Zrazená . Морган Райс

na terase, kde pořád byla.

      “Sera!” vyštěkl. “Proč jsi to musela říct? Proč jsi musela použít ta slova? Není žádné my! A jak dobře víš, není nic, co jsem jí neřekl. Přišla jsi mi sem odevzdat zprávu od našeho sabatu. To je všechno. Udělala si dojem, že je tady nějaké tajemství, které skrývám, že ty a já jsme pořád spolu.”

      Jeho hněv ji neodrazoval. Pokud něco, zdálo se, že si to užívá. Podařilo se jí ho pořádně naštvat a zdálo se, že to bylo přesně to, co chtěla.

      Pomalu se usmála, udělala pár kroků směrem k němu, natáhla jednu ruku a položila mu ji na rameno.

      “A nejsme?” zeptala se svůdně. “Hluboko uvnitř přece víš, že pořád jsme. Přesně proto tě to tak moc rozrušilo. Pokud bys ke mě nic necítil, bylo by ti to úplně jedno.”

      Caleb jí shodil ruku ze svého ramene

      “Ty víš, že je to absolutní nesmysl. Nejsme spolu už stovky let. A už nikdy víc spolu nebudeme. Nevím, kolikrát ti to musím říct,” řekl Caleb podrážděně. “Nechci, aby ses pletla do mého života. Chci, aby ses ode mně držela dál. A hlavně od Caitlin. Varuju tě, drž se od ní dál.”

      Seřin výraz ve tváři se mihnutím oka změnil na vztek.

      “To patetické malé děvče,” vyštěkla. “Jenom proto, že je teď jednou z nás, není něco víc jako já. V porovnání se mnou je nic. Nechápu, jak se můžeš vůbec podívat jejím směrem. A to ani nemluvím o tom, že náš sabat ti nikdy nepovolil ji proměnit,” řekla Sera a podívala se na Caleba temným pohledem.

      Caleb věděl, co to znamená. Byla to výhrůžka. Varovala ho, věděla, že porušil zákon. Mohl být za to vážně potrestán—a ona mu vyhrožovala, že to řekne ostatním.

      “Nenechám se odradit tvými výhrůžkami,” řekl temně Caleb. “Můžeš komukoliv říct, co jenom chceš. Budu čelit čemukoliv, co si na mě nachystají.”

      “Hnusíš se mi,” vyštěkla Sera. “Jsme ve válce, celá naše rodina a sabat jsou v nebezpečí. A co děláš ty? Ukrýváš se tady, na nějakém ostrově a čekáš, až se nějaká patetická, malá holka uzdraví. Měl bys být doma, bránit své lidi, jako pravý muž, kterým jsi býval—”

      “Můj sabat mě vyhnal,” odvrkl jí Caleb, “po stovkách let věrné služby. Nic jim nedlužím. Teď dostávají přesně to, co si zaslouží.”

      Caleb se zhluboka nadechl.

      “Nicméně mi na nich záleží a vzhledem na to, jaká je situace, je nezklamu. Řekl jsem ti, že se vrátím, když bude správný čas.”

      “Řekl jsi, že se vrátíš, když se ona zotaví. Očividně je už v pořádku. Už se ti minuli výmluvy. Teď se musíš vrátit!”

      “Budu si stát za svým slovem, tak jako vždy. Ale chci, aby bylo v tomto úplně jasno: vrátím se jenom proto, abych zachránil náš sabat, lidi, kteří by mohli být zmasakrováni a abych pomohl vrátit meč. Nevytvářej si žádné iluze, že je to z nějakých jiných důvodů. Když se má mise skončí, znovu odejdu, tentokrát už nadobro a bude to naposledy, co uvidíš můj obličej. Nevytvářej si žádné představ, že jsme opět spolu. Protože nejsme..”

      “Ach, Calebe,” řekla s temným tichým smíchem, “můžeš si věřit čemu jenom chceš, no hluboko uvnitř víš, že jsme vždy byli spolu a vždy taky budeme. Čím více s tím bojuješ, tím si mi bližší. Vím, jak moc mě miluješ. Cítím to každý den.”

      “Blouzníš,” řekl Caleb. “Si pořád horší a horší.”

      Sera se široce usmála. “To je pravda,” řekla, “namlouvej si to. Bojuj se svými pocity. Bojuj s tím, co už oba dobře víme.”

      Sera k němu najednou udělala dva odvážné kroky, svými rukami ho chytla kolem krku a jedním rychlým pohybem nimi trhla směrem k sobě.

      Předtím jak stihl zareagovat, přiložila své rty k těm jeho a s ohromnou sílou ho pobozkala.

      Caleb se znechuceně od ní odtáhl. Natáhl se a odstrčil ji pryč. A jak to udělal, periferním viděním si všiml, že na parapetu vedle něj právě někdo přistál.

      Caitlin.

      *

      Jak se Caitlin přibližovala k ostrovu, cítila, že se v ní opět začíná probouzet naděje. Mysl už měla celkem čistou. Uvědomila si, že Caleb nakonec neudělal nic zlého. Ona však byla hloupá. Měla mu dát šanci to vysvětlit. Podle toho, co věděla, Seru nikdo nezval a mezi nimi nebylo absolutně nic. Proč se musela tak unáhlit?

      Jak sestoupila níže a uviděla ostrov, zbadala, jak se před ní roztahuje obrovský kamenný hrad a množství upírů, kteří trénovali pod světlem pochodní. Bylo to nádherné místo a ona byla Calebovi vděčná, že ji sem přivedl. Když vybrala poslední zatáčku a přistávala, začínala mít pocit, že nakonec bude všechno v pořádku.

      Ale když se přiblížila a přistála, její srdce se zastavilo.

      Byl tam Caleb a Sera. A tentokrát se líbali.

      Líbali se. Ta myšlenka probodávala Caitlinin vnitřek hůř než samotný meč. Nedokázala se pohnout. Nedokázala přemýšlet. Nedokázala dýchat. Líbali se. Líbali.

      Tak přece jen byli spolu. Tentokrát to nebylo žádné nedorozumění. Pořád ji miloval.

      Odhodil Caitlin, jako by byla nikdo. A všechno to udělal přímo před jejíma očima.

      Caleb se náhlil k ní a tentokrát už Caitlin neutíkala. Stála tam kde byla, v šoku, a cítila, jak v ní roste hněv. Cítila, že začíná být zuřivá, zuřivější, než kdy byla jako člověk.

      “Caitlin,” začal Caleb, “není to tak, jak to vypadá. Prosím, nech mě to vysvětlit—”

      Ale jak k ní Caleb přistoupil, jak začal mluvit, Caitlin jednotuše natáhla prst a ukázala na obzor.

      “VYPADNI!” křičela.

      Byl to příkaz. Nebyla to otázka a nenechávala žádný prostor pro rozhovor.

      Caleb tam stál, zamrzlý, a byl očividne v šoku z její zuřivosti. Musel vidět, jak jí byla odevzdaná.

      “ŘEKLA JSEM VYPADNI!” řvala znovu Caitlin. “Už tě nikdy nechci vidět. Až do konce života!”

      Caleb tam stál, sám vypadal být šokován a zraněn, jako malý kluk, kterého právě někdo pokarhal. Vypadalo to, že je toho tolik, co by jí chtěl říct, ale věděl, že by ho nikdy nevyslechla.