– Uh, mimochodem, můžeš to snížit. Jděte, zítra v šest hodin začíná těžba. Ano, vezměte si s sebou zubní kartáček a najdu vám misku. Podívej, zase budeš jíst se psem. Pokud to Polkan dovolí. Budeš spát v lázeňském domě.
– A může být poslední slovo? zeptal se dědeček.
– Do toho!
– A kdo bude velet?
– Jen já. Pokračujte. A nezapomeňte na kance…
Ancephalopath vedl starého muže k východu z pevnosti a rychle šel k šéfovi.
– Co budeme? apchi!
– Co? Jste kolega, drogově závislý?
– Ne, co jsi? Ale myslel jsem si, že, apchi, je nutné provést vyšetření? A okamžitě.. A pak … – Harutun zaváhal.
– A co potom? Kyselé? – zkoumal bash ze všech stran, zeptal se Ottil.
– Ne. Ale odbornost. Koneckonců, rozsudek již byl schválen?!
– Kdo? Soudce?
– Ne, apchi, vy a máte právo na rozsudek v předsoudním řízení, který se týká zejména drobných trestných činů, zejména před spaním…
– No, no tak, ale jen kvůli pracovnímu závěru.
Porazili cigaretu a posadili se, aby kouřili.
Ráno se blížilo a seděli u stolu a uvažovali jako Holmes a Watson, o to víc, protože Holmes kouřil opium a to ho nezabránilo v deduktivních závěrech. Ale Watson jen vypil whisky, třešně, bušil kratší, jako Lestrade, a proto byli tupí a byli řezáni pod Sherlockem. Alkohol otupuje mysl, takže vláda světa povoluje, chlastá a zakazuje klíčení na Zemi. Ale hlupák nemusí vůbec nic jíst. Je to proto, že je blázen a nezná žádnou míru. Oba však byli disidenti a takto to odůvodnili.
– Kampaň tady ve vesnici, někdo zasadil Chuy konopí a blat vesnici. – Začal štěnice.
– Ale kdo? apchi, idot nebo starý muž? – pokračoval v Harutunu.
– Nebo možná třetí strana? A to mohou být jen svědci toho, co se stalo, a rozhodli se to pokročit, když to zkoušeli.
– Ropucha, apchi.
– Co, ropucha?
– Jméno starého muže, apchi, – ropucha.
– Ropucha? Heh. Nechť je ropucha… bílá ropucha na počest bílé labutě.
– Co? apchi.
– Ne, nic. No, co?!.. Ale ne. Počkej… No tak, pojď to spolu?
Harutun otevřel oči a překvapeně vystrčil jazyk.
– NE proti? zeptal se a zlomyslně zamžoural očima na Ottil. – Nejedli jste celý den a noc podle plánů, kdy závislí jedli?
– Ano, apchi, přesně. Harutun tleskl rukama a náhle vyskočil a posadil se na další židli.
– Co se posadilo? – Ottila jel.
– Co, co.. já a co jsem? – Desátník se rozcuchal a červenal se.
– Jdi, vezmi to: je polévka, lžíce, talíře, lednice, – štěnice začala ukazovat rukama a představovat kuchyň. -… je kuchař. No, víte… Vážná věc se otočila.
– Co? O společnosti anasha? – dusila polévku skrz polévku, Harutun si povzdechl.
– Jen kýchat. Sát to a nezkazit chuť k jídlu.
Harutun se řídil radou šéfkuchaře a nasál ji do sebe.
– Je nutné zajistit dohled nad přezdívkou a chytit všechny drogově závislé.
– Jen, apchi, strávíme komunitní pracovní den ve vesnici.
– Přesně! A maršál pokryje všechny naše výdaje. A popsat a zničit všechny drogy…
– A pak zničíme tento nickle.
– Je to legální? Apchi
– Co?
– No, o kanci, apchi.
– Ty urazí, to vše bude zahrnuto do zprávy, jako bonus oficiálnímu psovi Polkanovi za zachycení Idota a ropucha.
– Ale já, apchi, jsem je chytil?
– Ty, ale stále mi dlužíš, pamatuješ?
– Ano, apchi, pamatoval si… Nechť je Polkan.
– … A pošleme zprávu přes internet Marshallovi.
– Už jste někdy viděli maršála, apchi. – Arutun zpomalil lžíci.
– Ne. I když jsem jednou pracoval jako jeho pobočník.
– Takže, kdo podepsal dokumenty? – Arutun sáhl po sledě a rukáv se dotkl mastné vrstvy boršče. Ve dveřích je okno, jako v pokladně: existují tajné papíry a grub, které vám říkám tajemstvím, neplivl jsem víc než jednou.
– A nevěděl to? apchi.
– Kdyby to nepoznal, nebyl bych tady.
– Nechápu, žil jsi tam jako sýr v másle, proč jsi musel plivat?
– V této zemi je plivání urážkou a v mé vlasti je to znamení pozdravu a lásky jako polibek. Koneckonců, když se líbáte, sáte partnerovi slintání. A to je polibek v dálce… Nikdo neviděl jeho tvář. Dobře, dobře, snězte se a jděte na desetník.
– A ty? apchi.
– A já budu myslet. Pokud co?! – Klop zívl. Jsem pod zhinkou.
– V ložnici?
– Na záchodě, berane, samozřejmě. Raději je zavřete v garáži. Odtamtud se nedostanou ven až do rána.
– A auto? apchi.
– Jaké auto?
– No, od garáže, apchi, pak je tu auto?
– Byl jednou, přesněji, motocykl. Izya se zlomila, nyní jen zmačkaný kus kovu, ležící kolem…
– No, šel jsem, šéfe? apchi.
Ráno přišla stará ropucha a po obdržení pokynů šla vyčistit stodolu. Ve stodole na dlouhou dobu nebyla pána pána aplikována a všechno, co tam bylo zakryté hovno. Ottila se jako obvykle posadila, aby vyrovnala nehty. Chci poznamenat, že všichni detektivové mají zálibu, která je vede k přemýšlení: Holmes má housle, Poirot důvěřuje svým šedým buňkám bez rušení, agent Kay má koláč a Klop narovnal nehty. A když skončili, odvedl je a roztrhal je, aby je znovu narovnal a zároveň cítil bzučení.
Balík, balík, balík, balík. A tak hodinu za hodinu, den co den, rok co rok, a… Najednou se ze stodoly objevila ošklivá tvář ropucha a zírala s úsměvem na policistu.
– Co chcete, smradlavci? Zeptala se Ottila.
– Mohu kouřit, šéfe? zeptal se starý muž nejistě.
– Co to smrdí?
– Není to správné slovo. Vy, výlet, jste se otočil kolem shnilé mrtvoly dinosaura?
– Ne, jen jsem to švihl a nechal malou holčičku vytáhnout, což samo okysličuje.
– Dobře, kouř.
Starý muž vyšel