Stojíš na béžové střeše částečně zničené budovy, jedna její třetina je odstřelená. Zapíráš si pažbu o rameno, přikládáš oko k optice a zaměřuješ na muže pod tebou…
Reid trhl hlavou a zasténal. Nacházel se v betonové místnosti pod řezavým světlem výslechové lampy. Prsty se mu třásly a končetiny měl chladné. Po čele mu stékal pot. Pravděpodobně upadal do šoku. Periferním viděním zahlédl, že celé levé rameno jeho košile je prosáklé krví.
„Kostní výrůstek,“ ozval se klidný hlas vyslýchajícího. Pak se sardonicky zasmál. V Reidově zorném poli se objevila hubená ruka s jehlovými kleštěmi. V jejich čelistech se lesklo něco malého a stříbrného, Reid ale nedokázal určit, o co jde. Jeho mysl byla zamlžená a celá místnost se s ním mírně houpala. „Víte, co to je?“
Reid pomalu zakroutil hlavou.
„Přiznávám, že i já jsem to předtím viděl pouze jednou,“ řekl vyslýchající. „Čip k potlačení paměti. Velmi užitečný nástroj pro lidi ve vaší jedinečné situaci.“ Odhodil zakrvácené kleště i s malým stříbrným zrnkem na plastový tác.
„Ne,“ zavrčel Reid, „nemožné.“ Poslední slovo vyznělo sotva jako šepot. Potlačení paměti? To je sci-fi. Aby něco takového mohlo fungovat, muselo by to ovlivnit celý mozkový limbický systém.
Páté patro hotelu Ritz, Madrid. Potáhneš si černou kravatu a pak patou vykopneš dveře těsně nad klikou. Muž uvnitř je přistižen nepřipravený; vyskočí na nohy a sahá po pistoli v psacím stole. Než na tebe stihne namířit, chytíš jej za ruku a zkroutíš ji dolů a směrem od sebe. Síla stačí na to, abys mu snadno zlomil zápěstí…
Reid zatřepal hlavou, aby se zbavil rozmazaného sledu obrazců. Vyslýchající si mezitím sedl na židli naproti němu.
„Něco jste mi udělali,“ zamumlal.
„Ano,“ kývl na souhlas vyslýchající, „osvobodili jsme vás z mentálního vězení.“ Předklonil se, na rtech ten samý napjatý úsměv, a zapátral v Reidových očích. „Vzpomínáte si. Je fascinující to pozorovat. Jste zmatený. Vaše zorničky jsou abnormálně roztažené i přes jasné světlo. Co je skutečné, ‚profesore Lawsone‘?“
Šejk. Za každou cenu.
„Když nás vzpomínky zradí…“
Poslední známé místo pobytu: úkryt v Teheránu.
„Kdo jsme?“
Výstřel zní v každém jazyce stejně… Kdo to řekl?
„Kým se staneme?“
To jsi řekl ty.
Reid cítil, jak znovu sklouzává do temnoty. Vyslýchající mu uštědřil dvě facky a vrátil jej tak zpět do betonové místnosti. „Nyní můžeme pokračovat upřímně. Ptám se vás tedy znovu. Jak… se… jmenujete?“
Do výslechové místnosti vcházíš sám. Podezřelý je připoutaný ke kovovému oku ve stole. Sáhneš do vnitřní kapsy svého saka, vytáhneš odznak v koženém pouzdře a otevřeš ho…
„Reid. Lawson.“ Hlas měl nejistý. „Jsem profesor… Evropské historie…“
Vyslýchající si zklamaně povzdychl. Jedním prstem pokynul tomu hromotlukovi s věčně zamračeným obličejem. Na Reidově tváři přistála těžká pěst. Na podlahu dopadla stolička doprovázená stříkancem čerstvé krve.
Chvíli Reid necítil žádnou bolest; jeho obličej byl otupělý, pulzující po nárazu. Pak ale přišla nová vlna oslepující agónie.
