Krajina, kterou procházeli, byla šokující. Prohnala se tudy strašlivá katastrofa. Na každém kroku naráželi na padlé, obsypané hrozny zimních ptáků a mnohé z nich spálené dračím dechem. Tisíce těl imperiálních vojáků se táhly až k obzoru a mnohá stále ještě doutnala. Vzduch byl naplněn kouřem a nesnesitelným pachem rozkládajících se těl. Celý kraj byl úplně zničen. Kdokoliv, kdo byl ušetřen dračího dechu, padl nakonec v bitvě klasickými zbraněmi. Taková místa byla bohatá i na padlé v MacGilských i McCloudských barvách. Nacházely celé vypálené vesnice, ze kterých zůstaly jenom hromady suti. Reece v jednom kuse kroutil hlavou: krajina, kterou kdysi považoval za celý svět, jenž byl jaksi daný a v jeho mysli neměnný, se proměnila v pustinu.
Od okamžiku, kdy se přehoupli přes okraj Kaňonu, putovali odhodlaně směrem, kterým tušili domov a MacGilskou stranu Prstenu. Jejich koně byli pryč a tak museli celou tu dlouhou cestu napříč zemí McCloudů i Vysočinu překonat pouze vlastními silami. Teď už vstoupili na MacGilské území, ale ani tady nenacházeli víc než ohořelé ruiny a stopy tragédie. Alespoň to však vypadalo, že dračí pomoc nakonec dokázala Impérium zastavit. Za to byl Reece vděčný. Jenže ani tak nemohl zatím tušit, v jakém stavu najde své vlastní lidi. Mohli být úplně všichni v Prstenu mrtví? Zatím to tak vypadalo. Doufal, že je to jenom zdání a že nakonec zjistí, že jsou v pořádku.
Pokaždé, když narazili na nějaké bojiště poseté padlými, kteří nebyli spáleni od draků, obcházela Illepria se Selese od jednoho k druhému, otáčela je a kontrolovala. Ne jenom z povahy jejich léčitelské profese, Illepria tím sledovala i jiný cíl: najít Reecova bratra Godfreyho. Reece se snažil o to samé.
„Není tady,“ oznámila Illepria toho dne už poněkolikáté, když prohledala i posledního padlého. Ve tváři se jí zračilo zároveň zklamání i ulehčení. Nikdo tu totiž nepřežil.
Reece se podivoval, jak moc se ta dívka o jeho bratra zajímala. I on samozřejmě doufal, že je Godfrey v pořádku a stále mezi živými – ale podle toho, jak vypadala všechna ta těla, která cestou již ohledali, se obával, že tomu tak není.
Pokračovali dál přes další sérii pahorků. Netrvalo dlouho a na obzoru spatřili další bojiště. Byly tam tisíce padlých. Vydali se k nim.
Illepria se po cestě tiše rozplakala. Selese jí za chůze jemně objala.
„Je naživu,“ ujišťovala ji. „Neboj se.“
Reece k ní přistoupil rovněž a pohladil ji po rameni. Cítil se podobně jako ona.
„Pokud jsem si o svém bratru něčím opravdu jistý,“ řekl, „tak to, že dokáže přežít cokoliv. Vždycky se dokáže ze všeho vykroutit. Obalamutí i smrt samotnou. To ti můžu klidně slíbit. Jestli tu zůstala stát jenom jediná hospoda, tak ho v ní určitě najdeme, jak pije jedno pivo za druhým.“
Illepria se v pláči rozesmála a utřela si slzy.
„To doufám,“ odpověděla. „Poprvé v životě se modlím, abych ho našla jak chlastá.“
Pokračovali zadumaně v chůzi pustým krajem, každý ztracen ve vlastních myšlenkách. V Reecově mysli se neustále opakovaly výjevy z Kaňonu. Nedokázal je zahnat. Znovu vzpomínal, jak zoufalá byla jejich situace a jaké ulehčení cítil, když potom spatřil Selese. Pokud by se tam dívky neobjevily, byli by stále ještě dole a nejspíše do jednoho mrtví.
