Uhladil ubrousek a přitiskl na něj špičku propisky. Tohle nepatřilo mezi jednu z těch nových dovedností, které nikdy neuměl; tohle byla ověřená taktika profesora Lawsona, kterou používal vždy, když si potřeboval na něco vzpomenout nebo si chtěl zlepšit paměť.
V myšlenkách se vrátil zpět ke konverzaci, pokud se tomu tak dalo říkat, s jeho třemi arabskými vězniteli. Snažil se nemyslet na jejich mrtvé oči, krvavou podlahu nebo tác s ostrými nástroji určenými k tomu, aby z něj mohli doslova vyřezat pravdu, kterou si mysleli, že ví. Namísto toho se zaměřil na verbální detaily a zapsal si první jméno, které si vybavil.
Pak si jej zamumlal pro sebe nahlas: „Šejk Mustafar.“
Černá zóna v Maroku. Muž, kterému celý život nechybělo bohatství ani moc a nezdráhal se šlapat po těch méně šťastných, bez milosti je drtit svými kroky – byl teď vyděšený k smrti, protože věděl, že ho můžeš pohřbít až po krk do písku a nikdo nikdy nenajde jeho kosti.
„Řekl jsem vám všechno, co vím!“ naléhá zoufale.
„Můj informátor tvrdí něco jiného. Říká, že bys mohl vědět sakra víc, ale mohl bys mít strach z nesprávných lidí. Víš co, Šejku… vedle v místnosti je můj kamarád. A začíná být hodně netrpělivý. Víš, má u sebe takové kladivo – vlastně j to malé kamenné kladívko, takové, které používají třeba geologové. Ale dělá skutečné divy s malými kostmi, klouby…“
„Přísahám!“ zalomil šejk bezmocně rukama. Vidíš v tom jasný náznak. „Slyšel jsem víc rozhovorů o tom plánu, ale byly v němčině, ruštině… nerozuměl jsem jim!“
„Víš, Šejku… výstřel zní v každém jazyce stejně.“
Reid se jako lusknutím prstů vrátil zpět do baru. V krku měl sucho. Tahle vzpomínka byla intenzivní, stejně živá a jasná jako jakákoliv vzpomínka na situaci, o které věděl, že ji skutečně zažil. A byl to jeho hlas, který tak nenuceně vyhrožoval a říkal věci, o kterých se mu nikdy ani nezdálo, že by mohl říct jiné osobě.
Plány. Ten šejk definitivně říkal něco o plánech. Ať už se mu v podvědomí skrývalo cokoliv, měl zcela zřetelný pocit, že k tomu ještě nedošlo.
Usrknul trochu teď už vlažné kávy, aby zklidnil své nervy. „Dobře,“ řekl si. „Dobře.“ Během jeho výslechu ve sklepení se ho vyptávali na kolegy agenty v akci a hlavou mu probleskla tři jména. Jedno z nich napsal a pak vyslovil nahlas: „Morris.“
V mysli se mu okamžitě zjevil obličej, muž kolem třicítky, pohledný a věděl o tom. Na rtech drzý úsměšek s jedním zvednutým koutkem. Tmavé vlasy načesané tak, aby vypadal mladší.
Soukromá přistávací plocha v Záhřebu. Morris sprintuje po tvém boku. Oba máte tasené zbraně, hlavně směřují dolů. Nemůžete dovolit, aby se ti dva Íránci dostali do letadla. Morris mezi jednotlivými skoky míří a dvakrát vystřelí. Jedna rána strefí lýtko a první muž padá k zemi. Doháníš toho druhého a tvrdě ho srážíš na zem…
Další jméno: „Reidigger.“
Klukovský úsměv, hladce učesané vlasy. Trochu větší břicho. Pokud by byl o pár centimetrů vyšší, nesl by takovou váhu lépe. Často si z něj dělají legraci, ale bere to s humorem.
Hotel Ritz v Madridu. Reidigger ti kryje záda, zatímco vykopáváš dveře a přistihneš tak muže s bombou nepřipraveného. Muž sahá po zbrani v psacím stole, ale ty jsi rychlejší. Chytáš ho za ruku a lámeš mu zápěstí… Později se ti Reidigger svěřuje, že ten zvuk slyšel až venku na chodbě a obrátil se mu žaludek. Všichni se smějí.