Reid se snažil něco říct, ale rty mu vypověděly službu.
„Ptám se vás znovu,“ řekl vyslýchající. „Teherán?“
Šejk byl zašitý v úkrytu zamaskovaném jako továrna na textil.
„Záhřeb?“
Dva Íránci jsou zadrženi na soukromé přistávací dráze, chystali se nasednou do oficiálního letadla mířícího do Paříže.
„Madrid?“
Hotel Ritz, páté patro: aktivovaná záložní buňka s bombou v zavazadle. Pravděpodobná destinace: Plaza de Cibeles.
„Šejk Mustafar?“
Handloval o svůj život. Řekl nám všechno, co věděl. Jména, místa, plány. Ale to bylo všechno…
„Vím, že si vzpomínáte,“ řekl vyslýchající, „oči vás prozrazují… Zero.“
Zero. Hlavou mu proletěl obraz: Muž v pilotkách a tmavé motorkářské bundě. Stojí na rohu ulice v nějakém evropském městě. Jde s davem. Nikdo nic netuší. Nikdo neví, že tam je.
Reid znovu zatřepal hlavou, aby se zbavil obrazců, které mu vyvstávaly v mysli. Co se mu to dělo? Hlavou mu tančily výjevy v trhaných sekvencích, nehodlal je ale považovat za vzpomínky. Byly falešné. Nějakým způsobem implantované. Byl profesorem na univerzitě, měl dvě dcery a skromný domov v Bronxu…
„Řekněte nám, co víte o našich plánech,“ dožadoval se vyslýchající neoblomně.
Nemluvíme. Nikdy.
Ta slova se ozývala a odrážela jako ozvěna v jeho mysli, stále dokola. Nemluvíme. Nikdy.
„Tohle trvá moc dlouho!“ vykřikl vysoký Íránec vztekle. „Donuť ho.“
Vyslýchající si povzdechl a sáhl po kovovém pojízdném stolku – nezapnul však polygrafický přístroj. Namísto toho jeho prsty zaváhaly nad plastovým tácem. „Povětšinou jsem trpělivý člověk,“ řekl Reidovi, „přiznávám ale, že frustrace mého společníka je pozoruhodně nakažlivá.“ Sebral zakrvácený skalpel, nástroj, kterým mu před chvílí vyřezal z hlavy malé zrnko, a zlehka přitiskl špičku jeho čepele na Reidovy rifle, zhruba deset centimetrů nad kolenem. „Vše, co chceme vědět, je to, co víte. Jména. Data. Komu jste řekl o tom, co víte. Identity vašich kolegů agentů v akci.“
Morris. Reidigger. Johanssonová. Hlavou mu proletěla jména a s každým obličej, který nikdy předtím neviděl. Mladší muž s tmavými vlasy a drzým úsměvem. Přátelsky vyhlížející chlapík s kulatým obličejem a naškrobenou bílou košilí. Žena s lesklými blond vlasy a ocelově šedýma očima.
„A co se stalo se šejkem.“
Reid si najednou uvědomil, že dotyčný šejk byl zadržen a převezen do černé zóny v Maroku, tajného výslechového centra. Nebyla to žádná vize. Jednoduše to věděl.
Nemluvíme. Nikdy.
Reidovi přeběhl mráz po zádech, jak se snažil udržet si alespoň špetku příčetnosti.
„Mluv,“ naléhal vyslýchající.
„Já nic nevím,“ slova mu sotva přešla přes oteklý jazyk a působila tak nějak zvláštně. Polekaně vzhlédl a zjistil, že druhý z mužů se na něj šklebí.
Právě pochopil větu v cizím jazyce… a odpověděl na ni bezchybnou arabštinou.
Vyslýchající zatlačil špičkou skalpelu na Reidovo stehno. Čepel se zakousla do jeho stehna a Reid vykřikl.