Pro člověka bude ta bolest neskutečná a tento trest znamenal jistou a strašlivou smrt. Vedli Sama na jeho popravu. A nutili ji se na to všechno dívat.
Rexius se usmál ještě víc, když byl Sam spoután a na místě. Jak Rexius přikývl, jeden z přisluhovačů mu strhl pásku z úst.
Sam se okamžitě, se strachem v očích, podíval na Samanthu.
“Samantha!” křičel. “Prosím! Zachraň mě!”
Samantha, navzdory tomu kým byla, propukla v pláč. Neexistovalo nic, vůbec nic, co by mohla udělat.
Šest upírů přisunulo dopředu obrovský bublající a syčící železný kotlík, kterýbyl připevněn na horní části žebříku. Umístili ho přímo nad Samovu hlavu.
Sam se podíval nahoru
A to poslední co viděl bylo, jak tekutina opouští kotlík, bublá, syčí a míří přímo na jeho tvář.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Caitlin utíkala. Květinové pole jí šplhalo až k pasu a jak běžela, prorážela si cestu přímo přes něj. Krvavě červené slunce sedělo jako veliký míč na obzoru.
Otočen zády ke slunci stál její otec. Nebo alespoň jeho obrysy. Jeho obličej nebyl rozpoznatelný, no ona vědela, že je to on.
Jak Caitlin běžela a běžela, zoufale toužící po tom, konečně ho spatřit a obejmout, slunce začalo zacházet. Příliš rychle. Všechno se stalo až moc rychle a v průběhu několika vteřin se slunce vytratilo úplně.
Viděla se, jak běží přes pole uprostřed noci. Její táta tam pořád byl, čekal. Cítila, že chce, aby běžela rychleji, že ji chce obejmout. Ale její nohy už teď běželi nejrychleji jak dokázali a jakkoliv se snažila, zdálo se, že on se pořád vzdaluje.
Jak utíkala, nad obzorem se pomalu objevil měsíc—veliký, krvavě červený měsíc, který vyplňoval celou oblohu. Caitlin na něm viděla každý detail, všechny vroubky, krátery. Byl naprosto jasný. Její táta stál, jeho obrysy byly naproti měsíce a když se snažila běžet ještě rychleji, zdálo se, jako by běžela vstříc samotnému měsíci.
Ale nefungovalo to. Najednou se její nohy přestali úplně pohybovat. Podívala se dolů a všimla si, že květy se jí omotali kolem kotníků a nohou a svírali ji. Byli tak těsné a silné, že se brzy nedokázala vůbec pohnout.
Zatímco se dívala, přes pole se k ní plazil obrovský had. Pokoušela se vzdorovat, vyslobodit se, no byla bezmocná. Vše, co mohla dělat, bylo jenom ho sledovat, jak se přibližuje. Jak se dostával blíž, zvedl se do vzduchu a mířil jí přímo na krk. Otočila se, křičela a cítila, jak se jeho dlouhé zuby zatínají do jejího krku. Ta bolest byla neskutečná.
Caitlin se vystrašeně probudila, seděla vzpřímeně na posteli a ztěžka dýchala. Chytila se za krk a cítila dvě hojící se jizvy. Na chvíli si pomýlila svůj sen s realitou a podívala se kolem sebe po hadovi. Žádný tam nebyl.
Otřela si hrdlo. Rána pořád bolela, no ne až tak jako ve snu. Zhluboka se nadechla.
Caitlin byla zalita studeným potem a její srdce pořád tlouklo. Otřela si obličej a spánky a cítila, jak se na ní lepí její studené, mokré vlasy. Jak dlouho to bylo, kdy se naposledy koupala? Umývala si vlasy? Nedokázala si vzpomenout. Jak dlouho tam ležela? A kde přesně byla?
Caitlin se podívala všude po místnosti. Bylo to stejné místo, jaké si pamatovala někdy z minulosti-bylo to ve snu, nebo tady někdy opravdu byla? Místnost byla celá udělaná z kamene a měla jedno vysoké, obloukové okno, přes které viděla noční oblohu a neskutečně velký měsíc, kterého světlo se prodíralo dovnitř.
