"Chrabrost je více než číslo."
Flavius Vegetius Renatus
KAPITOLA PRVNÍ
Dveře cely se zavřely a Duncan pomalu otevřel oči a přál si, aby tak neučinil. V hlavě mu tepalo, jedno oko nemohl otevřít a marně se snažil setřást pocit únavy, chtělo se mu spát. Jeho zdravým okem mu projela ostrá bolest, jak se opřel o chladnou tvrdou skálu. Kámen. Ležel na studeném a vlhkém kameni. Pokusil se posadit, pocítil, jak ho za zápěstí a kotníky zatahalo železo, které řinčelo a okamžitě si to uvědomil: byl spoután. Byl v žaláři.
Stal se vězněm.
Jak Duncan uslyšel vzdálený zvuk pochodujících bot, který se odrážel někde v černotě, ještě více otevřel oči. Pokusil se zorientovat. Byla zde tma, kamenné zdi byly tlumeně nasvíceny vzdálenými pochodněmi, malým paprskem slunečního svitu z okna, které bylo příliš vysoko na to, aby ho viděl. Bledé světlo prosvítalo dolů, stroze a osaměle, jako by bylo ze světa na míle vzdáleného. Uslyšel v dálce kapat vodu, šoupání bot, a jen stěží rozpoznal kontury cely. Byla rozlehlá, s kamennými klenutými stěnami, a s příliš mnoha tmavými kouty, které mizely do temnoty.
Z let, která strávil v hlavním městě, Duncan okamžitě věděl, kde je: královská věznice. Místo, kam posílali nejhorší kriminálníky království, nejsilnější nepřátele, aby zde promarnili zbytek svých dnů – nebo vyčkali na popravu. Duncan sem sám poslal mnoho mužů, když zde sloužil, na žádost Krále. Bylo to místo, které dobře znal, ze kterého se zajatci už nevraceli.
Duncan se pokusil pohnout, ale jeho pouta mu to neumožnila, zařezávala se do jeho zhmožděných a krvavých zápěstí a kotníků. Ale to ho trápilo ze všeho nejméně; jeho celé tělo ho bolelo a pulzovalo v něm, cítil tolik bolesti, že ani nemohl rozšifrovat, kde ho to bolelo nejvíce. Cítil, jako by mu dal někdo tisíc ran holí, jako by po něm dupala armáda koní. Bolelo ho jen se nadechnout a on zatřásl hlavou, aby to zmizelo. Ale nezmizelo.
Jak zavřel oči, olízl si popraskané rty, probleskla Duncanovi vidina. Obklíčení. Bylo to včera? Před týdnem? Už si nemohl vzpomenout. Byl podveden, obklíčen, obelstěn falešnými sliby. Věřil Tarnisovi a Tarnis byl také zabit před jeho vlastníma očima.
Duncan si vzpomněl na to, jak všichni jeho muži upustili na jeho příkaz zbraně; vzpomněl si, jak byl spoután; a co bylo nejhorší, vzpomněl si na vraždu svých synů.
Znovu zatřásl hlavou, a znovu a znovu, zatímco bolestivě křičel, bezvýsledně se snažil sestřást z hlavy tu vidinu. Seděl s hlavou v dlaních, s lokty na kolenou, a při té myšlence naříkal. Jak mohl být tak hloupý? Kavos ho varoval a on na to varování nedbal, byl naivně optimistický, myslel, že to bude tentokrát jiné, že může aristokratům věřit. A vedl své muže přímo do pasti, přímo do hadího hnízda.
Duncan se za to nenáviděl víc, než mohl vůbec vyjádřit. Jen litoval, že je stále naživu, že tam se svými syny nezemřel a se všemi ostatními, které zklamal.
Kroky zněly hlasitěji a Duncan se podíval vzhůru a zamžoural do tmy. Pomalu se vynořila silueta muže, která zastínila pruh slunečního světla, přišel na několik stop blízko. Jak se mužova tvář objevila, Duncan se nad tím zjevem zhrozil. Muž, který byl ve svém aristokratickém oblečení snadno rozpoznatelný, měl stejné vzezření, které měl, když navrhoval, aby se Duncan ujal královské moci, když se pokoušel podvést svého otce. Enis. Tarnisův syn.
Enis před Duncanem poklekl, v obličeji se mu zobrazil samolibý, vítězný úsměv, jeho vertikální jizva na uchu byla zřetelná, jak se díval svýma úskočnýma, propadlýma očima. Duncan pocítil vlnu odporu, hořící touhu po odplatě. Zaťal pěsti, chtěl se na toho chlapce vrhnout a svýma vlastníma rukama ho roztrhat na kousky, tohoto chlapce, který byl zodpovědný za smrt jeho synů, za uvěznění