April vstala od stolu a běžela nahoru do své ložnice. Zavřela dveře, vrhla se na postel a vzlykala.
Nevěděla, kolik uběhlo času. Ale po chvíli uslyšela zaklepání na dveře.
"April, můžu dovnitř?" zeptala se její matka.
"Ano," řekla April přiškrceným hlasem.
April se posadila a matka vešla do místnosti a na talíři nesla sendvič s grilovaným sýrem. Matka se chápavě usmála.
"Gabriela si myslela, že tohle bude do žaludku lehčí, než tapado," řekla matka. "Má strach, že ti bude zle, když nebudeš jíst. A já mám taky strach."
April se usmála přes slzy. To bylo velmi milé od Gabriely i od matky.
"Díky," řekla.
Otřela si oči a zakousla se do sendviče. Matka si sedla na postel vedle ní a vzala ji za ruku.
"Chceš o tom promluvit?" Zeptala se matka.
April potlačila vzlyk. Z nějakého důvodu si vzpomněla, jak se nedávno odstěhovala její nejlepší kamarádka Crystal. Její otec, Blaine, byl v tomto domě zle zbit. I když měli s mámou o sebe zájem, byl tím tak otřesený, že se rozhodl přestěhovat.
"Mám takový zvláštní pocit," řekla April. "Jako by to nějak byla moje chyba. Dějí se nám hrozné věci a je to skoro jako by to bylo nakažlivé nebo tak něco. Vím, že to nedává smysl, ale ..."
"Chápu, jak se cítíš," řekla matka.
April byla překvapena. "Ty to chápeš?"
Matčin výraz posmutněl.
"Sama se tak také cítím," řekla. "Moje práce je nebezpečná. A všichni, které mám ráda, jsou kvůli ní v nebezpečí. Cítím se provinile. Hodně."
"Ale to není tvoje vina," řekla April.
"Tak proč si myslíš, že to je tvoje chyba?"
April nevěděla, co říct.
"Co dalšího tě trápí?" Zeptala se matka.
April se na chvíli zamyslela.
"Mami, Jilly má pravdu. Já si nemyslím, že se Lois zabila. A Tiffany si to také nemyslí. Znala jsem Lois. Byla šťastná, jedna z nejvyrovnanějších lidí, co znám. A Tiffany k ní vzhlížela. Byla pro Tiffany něco jako hrdinka. To prostě nedává smysl."
April z výrazu své matky poznala, že jí nevěří.
Jen si myslí, že jsem hysterická, pomyslela si April.
"April, policie si určitě myslí, že to byla sebevražda a její matka a otec –"
"No, ti se mýlí," řekla April, překvapená ostrostí svého vlastního hlasu. "Mami, musíš to prověřit. Víš o takových věcech víc, než kdokoli z nich. Dokonce víc než policie."
Matka smutně zavrtěla hlavou.
"April, to nemohu. Nemůžu jet tak jít a začít vyšetřovat něco, co už bylo vyjasněno. Pomysli na to, jak by se cítila její rodina."
To bylo jediné, co mohla April udělat, aby nezačala znovu plakat.
"Mami, já tě prosím. Pokud Tiffany nikdy zjistí pravdu, zničí jí to život. Nikdy se přes to nepřenese. Prosím, udělej něco."
Byla to obrovská prosba a April to věděla. Matka chvíli neodpovídala. Vstala, přešla k oknu ložnice a podívala se ven. Zdálo se, že hluboce přemýšlí.
Matka stále hleděla ven a nakonec pronesla, "Zítra si zajdu promluvit s rodiči Tiffany. Tedy pokud se mnou budou chtít mluvit. To je všechno, co můžu udělat."
"Mohu jít s tebou?" Zeptala se April.
"Zítra máš školu," řekla matka.
"Takže to uděláme po škole."
Matka se znovu odmlčela a pak řekla, "Dobře".
April vstala z postele a pevně svou matku objala. Chtěla poděkovat, ale cítila se příliš zahlcena vděčností, než aby ta slova vyslovila.
Pokud někdo dokáže zjistit, co je v nepořádku, pak mamka, pomyslela si April.
KAPITOLA TŘETÍ
Následující odpoledne Riley jela do domu Penningtonových. Navzdory jejím pochybnostem, že byla Lois Penningtonová zavražděna, si byla Riley jistá, že je správné toto udělat.
Dlužím to April, pomyslela si, zatímco řídila.
Konec konců věděla, jaký to je pocit, být si něčím jistá a nemít nikoho, kdo by jí věřil.
A April si byla určitě jistá, že něco není v pořádku.
Ale Rileyn instinkt se o slovo ještě nepřihlásil. Ale když vjížděli do luxusnější části Fredericksburgu, připomněla si, že netvoři často číhají za nejklidnějšími průčelími. Mnoho okouzlujících domů, kolem kterých projely, jistě skrývalo temné tajemství. V životě spatřila příliš mnoho zla, než aby si toho nebyla vědoma.
A ať už byla smrt Lois sebevražda nebo vražda, nebylo pochyb o tom, že do zdánlivě šťastného domova Penningtonových se vedral netvor.
Riley zaparkovala na ulici před domem. Byl to velký dům o třech podlažích a zabíral poměrně velké prostranství. Riley si vzpomněla, co Ryan řekl o Penningtonových.
"Nejsou úplně bohatí, ale žijí si pohodlně."
Dům jeho slova potvrzoval. Byl to atraktivní, luxusní dům v hezké čtvrti. Jediná nezvyklá věc na domě byla policejní páska přes dveře samostatně stojící garáže, kde rodina našla jejich oběšenou dceru.
Chladný vzduch se ostře vrhl na Riley a April, když vystoupily z auta a rozešly se směrem k domu. Na příjezdové cestě bylo natěsnáno několik zaparkovaných vozů.
Zazvonily na zvonek a Tiffany jim přišla otevřít. April se vrhla do Tiffaniny náruče a obě dívky začaly vzlykat.
"Ach, Tiffany, je mi to tak líto," řekla April.
"Díky, díky, že jsi přišla," řekla Tiffany.
Z jejich společných emocí se Riley sevřelo hrdlo. Obě dívky se zdály být tak mladé, byly to stále jen děti. Zdálo se hrozně nespravedlivé, že musí podstoupit tak hrozné utrpení. I přesto ale cítila k Aprilině srdečné laskavosti zvláštní hrdost. Z April rostla starostlivá a soucitná dívka.
Jako rodič nejspíš dělám něco správně, pomyslela si Riley.
Tiffany byla o něco menší než April a provázela ji nepatrná mladistvá nemotornost. Její vlasy byly jahodově blond a její kůže byla bledá a pihovatá, zarudnutí kolem jejích očí od pláče proto činilo její pohled výraznějším.
Tiffany vedla Riley a April do obývacího pokoje. Rodiče Tiffany seděli mírně od sebe na gauči. Prozrazovala jejich řeč těla něco? Riley si nebyla jistá. Věděla, že páry čelí smutku mnoha různými způsoby.
Několik dalších lidí se pohybovalo kolem, mluvili na sebe tlumeným šeptem. Riley se domnívala, že to jsou přátelé a rodina, která přišla pomoci.
Slyšela, jak se v kuchyni ozývají hlasy a řinčení nádobí, zdálo se, že tam někdo připravuje jídlo. Skrze klenutý průchod do jídelny viděla dvě dvojice, které