Byl na Reece příliš těžký a teď vyklouzával z jeho sevření. Liána byla navíc už vlhká od několikerého zhoupnutí nad rozvířenou vodou a potu ostatních. Krog se jí pokusil chytit, aby Reecovi ulehčil, ale nenašel oporu. Jeho ruce sklouzly a on se zřítil dolů. Reece se jej ještě pokusil zachytit, ale seběhlo se to příliš rychle a on minul. S hrůzou sledoval, jak Krog spadl přímo do rozvířených vod.
Reece přistál na druhém břehu a stejně jako ostatní náraz neustál. Okamžitě však vyskočil zpátky na nohy a chtěl se vrhnout do vody. Než to však stačil udělat, byl již Conven na cestě. Po hlavě skočil rovnou do rozvířené řeky.
Všichni bez dechu sledovali, co se bude dít. Reece si říkal, jestli je Conven skutečně tak statečný, anebo se už dočista zbláznil.
Ten ale nebojácně plaval v divoké řece. Dosáhl Kroga a z nějakého důvodu na něj ty vodní příšerky zatím nezaútočily. Uchopil legionáře pod paží a začal jej táhnout proudem zpátky k jejich břehu.
Najednou se Krog rozkřičel.
„MOJE NOHA!“
Supěl bolestí, protože se mu do nohy zakousla první Fouréna a neúnavně kousala dál a dál jako malá pila. Conven plaval ze všech sil a když se konečně probojoval zpátky ke břehu, stál u něj už Reece i ostatní a podávali mu ruce. V tom najednou z vody začaly vyskakovat desítky Fourén a letěly přímo na ně. Začali kolem sebe bít holýma rukama, aby drobné masožravé živočichy za letu srazili stranou.
Ke Krogově noze byla stále urputně přisátá jedna z nich. Indra vytrhla z opasku svůj nůž a bez servítek jej do zvířete zabodla s takovou silou, že jej proklála a ještě bodla i Kroga do nohy. Fouréna se pustila a zmizela zpátky ve vodě.
„Nenávidím tě!“ zařval na Indru Krog.
„Paráda!“ odpověděla dívka klidně.
Reece se podíval na Convena, který stál na břehu, kapala z něj voda, ale v očích mu plál oheň. Na tváři neměl žádný výraz a do jeho pravé paže se mu spokojeně zakusovala další Fouréna. Reece nedokázal uvěřit, že je Conven tak klidný. Pomaloučku toho tvora druhou rukou uchopil, odtrhl jej od své kůže a mrštil jím zpátky do vody.
„Nebolí to?“ zeptal se Reece šokovaně.
Conven jenom pokrčil rameny.
Tím mu zavdal další důvod si o přítele dělat starosti. Sice hluboce ctil jeho hrdinství, ale zároveň nedokázal pochopit, jak může být tak neopatrný. Bez přemýšlení po hlavě skočil do vody plné masožravých ryb.
Na druhém břehu řeky zatím vřískaly spousty Fawů. Byli rozzlobení, že jim jejich kořist nakonec unikla.
„Konečně,“ oddychl si O’Connor, „jsme v bezpečí.“
Centra zakroutil hlavou.
„Jenom prozatím. Fawové jsou chytří. A dobře znají kudy řeka teče. Vydají se podél a za chvíli najdou brod nebo místo, kde mohou přejít na druhou stranu. Brzy nám budou zase v patách. Nemáme moc času, musíme se hnout.“
Následovali tedy Centru dál. Ten je vedl bahnitými stezkami, podél nichž každou chvíli explodovaly vodní gejzíry a pořád dál tou prazvláštní exotickou krajinou.
Běželi dál a dál dokud se mlhy konečně nerozestoupily a před nimi se najednou objevila strmá stěna Kaňonu. Její prastarý kámen doslova zářil jako spasení. Podívali se nahoru a vrchol se jim zdál neuvěřitelně vysoko. Bylo ztěží představitelné, že by tam někdo dokázal vyšplhat.
