V tu chvíli zahlédla koutkem oka kráčející postavu. Otočila se a spatřila, jak se k ní blíží nějaký muž. Bylo mu něco přes šedesát, na sobě měl bavlněnou košili zakasanou do modrých riflí, na lysé hlavě mu seděly sluneční brýle a u pasu měl připnuté pouzdro na mobil.
„Zaslechl jsem správně, že hledáte nějaké ubytování?“ zeptal se.
Lacey se už už chystala říct ne—je sice možná zoufalá, ale nastěhovat se ke chlapovi, kterému je dvakrát tolik co jí, na ni bylo trochu příliš v Naomině stylu—když muž dodal, „Já totiž pronajímám rekreační chatky.“
„Aha?“ hlesla překvapeně.
Muž pokýval hlavou a vytáhl z kapsy svých riflí malou vizitku. Lacey ji přeletěla očima.
Půvabné, útulné, venkovské rekreační chaty Ivana Parryho. Ideální pro celou rodinu.
„Taky mám plno, jak říkala Brenda,“ pokračoval Ivan a pohodil přitom hlavou k barmance. „Až na jednu chatku, co jsem zrovna ulovil v aukci. Není sice ještě úplně připravená k pronajmutí, ale jestli jste fakt nahraná, tak vám ji ukážu. Dal bych vám ji se slevou, jelikož je v trochu zuboženém stavu. Jen dokud se v hotelech zas neuvolní místo.“
Lacey zaplavila úleva. Vizitka vypadala věrohodně a Ivan v ní nevzbuzoval žádné varovné signály, že by byl úchyl. Konečně se na ni usmálo štěstí! Spadl jí ze srdce takový kámen, že by tu jeho holou hlavu nejradši políbila!
„Zachránil jste mi život,“ řekla mu a podařilo se jí se ovládnout.
Ivanovi zrudly tváře. „S takovýma výrokama možná počkejte, spíš až to uvidíte.“
Lacey se zasmála. „Ale jděte, jak hrozné to může být?“
*
Lacey se s Ivanem po boku plahočila po úbočí útesu a zněla přitom jako žena při porodu.
„Je to na vás moc příkré?“ zeptal se jí muž a hlas mu přetékal obavami. „Měl jsem vám říct, že je to na útesu.“
„Žádný problém,“ zasípala Lacey. „Zbožňuju—výhled—na moře.“
Za tu dobu, co sem šli, se Ivan projevil jako přesný opak vychytralého obchodníka, protože Lacey jednak připomněl slíbenou slevu (ačkoli se ještě ani nebavili o ceně) a jednak ji opakovaně nabádal, aby neměla žádná velká očekávání. Jak ji teď po výšlapu bolela stehna, začínala uvažovat, zda jeho varování přece jen nebyla oprávněná.
Ovšem jen do té doby, než se před nimi na hřebeni kopce vynořil dům. Proti temnící růžové obloze se rýsovala černá silueta vysoké kamenné budovy. Lacey hlasitě zalapala po dechu.
„To je ono?“ otázala se uříceně.
„To je ono,“ přisvědčil Ivan.
V Lacey se zničehonic probudila síla, o níž si nebyla jistá, odkud pochází, popohnala ji však zbytek cesty na vrchol útesu. Každý krok, jímž se k fascinující stavbě přiblížila, jí z ní odhalil novou část, ještě víc okouzlující, než tu předchozí: půvabnou kamennou fasádu, břidlicovou střechu, popínavé růže, které se ovíjely okolo dřevěných pilířů na verandě, starobylé, masivní, klenuté dveře jako z pohádky. A celý ten výjev obklopoval nekonečný třpytivý oceán.
Lacey mohly oči vypadnout z důlků a otevřená ústa jí visela u prsou, jak se snažila co nejrychleji zdolat posledních pár metrů, které ji od domu dělily. Dřevěná cedule u dveří ohlašovala, že se ocitla u Crag Cottage.
