„Je to prostá věc,“ prohlásila Siobhan. „Je tu někdo, kdo musí zemřít.“
Pronesla to tónem, jako by Kate nařizovala, aby zametla podlahu nebo připravila vodu na koupel. Máchla rukou, voda ve fontáně za zavlnila a vzápětí se v ní objevil obraz mladé ženy procházející zahradou. Měla na sobě drahé šaty, ale nic, podle čeho by se dalo usoudit, že patří ke šlechtě. Takže žena nebo dcera nějakého kupce? Někdo, kdo si vydělává nějak jinak? Byla hezká na pohled a usmívala se, jako by slyšela nějaký dobrý vtip.
„Kdo je to?“ zeptala se Kate.“
„Jmenuje se Gertrude Illiard,“ pronesla Siobhan. „Žije v Ashtonu. V rodinném sídle patřícím jejímu otci, obchodníkovi Savisi Illiardovi.“
Kate čekala, že Siobhan ještě něco dodá, ale žena mlčela. Jak se odvažovala chtít po ní něco takového? Jak se odvažovala chtít, aby si Kate ušpinila ruce cizí krví bez jakéhokoli vážného důvodu nebo vysvětlení?
„Nejsem zabiják, který půjde tam, kam ho pošleš,“ řekla Kate.
„Vážně?“ Siobhan vstala z okraje fontány. Odrazila se poněkud dětským pohybem. Jako uličník, který naskočil na vůz, svezl se po městě a teď se snaží zmizet, aby si ho nevšiml vozka. „Už jsi přeci zabíjela.“
„Tohle je něco jiného,“ nedala se Kate.
„Každý okamžik života je nádherný svojí unikátností,“ souhlasila Siobhan. „Ale současně je každý okamžik stejně nevýrazný, jako všechny ostatní. Zabila jsi mnoho lidí, Kate. Proč je tohle tak moc jiné?“
„Oni si to zasloužili,“ řekla Kate.
„Aha, oni si to zasloužili,“ řekla Siobhan a Kate v jejím hlase slyšela posměch, i když díky cloně, kterou si žena udržovala kolem myšlenek jí neviděla do hlavy. „Sestry si to zasloužily, protože ti ubližovaly a otrokář si to zasloužil tím, co udělal tvojí sestře?“
„Ano,“ souhlasila Kate. Alespoň tímhle si byla jistá.
„A ten chlapec, kterého jsi zabila na cestě si to zasloužil tím, že tě našel?“ pokračovala Siobhan. Kate by zajímalo, jak moc toho žena ví. „A vojáci na pláži si to zasloužili tím, že… jak před sebou ospravedlníš tohle, Kate? Bylo to proto, že napadli tvoji domovinu, nebo to bylo jen proto, že jsi měla své rozkazy a když začal boj, nebyl čas se ptát na důvody?“
Kate od Siobhan o krok ustoupila. Hlavně kvůli tomu, aby ji neudeřila. Dokázala si představit, že útok na čarodějku by pro ni měl nepříjemné následky.
„Dokonce i teď si myslím,“ doplnila Siobhan, „že bych našla nejméně tucet mužů i žen, které bych před tebe postavila a ty bys je bez rozmýšlení zabila. Mohla bych ti hledat jednoho soupeře za druhým a ty bys je všechny zabíjela. A tohle má být jiné?“
„Je nevinná,“ hájila se Kate.
„Co ty o tom víš…“ odpověděla Siobhan. „Možná jsem ti jen nevyjmenovala všechny smrti, za které nese zodpovědnost. Za trápení, které způsobila.“ Kate zamrkala a Siobhan stála na druhé straně fontány. „Nebo jsem ti možná neřekla o tom dobru, za kterým stojí a o všech životech, které zachránila.“
„A co z toho je pravda mi neřekneš, že?“ zeptala se Kate.
„Dala jsem ti úkol,“ pronesla Siobhan. „Očekávám, že ho splníš. Tvé otázky a pochybnosti tu nemají místo. Jde o loajalitu učedníka k mistrovi.“
Takže chtěla jen vědět, jestli bude Kate zabíjet jen kvůli tomu, že jí to nařídí.
