„Cozakrachcež?“ vyhrkl opilec. Dokonce se mu podařilo i vstát, opíral se přitom o rozcestník, ale i tak se zdálo, že ho stojí nesmírné úsilí udržet se na nohou. „Co seš zač? Co chceš?“
Vzhledem k tomu, že se muž téměř neudržel na nohou, začal Sebastian pochybovat, jestli to byl dobrý nápad.
„Zdržuješ se tu často?“ zeptal se. Současně potřeboval, aby odpověď byla ano, ale doufal, že bude ne. Souhlas by totiž o mužově životě hodně vypovídal.
„Co tě to tak zajímá?“ štěkl opilec.
Sebastianovi začalo docházet, že se od něj nedozví to, co potřebuje. Dokonce i kdyby tu tenhle chlap trávil celé dny, Sebastian pochyboval, že by byl dost střízlivý na to, aby si někoho všiml.
„Na tom nesejde,“ odpověděl. „Hledám někoho, kdo tudy asi cestoval, ale ty mi asi nepomůžeš. Promiň, že jsem tě vzbudil.“
Obrátil se zpět ke koni.
„Počkej,“ vyhrkl muž. „Ty… ty seš Sebastian, že?“
Sebastian sebou při zvuku svého jména trhnul. Zachmuřeně se obrátil k muži.
„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal se.
Muž na chvíli zaváhal. „Jaké jméno?“
„Mé jméno,“ řekl Sebastian. „Právě jsi mě oslovil jako Sebastiana.“
„Počkat, seš Sebastian?“
Sebastian se snažil zachovat klid. Tento muž na něj očividně čekal a Sebastiana nenapadalo moc možností, proč by to tak mělo být.
„Ano, to jsem,“ řekl. „A zajímalo by mě, proč tu na mě čekáš.“
„Já…“ Muž se na okamžik odmlčel a svraštil přitom obočí. „Měl jsem ti předat zprávu.“
„Zprávu?“ zeptal se Sebastian. Znělo to až příliš neskutečně na to, aby to byla pravda. Přesto začal doufat. „Od koho?“
„Byla tu jedna ženská,“ řekl opilec a rozdmýchal tak uhlíky Sebastianovy naděje do plného plamene.
„Jaká žena?“ zeptal se Sebastian.
Opilec se na něj nedíval. Zdálo se, že se chystá znovu usnout. Sebastian ho zachytil, napůl ho držel ve vzduchu, napůl jím zatřásl, aby se probral.
„Jaká žena?“ zopakoval.
„Tak něco… žena s vlasy jako oheň, na voze.“
„To je ona!“ vyhrkl Sebastian. Na okamžik ho naprosto ovládlo nadšení. „Bylo to před pár dny?“
Opilec se na chvíli zamyslel. „Nevím. Možná. Co je za den?“
Sebastian jeho otázku ignoroval. Musel zjistit, jakou zprávu mu Sophia nechala. „Ta žena… to byla Sophia. Kam jela? O jakou zprávu šlo?“
Znovu zatřásl opilcem, protože se zdálo, že zase usne. Sebastian si musel přiznat, že si na něm i trochu vybíjí vztek. Potřeboval vědět, jakou zprávu mu Sophia zanechala.
Proč u takového opilce. Copak nebyl nikdo jiný, po kom by Sophia mohla poslat zprávu? Když se podíval na muže, který se ani nemohl udržet na novou, okamžitě znal odpověď. Byla si jistá, že na něj Sebastian narazí, protože nemohl nikam odejít. Pokud by ji Sebastian následoval, rozhodně by ho vyslechl.
Což znamenalo, že chce, aby ji sledoval. Chtěla, aby ji dokázal najít. Už jen při té myšlence se Sebastianovi rozbušilo srdce. Možná mu chtěla odpustit vše, co se stalo, co jí provedl. Chtěla mu dát možnost, aby šel za ní, a to by přece nedělala, kdyby s ním nechtěla být, nebo ano?
„O jakou zprávu šlo?“ zopakoval Sebastian.
„Dala mi peníze,“ řekl muž. „Říkala, že ti mám říct… sakra, určitě to vím…“
„Mysli,“ pobízel ho Sebastian. „Je to důležité.“
„Říkala, že ti mám říct, že mířila do Barristonu!“ pronesl opilec s vítězoslavným výrazem. „Prý ti mám říct, že jsem to viděl na vlastní oči.“
„Do Barristonu?“ zeptal se Sebastian a zadíval se na směrovky. „Víš to jistě?“
Nedávalo to smysl. Sophia neměla důvod tam zamířit. Možná ale právě o to šlo. Vzhledem k tomu, že byla na útěku. Bylo to menší město, rozhodně nebylo tak velké ani lidnaté jako Ashton, ale díky průmyslu nebylo úplně chudé. Možná, že to pro Sophii bylo stejně dobré místo jako kterékoli jiné.
Muž přikývl. Sebastianovi to stačilo. Pokud mu Sophia nechala zprávu, pak nezáleželo na tom, kdo mu ji předal. Záleželo jen na tom, že ji dostal a že ví, kam pokračovat. Jako poděkování hodil Sebastian muži minci a vrátil se ke koni.
Popohnal zvíře cestou na západ. Snažil se cestovat co nejrychleji. Bude mu chvíli trvat, než se do Barristonu dostane, ale bude se snažit tam být co nejdříve. Mohl by ji dohnat ještě před městem nebo ji možná dostihne až tam. Tak nebo tak ji najde, a nakonec budou spolu.
„Jdu si pro tebe, Sophie,“ pronesl, zatímco kolem něj se míhala krajina Stezek. Teď, když věděl, že chce, aby ji našel, byl odhodlaný udělat cokoli bude nutné, aby ji dostihl.
KAPITOLA PÁTÁ
Královna vdova Mary z rodu Flambergů stála uprostřed svých zahrad. Pozvedla bílou růži a nasála její jemnou vůni. Po všech těch letech se naučila skrývat netrpělivost. A pokud šlo o jejího nejstaršího syna, zmocňovala se jí netrpělivost až příliš rychle.
„Co je to za růži?“ zeptala se jednoho ze zahradníků.
„Druh vyšlechtěný jednou ze zahradnic koupených ze sirotčince,“ řekl muž. „říká jí Jasná hvězda.“
„Pogratuluj jí k úspěchu a informuj ji, že od dnešního dne se tento druh jmenuje Vdovina hvězda,“ řekla královna. Byl to současně kompliment i připomínka toho, že ten, kdo si sirotka koupil, si mohl s jeho výtvorem dělat co uznal za vhodné. Dvojznačná věc, přesně taková, jaké měla vdova ráda.
Naučila se je používat po občanských válkách. Málem totiž přišla o veškerou moc. Místo toho se jí dařilo balancovat na rozhraní moci Šlechtické rady, církve Maskované bohyně, nemytých mas lidí a obchodníků. Zvládala to díky své chytrosti, nemilosrdnosti a trpělivosti.
Dokonce i trpělivost ale měla své meze.
„Ale než to uděláš,“ pronesla královna, „přitáhni mi sem laskavě mého syna. Je mi jedno, v jakém bordelu zrovna vězí, hlavně mu připomeň, že na něj čeká jeho královna.“
Vdova stála u slunečních hodin a sledovala pohybující se stín. Čekala na rozmařilce, který měl být dědicem jejího království. Stín se za dobu jejího čekání posunul o celou šířku palce. Nakonec zaslechla kroky blížícího se Ruperta.
„Nejspíš už senilním,“ pronesla vdova, „protože