Ivan se zastavil vedle ní a v rukou mu cinkal obrovský svazek klíčů. Urputně se jimi začal probírat. Lacey si připadala jako nedočkavě přešlapující dítě u zmrzlinářského auta, co netrpělivě čeká, až mu pomalý zmrzlinový stroj vydá vytouženou pochoutku.
„Nečekejte žádné zázraky,“ varoval ji Ivan snad po milionté, když konečně našel ten správný klíč—charakteristicky velký, rezavě bronzový klíč, který by klidně mohl odemykat dveře do hradu princezny Lociky. Otočil jím v zámku a otevřel dveře dokořán.
Lacey dychtivě vstoupila do chaty. Téměř okamžitě ji zaplavil nenadálý, avšak nezvykle silný pocit, že přišla domů.
Chodba působila přinejmenším rustikálním dojmem: podlahu tvořila neopracovaná dřevěná prkna a stěny pokrývaly vybledlé vzorované tapety. Středem schodiště po její pravici se táhl červený plyšový koberec se zlatými běhouny, jako by původní majitel věřil, že se nejedná o malebnou chatku, nýbrž o majestátní sídlo. Na levé straně se nacházely otevřené dveře, které ji přímo vyzývaly ke vstupu.
„Jak jsem říkal, je trochu zubožená,“ omlouval se Ivan, zatímco Lacey pokračovala po špičkách dovnitř.
Ocitla se v obývacím pokoji. Tři stěny zakrývaly tapety s blednoucími mátově zelenými a bílými pruhy, zatímco poslední stěna byla odhalená, takže šlo vidět každý kamenný blok, který ji tvořil. Velké arkýřové okno shlíželo na oceán a snížený parapet fungoval zároveň jako lavice. Celý jeden roh zabírala kamna na dřevo s dlouhou černou rourou a vedle nich stál stříbrný kbelík plný štípaného dříví. Většinu další zdi nebylo ani vidět, protože se před ní tyčila široká dřevěná knihovna. Pohovka, křeslo a podnožka spolu vzájemně ladily a budily dojem originálního nábytku ze čtyřicátých let. Všechno zoufale potřebovalo oprášit, Lacey to však připadalo jen o to dokonalejší.
Otočila se čelem k Ivanovi. Zdálo se, že úzkostlivě čeká na její verdikt.
„Zbožňuju to tady!“ vyhrkla nadšeně.
Ivanův výraz se změnil v překvapení (s náznakem pýchy, neuniklo Lacey).
„Uf!“ vykřikl. „To je ale úleva!“
Lacey se nedokázala ovládnout. Plná vzrušení pobíhala po pokoji a prohlížela si každou maličkost. Ve zdobené, vyřezávané knihovničce našla pár detektivek se stránkami zkroucenými stářím. O poličku níž ležela keramická pokladnička ve tvaru ovečky a hodiny, které už dlouho netikaly. Úplně dole se nacházela sbírka čajníků z křehkého porcelánu. Pro milovníka starožitností to byl splněný sen.
„Můžu si prohlédnout zbytek domu?“ chtěla vědět Lacey a cítila, jak se jí hruď nadouvá radostí.
„Jen si poslužte,“ odpověděl Ivan. „Já zajdu dolů do sklepa a zapnu vodu a topení.“
Vyšli do malé, temné chodby a Ivan zmizel průchodem pod schody, zatímco Lacey pokračovala do kuchyně. Srdce jí bušilo nervózním očekáváním.
Jen co prošla dveřmi, hlasitě zalapala po dechu.
Kuchyň vypadala, jako by ji někdo vystřihl z muzea o životě ve viktoriánských dobách. Stála tu pravá černá Arga, z háčků u stropu visely mosazné hrnce a pánvice a přímo uprostřed se rozprostíral veliký čtvercový řeznický stůl. Z okna viděla rozlehlou louku. Na opačné