"Takže to je opravdu jasný případ," řekla Riley.
"Mě to tak určitě připadá," řekla Danica.
Riley jí poděkovala a hovor ukončila. V té chvíli přišla April dolů s kalkulačkou a kouskem papíru.
"Mami, myslím, že jsem to dokázala!" řekla vzrušeně. "Nemohlo to být nic jiného než vražda!"
April si sedla vedle Riley a ukázala jí nějaká čísla, která si zapsala.
"Provedla jsem malý průzkum na internetu," řekla. "Zjistila jsem, že z více než sta tisíc vysokoškoláků spáchá sedm a půl procent sebevraždu. To je žádná celá nula nula sedmdesát pět procent. Ale na škole Byars jen asi jen sedm set studentů a během posledních několika měsíců se měli zabít tři z nich. To je asi žádná celá čtyřicet tři procent, což je padesáti sedmi násobek průměru! To je prostě nemožné!"
Riley zabolelo u srdce. Cenila si toho, že o tom April tolik přemýšlí. Přemýšlela nad tím velmi dospěle.
"April, jsem si jistá, že tvoje výpočty sedí, ale ..."
"Ale co?"
Riley zavrtěla hlavou. "Vůbec nic to nedokazuje."
April vyvalila nedůvěřivě oči.
"Jak to myslíš, že to nic nedokazuje?"
"Ve statistice jsou takzvané odlehlé hodnoty. Jsou to výjimky pravidla a jsou v rozporu s průměry. Je to jako u posledního případu, na kterém jsem pracovala – toho s travičem, pamatuješ? Většina sériových vrahů jsou muži, ale toto byla žena. A většina vrahů ráda sleduje své oběti umírat, ale téhle to bylo jedno. Toto je stejný případ. Není žádným překvapením, že existují vysoké školy, na kterých spáchá více studentů sebevraždu, než jaký je průměr."
April se na ni dívala a nic neříkala.
"April, právě jsem mluvila s patoložkou, která provedla pitvu. Je si jistá, že smrt Lois byla sebevražda. A ona svou práci zná. Je to odbornice. Musíme věřit jejímu úsudku."
Aprilin obličej se svraštil hněvem.
"Nechápu, proč pro jednou nemůžeš věřit mému úsudku."
Pak spěšně vyrazila nahoru.
Alespoň si je jistá, že ví, co se stalo, pomyslela si s bolestným zasténáním.
To o sobě Riley říct nemohla.
Její instinkt jí stále vůbec nic nenapovídal.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Už se to dělo zase.
Netvor jménem Peterson držel April v zajetí a ta byla někde před ní.
Riley se pokoušela prohledat temnotu. Každý krok se zdál být pomalý a těžkopádný, ale ona věděla, že si musí pospíšit.
S brokovnicí přes rameno Riley ve tmě narazila na příkrý, blátivý svah směrem k řece. Najednou je uviděla. Peterson stál po kotníky ve vodě. Jen pár metrů od něj byla April napůl ponořená ve vodě, se svázanýma rukama a nohama.
Riley sáhla po své brokovnici, ale Peterson zvedl pistoli a namířil přímo na April.
"Ani na to nepomýšlej," křičel Peterson. "Jeden krok a je po všem."
Riley se vyděsila. Kdyby svou brokovnici jen zvedla, Peterson by zabil April dřív, než by stačila vypálit.
Položila brokovnici na zem.
Zhrození v tváři její dcery ji bude pronásledovat navždy ...
Riley přestala utíkat a ohnula se, lapala po dechu.
Bylo časné ráno a šla si zaběhat. Ale ta hrozná vzpomínka ji zastavila.
Zapomene někdy na ten hrozný okamžik?
Přestane se někdy cítit provinile za to, že April uvrhla do smrtelného nebezpečí?
Ne, pomyslela si. A tak to má být. Nikdy na to nesmím zapomenout.
Vdechovala a vydechovala ostrý, chladný vzduch, dokud se necítila stabilnější. Pak se rozešla po známé lesní stezce. Bledé ranní denní světlo pronikalo mezi stromy.
Tato stezka v městském parku byla blízko domova a bylo snadné se k ní dostat. Riley si sem chodila ráno často zaběhat. Námaha jí obvykle pomáhala vyhnat z mysli zlé duchy a démony z minulých případů. Ale dnes to mělo opačný účinek.
Vše, co se včera stalo – návštěva Penningtonových, nahlédnutí do garáže a Aprilin hněv na Riley – vyvolalo záplavu ošklivých vzpomínek.
A to všechno kvůli mě, pomyslela si Riley a zrychlila tempo svého běhu.
Ale pak si vzpomněla, co se dělo v řece dál.
Petersonova zbraň se zasekla a Riley mu vrazila nůž mezi žebra, ale on jen zavrávoral a spadl do studené vody. Zraněnému Petersonovi se přesto podařilo udržet Riley pod vodou.
Pak uviděla April, zápěstí a nohy měla stále svázané, pak zvedla brokovnici, kterou Riley upustila. Uslyšela ránu do Petersonovy hlavy.
Ale ten netvor se obrátil a vrhl se na April. Strčil jí tvář pod vodu.
Její dcera se utopí.
Riley našla ostrý kámen.
Vrhla se na Petersona a udeřila ho s ním do hlavy.
Ten spadl a ona na něj skočila.
Kamenem znovu a znovu bila Petersona do tváře.
Řeka se tmavě zbarvila krví.
Rozrušena vzpomínkou, Riley utíkala rychleji.
Byla pyšná na svou dceru. April v ten hrozný den ukázala odvahu a důvtip. Byla statečná také v jiných nebezpečných situacích.
Ale teď se April na Riley zlobila.
A Riley si nemohla pomoci a musela se zamyslet, zda pro to má dobrý důvod.
*
Riley se později to odpoledne cítila velmi nesvá během bohoslužby na pohřbu Lois Penningtonové.
Za prvé málokdy chodila do kostela. Její otec byl ostřílený bývalý námořník, který nikdy v nikoho a v nic nevěřil, jen v sebe. Část dětství a období dospívání prožila s tetou a strýcem, kteří se ji snažili dostat do kostela, ale Riley byla příliš vzpurná.
Co se týče pohřbů, ty Riley prostě nenáviděla. Během posledních dvou desetiletí u bezpečnostních složek zažila příliš mnoho brutální reality smrti, takže jí pohřby připadaly pokrytecké. Vždy ze smrti vytvářely něco čistého a klidného.
Celá ta věc je zavádějící, pomyslela si. Tato dívka zemřela násilnou smrtí, svýma rukama nebo pod rukama někoho jiného.
Ale April trvala na tom, že půjde, a Riley ji v tom nemohla nechat sama. Což se zdálo být ironické, protože v tomto okamžiku se Riley cítila sama. Seděla vedle v uličce v zadní řadě zalidněné posvátné svatyně. April byla víc vpředu, seděla v řadě hned za rodinou, co nejblíž k Tiffany. Ale Riley byla ráda, že je April u své přítelkyně a nevadilo jí, že sedí sama.
Slunce rozzářilo okna z barevného skla a rakev vpředu byla obklopená květinami a několika velkými věnci. Bohoslužba byla důstojná