Nato se domem rozlehlo další obrovské bouchnutí a Lacey nadskočila. Když už teď ale znala jeho neškodnou příčinu, neubránila se smíchu.
Ivan se znovu objevil nad schodištěm do sklepa.
„Tak, to máme všechno hotové. Vážně doufám, že ty trubky nebudou vyvádět příliš dlouho,“ poznamenal svým typicky ustaraným způsobem.
Lacey zavrtěla hlavou. „Přidává to k celkovému půvabu.“
„No, můžete tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ dodal. „Budu mít oči na šťopkách a pokud se v některém hotelu uvolní místo, dám vám vědět.“
„Nedělejte si starosti,“ uklidňovala ho Lacey. „Tohle je přesně to místo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho hledám.“
Ivan ji obdařil jedním ze svých nesmělých úsměvů. „Tak co byste řekla na deset liber za noc?“
Lacey vylétlo obočí. „Deset? To jako dvanáct dolarů nebo tak nějak?“
„Je to moc?“ vyhrkl rychle Ivan a tváře se mu zbarvily do ruda. „Co třeba pět?“
„Je to málo!“ zvolala Lacey a moc dobře si přitom uvědomovala, že s ním smlouvá, aby cenu zvýšil, místo snížil. Jenže kdyby přijala jeho nehorázně podceněnou nabídku, rovnalo by se to krádeži a Lacey neměla v úmyslu tohoto milého nemotoru zneužít, když ji zachránil ze situace dámy v nesnázích. „Máte tu dobovou chatu se dvěma ložnicemi. Ideální pro celou rodinu. Až se to tu trochu opráší a vycídí, budete si moct s přehledem účtovat i stovky dolarů za noc.“
Zdálo se, že Ivan neví, kam se podívat. Řeči o penězích mu očividně nebyly příjemné, což Lacey jen utvrdilo v názoru, že pro život obchodníka není stavěný. Doufala, že toho žádný z jeho nájemníků nevyužívá.
„Tak co kdybychom se dohodli na patnácti librách za noc?“ navrhl Ivan. „A na to oprášení a cídění vám sem někoho pošlu.“
„Dvacet,“ opáčila Lacey. „A oprášit a vycídit si to tu můžu sama.“ Usmála se a natáhla ruku. „A teď mi dejte ten klíč. Ne jako odpověď neberu.“
Ivanovi nyní kromě tváří zčervenaly i uši a celý krk. Sotva patrným pokývnutím dal najevo souhlas a vložil jí bronzový klíč do dlaně.
„Na vizitce najdete moje číslo. Jestli se něco pokazí, zavolejte mi. Nebo bych spíš měl říct až se něco pokazí.“
„Díky,“ odpověděla Lacey vděčně s malým uchechtnutím.
Ivan odešel.
Teď, když osaměla, se Lacey vydala nahoru, aby dokončila svou prohlídku. Hlavní ložnice se nacházela v přední části domu a měla balkón a výhled na moře. Jednalo se o další místnost, která jako by vypadla z muzea; tento dojem umocňovala jednak velká postel z tmavého dubu s nebesy a jednak stejně vyvedená skříň, jejíž rozměry by stačily k tomu, aby jí člověk mohl projít do Narnie. Druhou ložnici našla v zadní části domu. Okna tohoto pokoje vyhlížela na louku. Záchod nebyl v koupelně, nýbrž v oddělené místnosti, sotva větší než skříň. K umývání sloužila bílá oválná vana na bronzových nohách. Samostatná sprcha tu nebyla, jen nástavec na kohoutku vany.
Lacey se vrátila do hlavní ložnice a zabořila se do postele s nebesy. Poprvé měla příležitost přehrát si v hlavě události celého toho bláznivého dne a málem ji to porazilo. Ještě dnes ráno byla čtrnáct let vdaná žena. Teď byla svobodná. Před pár hodinami žila v New Yorku a nezadržitelně se hnala za kariérou. Nyní seděla v Anglii, v chatce na vrcholu útesu. Jak nečekané! Jak vzrušující! Za celý svůj život nikdy neudělala něco tak odvážného, ale že to byl panečku skvělý pocit!
