Caitlin, neschopná říct ani slovo, utekla od Caleba a Sery.
Nedokázala to všechno najednou zpracovat. Viděla právě to, co si myslí, že viděla? Jak to bylo možné?
Myslela si, že Caleba dobře zná, že si teď byli bližší než kdy předtím. Byla si jistá, že byli spolu, pár, a že to tak zůstane navěky. Jasně viděla jejich nový společný život a byla si jistá, že je už nikdy nic nerozdělí.
A pak tohle. Nikdy ji nenapadlo, že v Calebové životě by mohla být i jiná žena. Jak jí o tom mohl neříct?
Caitlin si samozřejmě Seru pamatovala z její krátké návštěvy v Klášteře—ale Caleb trval na tom, že už k ní nic necítí, a že všechno, co mezi nimi bylo, je už minulost—stovky let dozadu.
Tak co tady dělala? A proč právě teď? Během Caitlininy a Calebovy nejosobnější chvíle, když se Caitlin právě probudila, úplně se proměnila na pravého upíra přímo z jeho krve? Jak vůbec věděla, kde jsou? Pozval ji Caleb? Musel. Ale proč?
Caitlin zaplavili vrstvy a vrstvy bolesti. Nebylo tu prostě žádné rozumné vysvětlení. Vždy se bála Vždy se bála ukázat svou zranitelnost, zejména před klukama, přesně z tohoto důvodu. Ale s Calebem to nechala všechno za sebou a úplně mu důvěřovala. Udělala se mnohem zranitelnější jako s jakýmkoliv klukem, se kterým kdy byla. A jemu se podařilo jí ublížit hůř, hůř než si vůbec kdy dokázala představit.
Pořád nedokázala pochopit, jak ho mohla tak hrubě neodhadnout, jak mohla být tak slepá, tak se mýlit. Měla pocit, jako kdyby se její vnitřek rozpadal na kusy. Jaká bude nesmrtelnost teď, bez něj? Bude to odsouzení. Věčné odsouzení. Cítila, že chce zemřít. A co bylo mnohem horší, cítila se jako totální idiot.
“Caitlin!” křičel za ní Caleb a ona slyšela, jak ji jeho kroky následují. “Prosím, dovol mi to vysvětlit.”
Co tady bylo k vysvětlování? Očividně ji sem pozval. Očividně ji pořád miloval. A očividně nebyly jeho city ku Caitlin tak silné, jako ty její k němu.
Caleb ji popadl za ruku, tahal ji, prosil ji aby se otočila a mluvila s ním.
Ale ona se vytrhla. Nedokázala vystát ten pocit, že se jí dotýká. Nechtěla s ním mít nic společného. Už nikdy víc.
“Caitlin!” zvolal. “Nenecháš mě to prostě vysvětlit?”
Ale Caitlin nezpomalovala. Teď byla někým jiným, jinou bytostí a cítila to ve více než jenom jednom směru. Spolu s novými upířími schopnostmi přišla i celá nova škála upířích emocí. Už teď cítila, že její emoce byly silnější jako když byla člověkem—mnohem, mnohem silnější. Všechno mnohem více prožívala. Necítila se být jenom v depresi—cítila, jako kdyby doslovně umírala. Jednoduše se cítila být zrazená—měla pocit, jako by byla doslova bodnuta přímo do srdce. Chtěla se roztrhat na kousky, udělat cokoliv, aby zastavila bolest, která ji uvnitř sžírala.
Přes terasu napochodovala přímo do svého pokoje a práskla za sebou dubovými dveřmi.
“Caitlin, Caitlin, prosím!” ozýval se tlumený hlas zpoza jejich dveří.
Caitlin se otočila.
“Jdi pryč!” křičela. “Vrať se za svou ženou!”
Po několika vteřinách cítila, že odešel.
Teď už byla jenom ona. Jenom ticho. Caitlin seděla na okraji své postele, ve svém malém pokoji, hlavu si položila do svých rukou a plakala. Vzlykala a vzlykala, a pak přepukla v srdcervoucí pláč. Cítila, že všechno to, pro co se jí vyplatilo žít bylo náhle pryč.