Vzal Selese za ruku a usmál se na ni. Ruku v ruce pokračovali v chůzi. Její odvaha a oddanost jej uchvacovala, ta dívka přešla celou zemi, aby jej zachránila, a přitom ani pořádně nevěděla, kde ho hledat. Miloval ji za to víc, než by si dokázala představit a těšil se, až se naskytne chvíle soukromí, aby jí to mohl náležitě vyjádřit. Konečně se rozhodl, že s ní chce zůstat už navždy. Cítil k ní věrnost, jakou nikdy k nikomu předtím nepociťoval a přísahal si, že jakmile se naskytne správná příležitost, požádá ji o ruku. Dá jí prsten po matce. Ten, který mu tehdy dala, aby jej dal té, kterou bude mít ze všech nejradši.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi kvůli mně přešla celý Prsten,“ řekl jí.
Selese se usmála.
„Zas tak velký není,“ odpověděla.
„Není velký?“ zeptal se. „Vždyť jsi riskovala vlastní život na dlouhé cestě napříč zemí zmítanou válkou. Dlužím ti vlastní život.“
„Nic mi nedlužíš. Dokonale mi stačí, že jsi naživu.“
„Všichni ti dlužíme,“ přidal se Elden. „Zachránila jsi nás všechny. Nebýt tebe, zůstali bychom trčet na dně Kaňonu navždycky.“
„Když už mluvíme o dluzích, taky s tebou musím o něčem mluvit,“ řekl Krog Reecovi a dokulhal k němu. Illepria mu ještě u Kaňonu ošetřila nohu a přiložila na ni improvizovanou dlahu, takže Krog mohl chodit sám, i když jej to nijak neušetřilo od bolesti.
„Zachránil jsi mě a ne jenom jednou,“ pokračoval. „Choval jsem se k tobě předtím hloupě, to teda nezkoušej říkat, že ne. Ale tys mě tam stejně nenechal. Takže si nemysli, že ti já nic nedlužím. To teda dlužím.“
Reece zakroutil hlavou a chvíli nevědělel, co na tak zvláštně vyjádřené poděkování říci.
„Nevím jestli mi děkuješ, anebo se mě pokoušíš naštvat,“ odpověděl.
„Slyšel jsi mě,“ řekl Krog. „Odteďka ti budu krýt záda. Ne, že by ses mi líbil jenom o kousek víc, ale stejně to udělám, protože jsem to prostě řekl.“
Reece znovu zakroutil hlavu a nebyl o mnoho moudřejší.
„Neměj péči,“ odpověděl mu. „Já tě taky nemám rád.“
Pokračovali v chůzi a všichni byli, přes všechen ten zmar kolem, tak nějak šťastní, že jsou naživu a zpátky na své straně Prstenu. Všichni až na Convena, který kráčel zadumaně, za celou dobu nepromluvil půl slova a neustále se držel kus pozadu. Byl takový ostatně od okamžiku, kdy výprava v hloubi Impéria přišla o Convala. Ani únik před smrtí jej z jeho pochmurné nálady nedokázal vytrhnout.
Reece přemýšlel, jak se tam dole Conven bez přemýšlení vrhnul do každého nebezpečí, které se nabízelo. Vždy to přežil a ještě zachránil ostatní. Reece si o něj však přesto dělal starosti. Nelíbilo se mu, že tak málo dbal na vlastní bezpečí a neustále se utápěl v depresích.
Došel k němu.
„Tam dole jsi bojoval naprosto úžasně,“ řekl Convenovi.
Ten jenom pokrčil rameny a sledoval zemi před špičkami svých bot.
Reece horečně přemýšlel, co by ještě řekl a nekráčeli dál zase potichu.
„Jsi rád, že jsme zase doma?“ zeptal se. „A snad už i svobodní?“
Conven se na něj podíval, ale ten pohled byl úplně prázdný.
„Já nejsem doma. A nejsem svobodný. Můj brácha je mrtvý. A já nemám právo bez něj žít.“
Reece při těch slovech zamrazilo. Conven se se svou ztrátou ani trošičku nevyrovnal a namísto toho si svůj žal hýčkal. Připomínal teď spíše chodící mrtvolu. Pohled jeho očí byl úplně bezvýrazný. Reece si jej a jeho dvojče přitom