Káva už byla studená, ale Reid si toho sotva všiml. Prsty se mu třásly. Nebylo o tom pochyb; ať už se mu dělo cokoliv, tohle byly skutečné vzpomínky – jeho vzpomínky. Nebo něčí. Jeho věznitelé mu vyřízli něco z krku a nazvali to čipem pro potlačení paměti. To nemohla být pravda; tohle nebyl on. Tohle byl někdo jiný. V hlavě měl vzpomínky někoho jiného, které se mísily s jeho vlastními.
Reid opět přiložil propisku k ubrousku a napsal poslední jméno. Pak ho vyslovil nahlas: „Johanssonová.“ Do jeho mysli vplul tvar. Dlouhé blond vlasy, lesklé díky kondicionéru. Hladké, ostré lícní kosti. Plné rty. Břidlicově šedé oči. Obraz zablikal…
Milán. Noc. Hotel. Víno. Maria sedí na posteli, nohy složené pod sebou. Horní tři knoflíky její blůzky jsou rozepnuté. Vlasy má mírně rozcuchané. Nikdy dřív sis nevšiml, jak dlouhé má řasy. Před dvěma hodinami jsi ji sledoval, jak v přestřelce zabila dva muže, a teď tu sedí se Sangiovese a Pecorino toscano. Vaše kolena se téměř dotýkají. Její pohled se setká s tvým. Ani jeden z vás nepromluví. Vidíš jí to v očích, ale ví, že ty nemůžeš. Ptá se tě na Kate…
Reid sebou cuknul, když mu ve spáncích začala tepat ostrá bolest rozlévající se po celé lebce. Ve stejnou chvíli se obraz rozplynul a zmizel. Pevně stiskl oči a přiložil si prsty na spánky, kde je držel celou minutu, dokud bolest neustoupila.
Co to sakra bylo?
Z nějakého důvodu se zdálo, že to byla právě vzpomínka na tuhle ženu, Johanssonovou, která dala vzniknout téhle krátké migréně. Reid cítil něco jako… touhu. Ne, bylo v tom něco víc – cítil vášeň, povzbuzenou vzrušením a možná také trochou nebezpečí.
Nemohl si pomoct, ale přemítal, kdo byla ta žena. Pak to ale nechal být. Nechtěl si přivodit další bolest hlavy. Namísto toho znovu přiložil pero k ubrousku a chystal se napsat poslední jméno – Zero. Tak ho ten Íránec nazval. Než ale stačil slovo napsat nebo vyslovit, tělem mu proběhl bizarní pocit. Postavily se mu chloupky na zátylku.
Někdo ho pozoroval.
Když znovu vzhlédl, uviděl, jak v tmavých dveřích Féline stojí muž, pohled upřený na Reida jako jestřáb na myš. Reidovi ztuhla krev v žilách. Někdo ho skutečně pozoroval.
Byl si jistý, že tohle je ten muž, se kterým se tu měl setkat. Poznal ho? Ti Arabové na první pohled rozhodně ne. Čekal tenhle muž někoho jiného?
Reid položil propisku na stůl. Pomalu a nenápadně zmuchlal ubrousek a upustil ho do svého poloprázdného šálku teď už studené kávy.
Muž jednou kývnul. Reid kývnul v odpověď.
Pak ten cizinec sáhl za sebe, pro něco, co měl zastrčené vzadu za opaskem.
PÁTÁ KAPITOLA
Reid se postavil tak prudce, že se jeho židle málem převrhla. Jeho ruka se automaticky sevřela kolem vzorované rukojeti Beretty, teplé od jeho zad. Jeho mysl na něj nepříčetně křičela. Tohle je veřejné místo. Jsou tu lidé. Nikdy dřív jsem z pistole nestřílel.
Než ale Reid stačil zbraň tasit, ten cizinec vytáhl ze zadní kapsy peněženku. Zakřenil se na Reida, očividně pobavený jeho lekavou povahou. Nevypadalo to, že by si toho kdokoliv jiný v baru všimnul, snad kromě servírky s tím vrabčím hnízdem na hlavě, která jen zvedla obočí.
Cizinec přišel k baru, položil na pult bankovku a zamumlal něco směrem k barmanovi. Pak se vydal k Reidovu stolu. Stál za prázdnou židlí notnou chvíli, na rtech mírný úsměšek.
Byl to mladý, nanejvýš třicetiletý muž