Zmatená, zamířila k masivním strážným věžím, tyčícím se na okraji Smutku, chtěla mít lepší výhled.
“Dierdro!”
Otočila se a uviděla svého otce a jeho muže, všichni také utíkali ke strážným věžím, všichni chtěli mít výhled na otevřené moře. Všechny čtyři věže zběsile zvonily, nic takového se nikdy předtím nestalo, jako by se k městu blížila samotná smrt.
Dierdra se přidala ke svému otci, utíkali, zahýbali ulicemi a stoupali po kamenných schodech, dokud se konečně nedostali na vrchol městské zdi na okraji moře. Zastavila se tam vedle něj a byla užaslá z toho, co před sebou spatřila.
Bylo to, jako by ožila její nejhorší noční můra, byl to pohled, jaký nikdy v životě nespatřila: celé moře bylo až k horizontu černé. Černé lodě Pandesie byly u sebe tak blízko, že celou plochu pokryly, zdálo se, že zakryly celý svět. A co bylo nejhorší, všechny mířily na město.
Dierdra stála jako zmrazená, hleděla na blížící se smrt. Nemohli se proti tak velké flotile bránit, ne se svými ubohými řetězy a ne se svými meči. Až první lodě doplují do kanálu, možná by je mohli ucpat a zpomalit je. Možná by mohli zabít stovky nebo snad tisíce vojáků.
Ale ne milióny, které před sebou viděla.
Dierdra cítila, jak se jí srdce roztrhlo vejpůl, jak se otočila a podívala se na svého otce a jeho vojáky a viděla stejnou tichou paniku v jejich tvářích. Její otec se před svými muži tvářil statečně, ale ona ho znala. Viděla v jeho očích fatalismus, viděla, jak z nich zmizelo světlo. Bylo jasné, že všichni hledí na svou smrt, na konec jejich velkého a prastarého města.
Vedle nich s hrůzou, ale také s odhodláním, vyhlížel Marco a jeho přátelé, nikdo z nich se neotočil a neutekl. Prohlížela si moře obličejů a hledala Aleca, ale byla zmatená, když ho nikde nenašla. Přemýšlela, kam mohl jít. Jistě by neutekl?
Dierdra byla neústupná a pevněji sevřela svůj meč. Věděla, že si pro ně jde smrt – jen to nečekala tak brzy. Ale už nechtěla před nikým utíkat.
Její otec se k ní otočil a chytil ji naléhavě za ramena.
“Musíš odejít z města,” trval.
Dierdra viděla v jeho očích otcovskou lásku a dotklo se jí to.
“Moji muži tě doprovodí,” dodal. “Mohou tě odtud dostat daleko. Jdi hned! A vzpomeň si na mě.”
Dierdra si setřela slzu, když viděla, že se její otec na ni dívá s takovou láskou. Zatřásla hlavou a sundala ze sebe jeho ruce.
“Ne, otče,” řekla. “Toto je moje město a já zemřu po svém -”
Ještě, než svá slova dokončila, zazněla hrůzná exploze. Nejprve byla zmatená, myslela si, že je to další zvon, ale potom si to uvědomila – výstřel z kanónu. Ne jen jednoho kanónu, ale ze sta.
Jen ta tlaková vlna Dierdru rozhodila, prořízla atmosféru takovou silou, že cítila, jako by jí to roztrhlo uši. Potom zazněl vysoký tón hvízdnutí koule z kanónu a jak pohlédla na moře, zavalila ji panika, když uviděla stovky masivních koulí z kanónů, jako železné kotle v nebi, které se klenuly vysoko a mířily přímo na její milované město.
Zazněl další zvuk, horší, než ten předchozí: zvuk železa, který drtí kámen. Vzduch zaburácel, jak zazněla jedna exploze za druhou. Dierdra zavrávorala a upadla, stejně jako budovy Uru všude kolem ní, architektonická mistrovská díla, monumenty, které stály tisíce let, všechny byly zničeny. Tyto kamenné budovy, deset stop tlusté, kostely, strážní věže, opevnění, cimbuří – všechny byly, k jejich zděšení, rozdrceny na prach koulemi z kanónů. Rozpadly se jim před očima.
