet a nějak se mu podařilo shromáždit sílu a promluvit.
“Já jsem nikoho nepodvedl,” podařilo se mu říci, jeho hlas byl chraptivý a křaplavý.
“Ne?” odsekl Enis a toto si zjevně užíval. “Oni ti věřili. Přivedl jsi je přímo do obklíčení a ke kapitulaci. Zbavil jsi je té poslední věci, která jim zbývala: pýchy a cti.”
Duncan s každým nádechem zuřil.
“Ne,” konečně odpověděl po dlouhém a těžkém tichu. “Ty jsi tím, který je o to obral. Já jsem věřil tvému otci a on věřil tobě.”
“Důvěra,” smál se Enis. “Jak naivní koncept. Opravdu bys dal lidský život v důvěře všanc?”
Znovu se zasmál, zatímco Duncan supěl.
“Lídři nedůvěřují,” pokračoval. “Lídři zpochybňují. To je jejich práce, být skeptický ve jménu svých mužů. Váleční vůdci chrání muže před bitvou – ale lídři musí muže chránit před podvodem. Ty nejsi lídr. Ty jsi je všechny zklamal.”
Duncan se zhluboka nadechl. Část z něj si nemohla pomoci a cítila, že má Enis pravdu, i když si to nechtěl přiznat. Zklamal své muže a byl to ten nejhorší pocit v jeho životě.
“Tak proto jsi sem přišel?” odpověděl konečně Duncan. “Aby sis vychutnával svůj podvod?”
Chlapec se usmál ošlivým a dábelským úsměvem.
“Ty jsi teď můj poddaný,” odpověděl. “Já jsem tvůj nový Král. Mohu jít kamkoli, kdykoli se mi zachce, když mám k tomu důvod, nebo úplně bezdůvodně. Možná se na tebe chci jenom podívat tady v žaláři a vidět, jak jsi zničený.”
Duncan vydechl, každý dech ho bolel, nebyl s to uhlídat svou zlost. Chtěl zranit tohoto muže víc než s kým se kdy setkal.
“Řekni mi,” řekl Duncan, který mu chtěl ublížit. “Jaký to byl pocit, zabít svého otce?”
Enisův výraz ztvrdl.
“Ani ne zpola tak dobrý, jako až budu přihlížet, jak umíráš na šibenici,” odpověděl.
“Tak to udělej teď,” řekl Duncan a myslel to vážně.
Enis se ale usmál a zatřásl hlavou.
“Nebudeš to mít tak snadné,” odpověděl. “Nejprve se budu dívat, jak trpíš. Nejprve chci, abys viděl, co se stane s tvou milovanou zemí. Tvoji synové jsou mrtví. Tvoji vůdci jsou mrtví. Anvin a Durge a všichni tvoji muži u Jižní brány jsou mrtví. Milión pandesianů vtrhl mezi náš národ.”
Duncanovo srdce při těch slovech zabolelo. Část z něj přemýšlela, jestli je to trik, ale on cítil, že to byla všechno pravda. Cítil, jak sám klesá hlouběji k zemi s každým prohlášením.
“Všichni tvoji muži jsou uvězněni a Ur je bombardován z moře. Tak vidíš, mizerně jsi zklamal. Escalon je na tom hůře, než kdy předtím a ty nemůžeš vinit nikoho jiného, jen sebe.”
Duncan se hrůzou zatřásl.
“A jak dlouho,” zeptal se Duncan, “než se proti tobě velký utlačovatel obrátí? Opravdu si myslíš, že budeš výjimka, že utečeš hněvu Pandesie? Že ti dovolí stát se Králem? Vládnout jako jednou vládl tvůj otec?”
Enis se doširoka odhodlaně usmál.
“Já vím že to udělají,” řekl.
Naklonil se blízko, tak blízko, že Duncan cítil jeho špatný dech.
“Já jsem s nimi uzavřel dohodu. Velmi zvláštní dohodu, abych si pojistil svou moc, dohodu, která pro ně znamená přÍliš mnoho, než aby ji odmítli.”
Duncan se nechtěl ani zeptat, co to je, ale Enis se zeširoka usmál a naklonil se k němu.
“Tvá dcera,” zašeptal.
Duncanovy oči se rozšířily.
“Opravdu sis myslel, že přede mnou můžeš utajit, kde je?” tlačil na něj Enis. “Jak spolu hovoříme, Pandesiané ji obkličují. A ten dar mě upevní u moci.”
Duncanova pouta zacinkala, zvuk se ozýval celým žalářem, jak bojoval vší svou silou, aby se osvobodil a zaútočil, plný zoufalství, které nemohl unést.
“Proč jsi přišel?” zeptal se Duncan, který se cítil mnohem starší, měl zlomený hlas. “Co ode mě chceš?”
Enis se zašklebil. Na dlouho se odmlčel a nakonec si povzdychl.
“Věřím, že můj otec od tebe něco chtěl,” řekl pomalu. “Nepovolal by tě, nedohodl by tu smlouvu, pokud by od tebe nic nechtěl. Nabídl ti velké vítězství s Pandesiany – a na oplátku si něco vyžádal. Co? Co to bylo? Jaké tajemství skrýval?”
Duncan se na něj rozhodně díval, už mu to bylo jedno.
“Tvůj otec si něco přál,” řekl, aby ho tím dráždil. “Něco ušlechtilého a posvátného. Něco, s čím se mohl svěřit jen mě. Ne svému vlastnímu synovi. Nyní vím, proč.”
Enis se ušklíbl a zrudl.
“Jestli mí muži za něco zemřeli,” pokračoval Duncan, “tak to bylo za čest a důvěru – kterou bych já nikdy nezklamal. A proto se to nikdy nedozvíš.”
Enisův výraz potemněl a Duncan byl rád, když viděl, jak se rozhořčil.
“Stále chceš strážit tajemství mého mrtvého otce, muže, který podvedl tebe a všechny tvé muže?”
“Ty jsi mě podvedl,” opravil ho Duncan, “ne on. Ty, na druhé straně, nejsi nic. Jsi jen stín svého otce.”
Enis se zamračil. Pomalu se napřímil, naklonil se a odplivl si vedle Duncana.
“Ty mi řekneš, co chtěl,” trval na svém. “Co – nebo koho – se snažil skrýt. Jestli mi to řekneš, možná budu milosrdný a osvobodím tě. Jestli ne, nejen, že tě sám povedu na popraviště, ale ujistím se, že zemřeš tou nejhrůznější možnou cestou. Výběr je na tobě a není cesty zpět. Dobře o tom přemýšlej, Duncane.”
Enis se otočil, že odejde, ale Duncan na něj zavolal.
“Můžeš znát mou odpověď hned, jestli chceš,” odpověděl Duncan.
Enis se otočil se spokojeným výrazem v obličeji.
“Vyberu si smrt,” odpověděl a poprvé se mu podařilo se usmát. “Nakonec, čest je víc, než smrt.”
KAPITOLA DRUHÁ
Dierdra si otírala z čela pot, zatímco pracovala v kovárně, najednou se posadila, škubla sebou kvůli burácejícímu zvuku. Byl to odlišný zvuk, takový, který ji znervózněl, zvuk, který byl slyšet přes hluk všech bušících kladiv o kovadliny. Všichni muži a ženy kolem ní se také zastavili, položili své nedokončené zbraně a zmateně vyhlíželi.
Zazněl