Vražda na panství. Фиона Грейс

zvolala samou radostí, popadla Lacey a přitiskla si ji k sobě. „Já jsem Georgina Vickersová. Rodina mi říká George, přátelé Gina.“

      „A sousedé?“ opáčila Lacey, když ji žena konečně pustila z drtivého objetí.

      „Nejlepší bude, když mi budeš říkat Gina.“ Žena ji vzala za ruku a táhla ji k domu. „Tak pojď dál! Pojď dál! Pojď dál! Dám vařit vodu.“

      Lacey nezbývalo, než se nechat odtáhnout do chaty. A i když si to v tu chvíli ještě neuvědomovala, větu „Dám vařit vodu“ měla od té doby slýchat víc než často.

      „Věřila bys tomu, Boo?“ prohodila žena, zatímco se hnala chodbou s nízkým stropem. „Konečně sousedka!“

      Lacey ji následovala do kuchyně. Měla zhruba poloviční rozměry té její a většinu prostoru zabíral velký kuchyňský ostrůvek, který stál přímo uprostřed. Podlahu tvořily tmavě červené dlaždice. Na jedné straně byl dřez a nad ním velké okno, jímž šlo vidět na zahradu plnou květin, za níž se na moři rozbíjely mohutné vlny.

      „Zahradničíš?“ zajímala se Lacey.

      „Ano. Je to má pýcha a radost. Pěstuju spoustu různých květin a bylinek na léčbu různých nemocí. Jak šamanka.“ Sama se vlastnímu přirovnání zachechtala. „Chceš nějakou zkusit?“ Mávla rukou k řadě jantarově zbarvených skleněných lahviček, které stály natěsnané na provizorní, rozviklané poličce ze dřeva. „Mám tu léky na bolest hlavy, křeče, bolest zubů, revmatismus…“

      „Ehm… myslím, že zůstanu u čaje,“ odpověděla Lacey.

      „Tak tedy čaj!“ zvolala ta výstřední dáma. S dupotem přešla na opačnou stranu kuchyně a vytáhla z kredence dva hrníčky. „Jaký druh? Anglický snídaňový? Assam? Earl Gray? Lady Gray?“

      Lacey neměla tušení, že existuje tolik druhů čaje. Přemýšlela, jaký čaj pila s Tomem na jejich „rande“. Byl výborný. Když na něj teď myslela, znovu se jí to všechno vybavilo.

      „Který je tradiční?“ vyptávala se Lacey, protože si nevěděla rady. „Co by se normálně pil ke vdolkům?“

      „To bude anglický snídaňový,“ odpověděla Gina a souhlasně přikývla. Našla v kredenci odpovídající dózičku, vylovila odtamtud dva sáčky čaje a vhodila je do nesourodých hrnečků. Pak naplnila konvici a dala ji vařit, načež se opět obrátila k Lacey. V očích jí jiskřila upřímná zvědavost.

      „Tak povídej,“ vyzvala ji Gina. „Jak se ti ve Wilfordshiru líbí?“

      „Už jsem tu kdysi byla,“ vysvětlovala Lacey. „Přijeli jsme sem na dovolenou, když jsem byla malá. Tehdy jsem si to tu zamilovala, a tak jsem chtěla vědět, jestli to bude mít stejné kouzlo i podruhé.“

      „A?“

      Lacey pomyslela na Toma. Na obchod. Na Crag Cottage. Na všechny vzpomínky na svého otce, které v ní pobyt rozvířil jako prach, jehož se dvacet let nikdo nedotkl. Koutky úst se jí roztáhly v úsměvu. „Rozhodně.“

      „A jak jsi skončila v Crag Cottage?“ zajímala se Gina.

      Lacey se jí právě chystala převyprávět, jak v hostinci Coach House náhodou narazila na Ivana, v tu chvíli se však konvice pustila do hlasitého bublání a přehlušila ji. Gina vztyčila prst, aby jí naznačila ať nezapomene, co chtěla říct, a pak se obrátila ke konvici, zatímco se jí border kolie Boudicca nepřetržitě pletla pod nohama.

      Gina nalila vařící vodu do hrnků. „Mléko?“ zeptala se a ohlédla se přes rameno skrze zamlžené brýle.

      Lacey si vzpomněla, že jí Tom dal malý džbánek s mlékem. „Ano, prosím.“

      „Cukr?“

      „Jestli se to tak má pít.“

      Gina pokrčila rameny. „To záleží na člověku. Já si dávám, ale možná že ty už si sladká dost?“

      Lacey se zachichotala. „Jestli si dáváš cukr ty, dám si ho taky.“

      „Jasnačka,“ přikývla Gina. „Jedna kostka nebo dvě?“

      Lacey ohromeně vykulila oči. „Netušila jsem, kolik toho takový šálek čaje obnáší!“