„Vždyť tu ženu můžeš zabít sama, nebo ne?“ zkusila to znovu Kate. „Viděla jsem, co všechno dokážeš. Jen tak se zjevíš odnikud. Zabití nějaké ženské, to přece nic není. Máš tu moc.“
„A kdo říká, že to neudělám?“ zeptala se Siobhan. „A možná je pro mě nejsnadnější poslat svoji učednici.“
„Anebo možná chceš zjistit, co udělám,“ hádala Kate. „Je to zkouška, že?“
„Všechno je zkouška, má drahá,“ pronesla Siobhan. „Copak sis to ještě neuvědomila? Tenhle úkol splníš.“
Co se stane, když ji poslechne? Skutečně ji Siobhan nechá zabít nějakou cizí ženu? Možná, že to celé byla jen hra. Možná, že bude sledovat, kam až je Kate ochotná zajít a těsně, než ženu zabije, ji zastaví. Kate doufala, že to tak bude, ale i tak se jí nelíbilo, když s ní Siobhan jednala tímhle způsobem.
Ne, nelíbilo nebylo to správné slovo. Nenáviděla to. Nenáviděla Siobhaniny neustálé hry, její neustálou touhu udělat z ní nástroj, kterým by mohla vládnout. Už pobíhání po lese a boj s duchy byl dost hrozný, tohle už bylo příliš.
„A co když odmítnu?“ zeptala se Kate.
Siobhanin výraz potemněl.
„Myslíš si, že můžeš?“ zeptala se. „Jsi moje učednice, složila jsi slib. Pokud neposlechneš, naložím s tebou podle svého uvážení.“
Kolem Kate se náhle ze země vynořily šlahouny, trny ostré jako hroty šípů. Nedotkly se jí, ale výhružka byla naprosto jasná. Zdálo se, že Siobhan ještě neskončila. Pokynula k vodní hladině ve fontáně a obraz v ní se změnil.
„Mohla bych tě svázat a předat do jednoho z parků v Jižní Issetii,“ řekla Siobhan. „Vládne tam král, který by výměnou za malý dárek byl ochotný spolupracovat.
Kate zahlédla nákladně, ale spoře oděné dívky pobíhající kolem dvakrát tak starého muže.
„Mohla bych tě prodat otrokářům v Blízkých koloniích,“ pokračovala Siobhan. Znovu pokynula rukou a obraz ve fontáně se změnil. Tentokrát se objevily dlouhé řady otroků pracujících s krumpáči a lopatami v povrchovém dole. „Možná ti prozradím, kde najít nejlepší drahokamy, po kterých pátrají obchodníci ochotní udělat, co budu chtít.“
Obraz se znovu změnil. Objevil se v něm výjev z mučírny. Ženy i muži byli spoutaní v řetězech, křičeli a mučitelé je značkovali žhavými železy.
„Nebo tě předám kněžím Maskované bohyně, aby tě mohli potrestat za tvé zločiny.“
„To neuděláš,“ vyhrkla Kate.
Siobhan natáhla ruku a chytila ji tak prudce, že Kate ani neměla čas zareagovat, když jí žena vrazila hlavu pod vodu. Vykřikla, a proto ani neměla čas se nadechnout. Obklopila ji mokrá prázdnota. Snažila se bojovat, ale měla pocit, jako by ji opustily všechny síly.
„Nemáš tušení, co udělám a co ne,“ řekla Siobhan. Kate měla pocit, jako by její hlas přicházel z nějaké neskutečné dálky. „Myslíš si, že mám na svět stejné názory jako ty. Myslíš si, že se před něčím zastavím, že budu laskavá, že budu ignorovat tvé urážky. Mohla bych s tebou udělat cokoli si zamanu, a přesto bys mi pořád patřila. Pořád bych si s tebou mohla dělat, co bych chtěla.“
Kate viděla ve vodě další obrazy. Viděla postavy zničené bolestí. Viděla místo plné krutosti a násilí, hrůzy a bezmoci. Některé postavy poznávala, protože je sama zabila. Nebo spíš jejich duchy.