„Nechtěl byste se se mnou projet?“ zeptal se Jurij a v očích mu zablýsklo. „Vezmu vás za svým nařízeným. Tomu můžete říct, co víte.“
Reid zaváhal. Věděl, že by neměl. Věděl, že ani nechce. Stále tu ale byl ten bizarní pocit odpovědnosti a ten ledově klidný odstup v jeho podvědomí, který mu znovu říkal: Jen klid. Měl zbraň. Měl nějaké dovednosti. Dostal se už příliš daleko. A soudě podle svých dosavadních zjištění, tahle záležitost sahala o dost dál než k několika Íráncům ve sklepě v Paříži. Byl tu nějaký plán, ve kterém byla zapletená CIA, a nějakým způsobem věděl, že v konečné fázi bude spoustě lidem ublíženo nebo hůř.
Přikývl, čelist pevně zaťatou.
„Skvěle.“ Jurij dopil svou sklenici a postavil se, levý loket stále přitisknutý k tělu. „Au revoir,“ mávl na barmana. Pak se vydal směrem k zadnímu východu z Féline. Vedl je přes malou ošuntělou kuchyni a ven skrz ocelové dveře na ulici dlážděnou kostkami.
Reid ho následoval do noci. Překvapilo ho, že se setmělo tak rychle, zatímco seděl v baru. Na konci ulice stálo černé SUV, motor na volnoběhu, okna téměř tak černá jako stěny v baru. Zadní dveře se otevřely, než k nim Jurij stačil vůbec dojít, a vyskočily z nich dvě gorily. Reida nenapadlo, jak jinak je pojmenovat; oba byli ramenatí, obrovští a vůbec se nesnažili skrýt automatické pistole TEC-9, které se jim houpaly na postroji v podpaží.
„Jen klid, přátelé,“ řekl Jurij. „Tohle je Ben. Odvezeme ho za Otcem.“
Otec. Ve fonetické ruštině biologický otec. Nebo v technickém slova smyslu „stvořitel“.
„Pojďte,“ řekl Jurij bodře a poplácal Reida po rameni. „Je to velice příjemná jízda. Napijeme se spolu šampaňského. Jen pojďte.“
Reidovy nohy nechtěly poslouchat. Bylo to riskantní – příliš riskantní. Pokud s nimi nasedne do tohohle auta a přijdou na to, kdo je, nebo na to, že není tím, za koho se vydával, mohl by z něj být mrtvý muž. Jeho dcery budou siroty a nejspíš se nikdy nedozví, co se s ním stalo.
Ale jaké měl vlastně možnosti? Nemohl dělat, že se najednou rozmyslel; to by bylo příliš podezřelé. Bylo vysoce pravděpodobné, že již dalece překročil hranici místa, ze kterého není návratu, jednoduše tím, že sem Jurije následoval. A pokud by dokázal hrát tuhle hru dostatečně dlouho, mohl by se dostat až ke zdroji – a přijít na to, co se to děje v jeho hlavě.
Vykročil směrem k SUV.
„Ah! Un momento, por favor.“ Jurij pokynul prstem své svalnaté eskortě. Jeden z nich zvedl Reidovi ruce do vodorovné polohy a druhý ho mezitím ohledal. Nejdříve našel Berettu zastrčenou vzadu za opaskem jeho kalhot. Pak sáhl Reidovi do kapes a dvěma prsty z nich vytáhl svazek bankovek a předplacený telefon a všechno podal Jurijovi.
„Tohle si můžete nechat.“ Srb mu vrátil peníze. „Zbytek si budeme muset prozatím ponechat my. Bezpečnost. Jistě chápete.“ Jurij si strčil telefon i zbraň do kapsy svého kabátu a Reid na sekundu zahlédl hnědou rukojeť jeho pistole.
„Chápu,“ řekl Reid. Teď byl neozbrojený a bez možnosti zavolat pomoc, pokud by to bylo potřeba. Měl bych utéct, pomyslel si. Prostě se rozběhnout a neohlížet se…
Jeden z ranařů mu sklonil hlavu a strčil ho dovnitř SUV. Oba dva muži ho následovali. Nakonec dovnitř nasedl Jurij, který za sebou zavřel dveře. Posadil se vedle Reida, zatímco jeho gorily se namáčkly vedle sebe naproti nim, zády ke směru jízdy těsně za řidičem. Od předního sedadla je dělila jen černá přepážka.