Posadila se na okraj své postele a třela si čelo, snažila se vzpomenout si. Když to dělala, zasáhla ji strašná bolest. Sáhla dolů a ucítila strup z rány. Pokoušela se vzpomenout si, od čeho byla. Napadl ji někdo?
Caitlin soustředeně přemýšlela a pomalu, ale jistě, se k ní začali vracet ty události. Boston. Stezka svobody. Králova kaple. Meč. Pak…útok. Pak…
Caleb. Byl tam, díval se dolů na ní. Cítila, jak se její svět vytrácí a požádala ho. Proměň mě, prosila....
Caitlin natáhla ruce, ucítila na svém hrdle dvě jizvy a věděla, že ji poslechl.
To všechno vysvětlovalo. Caitlin se vyplašeně postavila a vše jí došlo. Byla proměněná. Někam ji vzal, pravděpodobně aby se zotavila, pravděpodobně pod Calebovým bdělým dohledem. Vyzkoušela své ruce a nohy, zatočila krkem, vyzkoušela své tělo….
Cítila se jinak, to bylo jisté. Nebyla to už déle ona. Cítila, jak v ní proudí neomezená síla. Touha běžet, sprintovat, prorazit zdi, vyskočit do vzduchu, Taky cítila něco jiného: dvě nepatrné boule na jejich zádech, za lopatkami. Hodně malé, no věděla, že jsou tam. Křídla. Věděla, cítila, že pokud bude chtít letět, rozprostřou se pro ní.
Caitlin se cítila být omámena její nově nalezenou sílou. Zoufale ji chtěla vyzkoušet. Cítila se jako v kleci—neměla představu, jako dlouho tady byla—a chtěla zjistit, jaký bude tenhle nový život. Také cítila něco jiného, co bylo nové: pocit bezstarostnosti. Pocit, že nemůže zemřít. Že může dělat hloupé omyly, že má nekonečno životů, se kterými může hrát. Chtěla věci tlačit až na hranici.
Caitlin se otočila a podívala se z okna na noční oblohu. Okno bylo ve tvaru velkého oblouku a bez skla. Vypadalo jako ty, které se dají vidět ve starých, středověkých klášterech.
V minulosti by stará Caitlin, člověk, zaváhala, přemýšlela by nad tím, co udělá, zpochybňovala by se. Ale znovuzrozená Caitlin necítila žádné obavy. Prakticky vteřiny potom, jak na to pomyslela, vstala a sprintovala přímo za tím.
Stačilo jenom pár krátkých kroků, Caitlin vyskočila na okenní parapet a vletěla do otevřeného prostoru.
Nějaká část z ní, nějaký instinkt jí říkal, že když už bude jednou ve vzduchu, její křídla se samy rozprostřou. Pokud by se mýlila, znamenalo by to celkem slušný pád, stovky stop až dolů na zem. Ale znovuzrozená Caitlin neměla pocit, že by se vůbec někdy mohla mýlit.
A nemýlila se. Když Caitlin vletěla do noci,její křídla se rozprostřeli zpod jejích lopatek a ona cítila ohromující vzrušení z lítání, z plachtění ve vzduchu. Byla okouzlena tím, jak široké a dlouhé byly její křídla, byla nadšená z toho, že cítí, jak jí přes tvář, tělo a vlasy proudí čerstvý noční vzduch. Byla noc, no měsíc byl tak plný a velký, že osvětloval všechno tak, že to vypadalo, jako by byl den.
Caitlin se podívala dolů a viděla svět z ptačí perspektivy. Cítila vodu a měla pravdu. Byla na ostrově. Všude kolem ní, do každého směru, se roztékala obrovská, nádherná řeka. Její vody byly velmi klidné a osvětlené měsíčním svitem. Byla to nejširší řeka, jakou kdy viděla. A tam, v jejím středu, byl drobný ostrov, na kterém spala. Malý ostrov, sotva větší než pár desítek akrů, kterého jednomu konci dominoval rozpadající se skotský hrad, poloviční ruina. Zbytek ostrova byl úplně pohlcen bujným lesem.
Jak Caitlin letěla vzduchem nahoru a dolů, po proudech větru, točila se, klesala a stoupala, objela ještě jednou celý ostrov. Hrad byl obrovský a velkolepý. Části z něj se rozpadávali, no jiné, které byly skryty před pohledem