Z potrubí se ozvalo hlasité bouchnutí a Lacey zapištěla. Vzápětí se ovšem dala do hurónského smíchu.
Natáhla se na posteli, zírala na látková nebesa nad sebou a naslouchala, jak se vlny nadcházejícího přílivu tříští o útesy. Ten zvuk jí náhle připomněl dlouho ztracenou dětskou touhu žít u moře. Zajímavé, že na ten sen úplně zapomněla. Co kdyby se do Wilfordshiru nevrátila? Zůstal by navždycky pohřbený hluboko v její mysli, kde už by ho nikdy neobjevila? Napadlo ji, kolik dalších vzpomínek se jí asi při zdejším pobytu vrátí. Možná, že až se zítra probudí, půjde trochu prozkoumat městečko a uvidí, na co přitom narazí.
KAPITOLA TŘETÍ
Lacey probudil podivný hluk.
Prudce se posadila. Neznámý pokoj, osvětlený pouze tenkým paprskem denního světla, který sem pronikal mezi zataženými závěsy, ji na okamžik zmátl. Chvilku jí trvalo, než se jí mozek znovu překalibroval a ona si vzpomněla, že už není ve svém new yorském bytě, nýbrž v kamenné chatě na wilfordshirských útesech v Anglii.
Hluk se ozval znovu. Tentokrát nešlo o žádné bouchání trubek, ale o něco úplně jiného. Něco, co znělo jaksi zvířecky.
Zamlženýma očima se podívala na telefon a zjistila, že podle místního času je pět hodin ráno. S povzdechem zvedla své malátné tělo z postele. Lacey došlápla na bosá chodidla a okamžitě v končetinách ucítila nesmírnou tíhu, jaká mohla být jedině následkem jet lagu. Opatrně přešla k balkónovým dveřím a rozhrnula závěsy. Před sebou spatřila okraj útesu a rozlehlé moře, které sahalo až na obzor, kde ho střídalo bezoblačné nebe. Právě začínalo modrat. Na trávníku před domem však žádného zvířecího záškodníka nenačapala. Když se zvuk ozval znovu, Lacey se podařilo rozeznat, že přichází z opačné strany domu.
Zachumlala se do županu, který si na poslední chvíli koupila na letišti, a seběhla po skřípajících schodech dolů, aby zkontrolovala, co se děje. Zamířila rovnou do kuchyně v zadní části chaty, odkud jí velká prosklená okna a francouzské dveře poskytovaly nezakrytý výhled na louku za domem. A tam Lacey konečně našla původce všeho toho rámusu.
Měla na zahradě celé stádo ovcí.
Lacey zamrkala. Muselo jich tam být přinejmenším patnáct! Dvacet. Možná i víc!
Promnula si oči, ale když je znovu otevřela, chundelatá stvoření tam pořád stála a dál se nevzrušeně pásla na jejím trávníku. Pak jedno z nich zdvihlo hlavu.
Lacey se s ovcí střetla očima a navzájem se probodávaly pohledem, dokud zvíře nakonec nezaklonilo hlavu a nevydalo jedno dlouhé, pronikavé, truchlivé zabečení.
Lacey přemohl záchvat smíchu. Nedokázala si představit dokonalejší způsob, jak začít svůj nový život p. D. Její pobyt ve Wildforshiru jí najednou nepřipadal ani tak jako dovolená, jako spíš stvrzení nějakého úmyslu, navrácení k sobě samé nebo snad odhalení úplně nového já, jež dosud nepoznala. Ať už ten pocit znamenal cokoli, naplnil jí žaludek praskajícími bublinkami, jako by ji někdo nalil šampaňským (nebo to možná byl jet lag—podle svých vnitřních hodin si právě pořádně přispala). Tak či tak, Lacey se nemohla dočkat, až uvidí, co jí nadcházející den přinese.
Zničehonic se jí zmocnila nadšená touha po dobrodružství. Včera ji probudily obvyklé zvuky new yorské dopravy; dnes neodbytné bečení. Včera cítila vůni čerstvě vypraného prádla a čistících prostředků. Dnes prach a moře. Lacey vzala veškerou všednost svého starého života