Jeden z naproti sedící dvojice se pootočil a zaklepal na přepážku klouby dvou prstů. „Otec,“ řekl chraplavě.
Ozval se charakteristický zvuk a zadní dveře se zamknuly. Na Reida dopadla plná tíha jeho situace. Nasedl do auta se třemi ozbrojenými muži, bez nejmenšího tušení, kam vlastně jedou, a s nevalnou znalostí toho, kým měl vlastně být. Převézt Jurije nebylo příliš těžké, teď ho ale vezli k nějakému šéfovi… pozná snad on, že Reid není tím, za koho se vydává? Potlačil nutkání vyskočit, rozrazit dveře auta a utéct. Odsud nebylo úniku, alespoň ne v této chvíli. Bude muset počkat, až dorazí na místo, a doufat, že se odtud dostane v jednom kuse.
SUV se rozjelo napříč ulicemi Paříže.
ŠESTÁ KAPITOLA
Jurij, který byl ve francouzském baru tak hovorný a čilý, byl během jízdy nezvykle zamlklý. Otevřel přihrádku vedle svého sedadla a vytáhl otřepanou starou knihu s potrhaným obalem – Machiavelliho Vladař. Reidova profesorská část měla chuť vyprsknout smíchy.
Dva ranaři naproti nim seděli tiše s očima upřenýma přímo před sebe, jako by se snažili vypálit do Reida díru. Rychle si zapamatoval jejich rysy: muž nalevo byl plešatý, bílé pleti, s tmavým zakrouceným knírem a prasečíma očima. Pod ramenem mu vyčníval TEC-9 a v kotníkovém pouzdře měl Glock 27. Klikatá jizva přes levé obočí nasvědčovala tomu, že nebyla zrovna odborně ošetřená (a nebylo nepravděpodobné, že Reidova bude po zahojení vypadat podobně po jeho zákroku se vteřinovým lepidlem). Národnost toho muže Reid nedokázal rozeznat.
Druhý ranař byl o několik odstínů tmavší pleti s neupraveným plnovousem a úctyhodným břichem. Jeho levé rameno bylo o trochu níž než pravé, jako by napadal na levý bok. Pod jednou paží měl také zastrčenou pistoli, žádné další zbraně Reid neviděl.
Cejch na jeho krku však viděl zcela zřetelně. Kůže na tom místě byla svraštělá a lehce vystouplá. Byl to ten samý symbol, který spatřil u toho arabského hromotluka ve sklepě v Paříži. Nějaký glyf, tím si byl jistý, nedokázal ho však rozeznat. Chlap s knírem nevypadal, že by takový měl, ačkoliv většinu krku mu zakrýval límec košile.
Jurij také neměl žádné znamení – Reid alespoň žádné neviděl. Límec Srbova semišového kabátu sahal vysoko. Mohl by to být znak pro postavení, pomyslel si. Něco, co si člověk musí zasloužit.
Řidič najel s autem na dálnici A4 a nechal Paříž zmizet v dáli. Mířili na severovýchod k městu Remeš. Díky tmavým sklům se noc zdála být ještě temnější; když opustili prozářené ulice Města světel, Reid si jen stěží mohl vytvářet orientační body. Musel se spoléhat na směrové ukazatele a značky, aby věděl, kam mají namířeno. Okolí se pomalu změnilo z jasného příměstského prostředí na prostou, vesnickou krajinu. Dálnice se mírně svažovala a po jejích stranách se rozprostíraly pole a farmy.
Po hodině jízdy v naprostém tichu si Reid odkašlal. „Je to ještě daleko?“ zeptal se.
Jurij přiložil prst ke rtům a pak se usmál. „Oui.“
Reidovy nozdry se zavlnily, ale nic víc neřekl. Měl se raději zeptat, jak daleko ho vezou; z toho, co si dal dohromady, usoudil, že míří přímo do Belgie.
Jak postupovali dál na sever, dálnice A4 přešla na A34, která se následně změnila na A304. Stromy, kterými byly posety venkovské pastviny, rostly stále hustěji a blíž jeden druhému. Široké smrky deštníkovitého tvaru následně zcela pohltily otevřenou krajinu plnou farem a postupně přešly v jednolitý les. Z kopců se stávaly hory a náklon cesty stále stoupal.
Znal tohle místo. Nebo lépe řečeno, znal tuhle oblast, nikoliv