Následovala lavina suti, jak se jedna budova za druhou sesula k zemi.
Bylo strašné se na to dívat. Jak se Dierdra svalila k zemi, viděla, jak sto stop vysoká kamenná věž padla stranou. Byla bezmocná a mohla jen přihlížet, jak se stovka lidí pod ní podívala vzhůru a s hrůzou vykřikla, když je kamenná zeď rozdrtila.
Následovala další exploze.
A další.
A další.
Všechno kolem ní explodovalo a padalo stále více a více budov, tisíce lidí byly okamžitě rozdrceny v oblacích prachu a suti. Městem se valily balvany jako kamínky, zatímco budovy padaly jedna na druhou, drolily se, jak padaly k zemi. A koule z kanónu stále přicházely, trhaly jednu vzácnou budovu za druhou, měnily toto jednou majestátní město v kupu suti.
Dierdra se konečně znovu postavila na nohy. Podívala se kolem sebe, otřesená, v uších jí zvonilo, ocitla se mezi mračny prachu, uviděla ulice plné těl, kaluží krve, jako by bylo celé město okamžitě vyhlazeno. Pohlédla na moře a viděla, jak tisíce dalších lodí, které se chystaly zaútočit, a uvědomila si, že vše jejich plánování bylo směšné. Ur byl už zničen a lodě se ještě ani nedostaly ke břehům. K čemu by teď byly všechny zbraně, všechny řetězy a špicholce?
Dierdra zaslechla nářek, rozhlédla se a viděla jednoho ze statečných otcových mužů, muže, kterého velmi zbožňovala, a který teď ležel necelou stopu od ní, rozdrcen kupou suti, která měla padnout na ni, kdyby nezavrávorala a neupadla. Šla mu pomoci – když se vzduch najednou otřásl zahřměním další salvy koulí z kanónu.
A další.
Následovalo zapískání a potom další exploze, další budovy padaly. Suť se nakupila výše a další lidé umírali, a ona byla znovu sražena k zemi, vedle ní zkolabovala kamenná zeď a jen tak tak ji minula.
Mezi výstřely zaznělo ticho a Dierdra se postavila. Zeď ze suti jí nyní zablokovala výhled na moře, a přesto cítila, že Pandesiané byli nyní blízko, na pláži, a proto se výstřely zastavily. Ohromná mračna prachu visela ve vzduchu a v tom prapodivném klidu neznělo nic než nářek umírajících všude kolem ní. Rozhlédla se a viděla Marca vedle sebe, který křičel bolestí, jak se snažil vymanit ze sevření těla jednoho ze svých přátel. Dierdra se podívala dolů a viděla, že chlapec už je mrtvý, rozdrcený pod zdí, která byla jednou součástí chrámu.
Otočila se, vzpomněla si na své dívky, a byla zhrozená, když viděla několik z nich také rozdrcených a mrtvých. Ale tři z nich přežily, bezvýsledně se snažily zachránit ostatní.
Zazněl výkřik pěších Pandesianů na pláži, kteří zaútočili na Ur. Dierdra pomyslela na nabídku jejího otce a věděla, že jeho muži ji odsud stále mohli dostat pryč. Věděla, že zůstat zde znamenalo zemřít – a přesto to bylo to, co si přála. Neuteče.
Vedle ní byl její otec, přes čelo měl šrám, vystoupil ze suti, tasil svůj meč a beze strachu vedl své muže do útoku přes horu suti. Pyšně si uvědomila, že se spěchá utkat se svým nepřítelem. Nyní to bude pěší boj a stovky mužů spěchaly za ním, všichni se hnali s takovou zuřivostí, že ji to naplnilo pýchou.
Následovala, tasila svůj meč a šplhala po ohromných balvanech, které měla před sebou, byla připravená bojovat po jeho boku. Jak se vyškrábala na vrchol, zastavila se, byla z toho výhledu užaslá: tisíce pandesianských vojáků ve žlutém a modrém brnění zaplnily pláže a zaútočily na haldu suti. Tito muži byli dobře trénovaní, dobře ozbrojení a odpočatí – na