"Taková záležitost?" Zeptala se Riley.
Autrey se zhoupl v křesle.
"Takoví lidé by si mohli stěžovat vašim nadřízeným," řekl s významným pohledem.
Riley pocítila neklidné zachvění.
Cítila, že tuší, že zde není z oficiálního pověření.
"Bude opravdu nejlepší nevyvolávat problém, kde žádný neexistuje," pokračoval Autrey. "Zmiňuji to jen ve váš prospěch. Nerad bych, abyste se dostala do rozporu s vašimi nadřízenými."
Riley se téměř hlasitě zasmála.
Dostat se do "rozporu" s nadřízenými pro ni byla prakticky rutina.
Stejně tak být suspendována nebo vyhozena nebo znovu dosazena do funkce.
Riley to ani v nejmenším nevylekalo.
"Aha," řekla. "Nechci pošpinit pověst vaší školy."
"Jsem rád, že jsme se pochopili," řekl Autrey.
Postavil se a očividně očekával, že Riley odejde.
Ale Riley nebyla připravena k odchodu – zatím ne.
"Děkuji za váš čas," řekla. "Odejdu hned, jak mi dáte kontaktní informace na rodiny, ve kterých se odehrály předchozí sebevraždy."
Autrey stál a hleděl na ni. Riley se na něj dívala, aniž by se pohnula ze židle.
Autrey pohlédl na hodinky. "Mám další schůzku. Teď musím jít."
Riley se usmála.
"Já mám taky trochu naspěch," řekla a pohlédla na své hodinky. "Takže čím dříve mi ty informace dáte, tím rychleji se můžeme vrátit ke svým záležitostem. Počkám."
Autrey se zamračil, pak se zase posadil za svůj počítač. Něco psal a pak jeho tiskárna začala vrčet. Riley podal list s informacemi.
"Obávám se, že si vašim nadřízeným budu muset stěžovat," řekl.
Riley se stále nehýbala. Její zvědavost rostla.
"Děkane Autrey, právě jste zmínil, že škola Byars má ´poněkud více, než jen svůj podíl´ sebevražd. O kolika sebevraždách je řeč?"
Autrey neodpověděl. Jeho tvář zrudla hněvem, ale svůj hlas udržel klidný a pod kontrolou.
"Váš nadřízený v ÚACH ode mě uslyší," řekl.
"Samozřejmě," řekla Riley s rozvážnou zdvořilostí. "Děkuji za váš čas."
Riley odešla z kanceláře a opustila administrativní budovu. Tentokrát byl studený vzduch osvěžující a povzbuzující.
Autreyho vyhýbavost Riley přesvědčila, že narazila na doupě potíží.
A Riley se v potížích vyžívala.
KAPITOLA ŠESTÁ
Hned jak Riley nastoupila do auta, prošla si informace, které jí dal děkan Autrey. Začaly se jí vybavovat podrobnosti o smrti Deanny Webberové.
No samozřejmě, na něco si vzpomněla a na svém mobilu si vyhledala články. Dcera kongresmana.
Poslankyně Hazel Webberová byla politička na vzestupu, provdána za prominentního právníka z Marylandu. Smrt jejich dcery se na titulcích objevila loni na podzim. Riley v té době příběhu nevěnovala velkou pozornost. Vypadalo to spíš jako chlípné drby než skutečné zprávy – Riley se domnívala, že takové věci jsou záležitosti pouze dané rodiny.
Teď měla opačný názor.
Vyhledala si telefonní číslo úřadu kongresmanky Hazel Webberové ve Washingtonu. Když číslo vytočila, ozvala se profesionální odpověď recepční.
"Tady zvláštní agentka Riley Paige, jednotka analýzy chování, FBI," řekla Riley. "Chtěla bych si sjednat schůzku s poslankyní Webberovou."
"Mohu se zeptat, čeho se to týká?"
"Potřebuji s ní mluvit o smrti její dcery loni na podzim."
Rozhostilo se ticho.
Riley řekla, "Je mi líto, že kongresmanku a její rodinu ohledně této hrozné tragédie ruším. Ale potřebujeme jen pár věcí uzavřít."
Znovu ticho.
"Je mi líto," řekla pomalu recepční. "Ale poslankyně Webberová právě teď není ve Washingtonu. Budete muset počkat, až se vrátí z Marylandu."
"A kdy se vrátí?" Zeptala se Riley.
"To nemohu říci. Budete si muset znovu zavolat."
Recepční ukončila hovor bez dalšího slova.
Je v Marylandu, pomyslela si Riley.
Provedla rychlé hledání a zjistila, že Hazel Webberová žila v Marylandu, zemi koní. Nezdálo se, že bude těžké to místo najít.
Ale než Riley nastartovala své auto, zabzučel jí mobilní telefon.
"Tady Hazel Webberová," řekla volající.
Riley byla překvapená. Recepční musela kontaktovat kongresmanku bezprostředně po telefonátu s Riley. Rozhodně nečekala, že se jí ozve sama Webberová a navíc tak rychle.
"Jak vám mohu pomoci?" Řekla Webberová.
Riley znovu vysvětlila, že chce uzavřít nějaké "nedořešené záležitosti", ohledně smrti její dcery.
"Mohla byste být trochu konkrétnější?" Zeptala se Webberová.
"Já bych to raději probrala osobně," řekla Riley.
Webberová se na chvíli odmlčela.
"Obávám se, že to nebude nemožné," řekla Webberová. "A budu vám a vašim nadřízeným vděčná, když už mě nebudete dál obtěžovat. Právě se začínáme se situací smiřovat. Jsem si jistá, že to pochopíte."
Riley byla zasažena ženiným ledovým tónem. Nenašla ani sebemenší stopu po smutku.
"Poslankyně Webberová, pokud mi můžete věnovat jen trochu času –"
"Řekla jsem ne."
Webberová ukončila hovor.
Riley byla ohromená. Neměla ponětí, co si má o strohé a podivné výměně informací myslet.
A byla si jistá, že se dotkla citlivého místa kongresmanky.
A potřebovala se do Marylandu vydat ihned.
*
Byla to příjemná dvouhodinová jízda. Protože počasí Riley přálo, vydala se cestou, která ji zavedla přes most Chesapeake Bay, na kterém zaplatila mýtné, aby si mohla vychutnat jízdu přes zátoku.
Brzy se ocitla v Marylandu, zemi koní, ve které se rozprostíraly pastviny, ohraničené hezkými dřevěnými ploty a stromy lemované cesty vedly k elegantním domům a stodolám, které se nacházely daleko od silnice.
Dojela k bráně před domem Webberových. Podsaditý uniformovaný strážný vyšel ze své budky a přistoupil k ní.
Riley