Uslyšela kňučení, na tváři ucítila jemnou srst a podívala se dolů na Růži, která si otírala obličej o ten Caitlinin. Růže olizovala Caitlininy tváře a snažila se jí očistit obličej od slz.
Caitlin sáhla dolů, pohladila Růži tvář a hladila ji po srsti. Růže vyskočila Caitlin do klína, pořád byla tak malá, že se tam dokázala pohodlně usadit, a Caitlin ji objala.
“Pořád mám ještě tebe, Růže,” řekla Caitlin. “Ty mě neopustíš, viď?”
Rose se opřela a olízala jí tvář.
Ale ta bolest byla až příliš silná. Caitlin v té místnosti nedokázala sedět už ani o vteřinu déle. Měla pocit, jako kdyby měla každou chvíli prorazit zdi.
Podívala se na velké okno, uviděla lákavou noční oblohu a bez zaváhání položila Růži, vyskočila z postele, udělala dva dlouhé kroky a vyskočila ven.
Věděla, že její křídla se rozprostřou a budou ji nést pryč. Ale část z ní si přála, aby to tak nebylo—přála si, aby ji zradili a poslali ji přímo k zemi.
KAPITOLA SEDMÁ
Samantha stála v řetězech. Pevně ji drželo několik upírů, kteří ji drsně chytili za ruky a táhli přes velkou komnatu. V místnosti to vypadalo jako na jatkách. Kamkoliv se podívala, viděla tisícky upířích mrtvol, členů jejího sabatu, byli rozsekáni na kousky Kylem a jeho prokletým mečem a jejich krev teď tekla všude po podlaze. Ten meč měl takovou sílu, jakou si ani nedokázala představit.
A i přesto uprostřed všeho toho krveprolití dokázalo přežít několik stovek upírů. Teď to byli Kylovi lidé. A s každou chvílí přes otevřené dveře do místnosti proudili tucty dalších. Vlastně se zdálo, že řada upírů, kteří přišli Kylovi přísahat věrnost nemá konce. Když byl teď Rexius mrtvý, nebyl tu nikdo jiný, komu by mohli věrnost slíbit. A Kyle si to zasloužil. Dokázal odstranit každého upíra, který ho zradil.
Byli tu stovky upírů, kteří mu pomáhali v boji proti Rexiusovi. Někteří byli opravdu věrní Kylovi, zatímco další byli jenom oportunisti. Jiní prostě neměli rádi Rexiuse a jenom čekali na svou šanci. Upíři proudili ze sabatů z celého města. V upířím světě se novinky šířili rychle—a všichni chtěli být součástí přicházející války. Jakékoliv byly důvody, tohle byla teď Kylova armáda.
Teď, když byl Kyle vůdcem, teď, když měl meč, bylo jasné, že se blíží velká válka, válka, jakou upíří rasa ještě nkdy nezažila. Kyle byl nemilosrdný, toužil po krvi a dokonce ani tohle krveprolití ho nedokázalo uspokojit.
Všichni upíři tam venku, kteří ještě nespěchali přísahat mu věrnost, za to zaplatí. Spolu se všemi nevinnými lidmi. Jeho pomsta se protáhne donekonečna, to Samantha věděla a New York City se už brzy stane jeho hračkou.
Bezcitně Samanthu táhli přes všechen ten chaos, přímo do středu místnosti.
Kyle teď seděl na Rexiusovém trůně a vychutnával si jeho moc. Když se mu ze všech stran ukláněli upíři, na tváři se mu objevil ďábelský úsměv.
Sergei, stojící na Kylově straně, praštil svou kovovou tyčí třikrát o zem.
Celá místnost, tisícky upírů, se perfektně seřadila. Všichni zvedli své pěsti a zařvali: “Hail Kyle!”
Samantha byla užasnutá. Byla to neuvěřitelná ukázka síly a věrnosti. Nikdy v životě neviděla takovou poslušnost. Kyle byl magnetický. Už z něj byl diktátor.
Ale Kyle vypadal, že ho nezajímají jeho vojáci. Místo toho upíral svůj pohled na Samanthu. Zdálo se, že si celá místnost všimla jeho zájem o ní a jak se připravovali na sledování této výměny, všechno mumlání utichlo.
“Tak,”