Reece tam s ostatními zaraženě stáli a vyměňovali si zachmuřené pohledy. Stěna Kaňonu byla vždy impozantní, ale takhle zdola to bylo ještě mnohem horší než obyčejně. Podíval se po ostatních a zhodnotil jejich současnou kondici. Nedokázal si představit, jak to mají dokázat. Všichni byli unavení, dobití a zranění. Ruce se jim třásly a nohy sotva držely. Jak by jenom mohli pomýšlet na zdolání něčeho takového? Jenom se sem spustit je stálo všechny síly.
„Já to nezvládnu,“ řekl Krog chraplavým hlasem.
Reece to za sebe viděl podobně, ale neřekl to nahlas.
Byli však zahnáni do rohu. Zatím Fawům unikali, ale to nepotrvá dlouho. Brzy je zase najdou a potom se na ně vrhnou a do jednoho je pobijí. Všechna ta snaha, práce a boje budou potom úplně k ničemu.
Reece tam dole nechtěl zemřít. Ne na tak hrozném místě. Pokud už by se to mělo stát, přál si zemřít raději nahoře, ve své rodné zemi a po boku Selese. Nutně se potřeboval pokusit uniknout, ať už se to zdálo sebenemožnější.
Někde za nimi se začaly ozývat skřeky a to mohlo znamenat jedině to, že už se k nim Fawové zase blíží. Potom je uviděli. Byly jich tisíce, už nějak překonali řeku a teď se blížili.
Všichni si připravili zbraně.
„Už není kam utíkat,“ řekl Centra.
„Budeme bojovat na smrt!“ provolal Reece.
„Reeci!“ ozval se najednou hlas.
Podíval se přímo nad sebe a když se mlhy na chvíli rozestoupily, spatřil, že o mnoho metrů výše na stěně Kaňonu někdo visí na laně. A potom poznal tu tvář. Nemohl tomu uvěřit. Přímo tam nahoře spatřil tvář ženy, na kterou právě myslel.
Selese.
Co tam proboha dělá? Jak se tam dostala? A kdo byla ta další, která se objevila vedle ní? Byla to Illepria? Královská léčitelka?
Obě se spouštěly dolů do Kaňonu a kolem pasu a zápěstí měly omotané tlusté lano. Rychlým tempem sjížděly stále níž. Selese teď uvolnila zbývající lano a hodila jej pod sebe dolů. Potom ji znovu pohltily mlhy. U Reecových nohou ale s těžkým žuchnutím přistál konec bytelného lana.
To byla cesta ven.
Neváhali ani vteřinu. Rozběhli se k lanu a během několika málo vteřin už se jako o život drápali vzhůru. Reece dal všem ostatním přednost a když se vyšvihl na lano jako poslední i on sám, držel jeho konec neustále v ruce, aby se k němu Fawové nedostali a nemohli je pronásledovat.
Jakmile byl pár metrů nad zemí, objevili se pod ním první nepřátelé. Natahovali se, skákali a chňapali po něm, ale Reece už byl z jejich dosahu.
Zastavil se, až když vyšplhal až k Selese, která na něj čekala na jedné malé římse. Políbili se.
„Miluju tě,“ řekl jí Reece a hořel přitom nelíčenou vděčností.
„A já tebe,“ odpověděla.
Oba dva se potom vydali na další cestu po příkré stěně za ostatními. Nohama se zapřeli o stěnu a přitahovali se rukama. Stále výš a výše. Brzy již budou zase doma. Reece tomu ani nemohl pořádně uvěřit.
Domov.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Alistair pospíchala napříč v chaose se zmítajícím bitevním polem a vyhýbala se bojovníkům z obou stran, ať už to byli MacGilští anebo nemrtví, valící se jako lavina z průrvy. Vzduch byl plný sténání a křiku. Vojáci zabíjeli černivce a ti zase na oplátku pobíjeli vojáky. Stříbrní, MacGilové i Silézané bojovali statečně, ale už dávno byli ve strašlivé početní nevýhodě. A za každého