Viděla, jak její syn zrudl vztekem, ale bylo jí to jedno. Kdyby se na ni chtěl vrhnout, udělal by to už dávno. Rupert ale dobře věděl, na kom si svůj vztek vybít může a na kom raději ne.
„Byl to útok zezadu,“ pronesl Rupert.
„Od služky,“ odpověděla chladně vdova. „Podle toho, co jsem slyšela, to bylo ve chvíli, kdy ses chtěl silou zmocnit bývalé snoubenky svého bratra.“
Rupert na chvíli překvapeně otevřel ústa. Copak si ještě neuvědomil, že jeho matka ví o všem, co se šustne v království? Natož u ní doma? Copak si myslel, že by se udržela v pozici vládkyně ostrova, kdyby neměla své špehy? Vdova si povzdechla. Ještě se toho musel hodně učit, ale nezdálo se, že by se mu chtělo.
„Sebastian ji odehnal,“ pokusil se vysvětlit svůj čin. „Nebylo to nic nekalého, stejně je to jen děvka ze sirotčince.“
„Všichni ti básníci, kteří tě vypodobňují jako úžasného prince se s tebou ve skutečnosti nikdy nesetkali, že ne?“ zeptala se vdova, i když pravdou bylo, že jich sama spoustu uplatila, aby skládali ta správná slova. Princ musel mít takovou pověst, po jaké toužil, ne takovou, jakou si vysloužil. Se správnou pověstí by mohl mít na své straně Šlechtickou radu až dojde na to, kdo bude vládnout dál. „Nenapadlo tě, že by se Sebastian mohl rozzlobit, až zjistí, o co ses pokoušel?“
Rupert se zamračil a královně došlo, že její syn vůbec nechápe, o co jde.
„Proč by se měl zlobit? Nehodlal si ji vzít a v každém případě jsem starší než on. Jednoho dne budu jeho král. Neodvážil by se cokoli provést.“
„Pokud si to myslíš,“ řekla vdova, „očividně svého bratra neznáš.“
Rupert se při těch slovech zasmál. „A ty ho snad znáš, matko? Zkoušet ho oženit? Není divu, že utekl.“
Vdova potlačila svůj hněv.
„Ano, Sebastian utekl. Musím přiznat, že jsem podcenila sílu jeho citů, ale to se dá vyřešit.“
„Tím, že se postaráš o tu dívku,“ řekl Rupert.
Vdova přikývla. „Předpokládám, že bys to chtěl zařídit ty sám?“
„Rozhodně.“
Rupert nezaváhal. Královna ani nečekala, že by váhal. Svým způsobem to bylo dobré, protože vládce by se neměl vyhýbat tomu, co bylo nutné udělat. Přesto pochybovala, že Rupertovi jde o to, aby se choval jako vládce. Prostě se jen chtěl pomstít za modřinu, která i teď narušovala jeho jinak dokonalý vzhled.
„Ujasněme si to,“ řekla vdova. „Je nezbytné, aby ta dívka zemřela. Jednak, abychom napravili to, čeho se na tobě dopustila a také… abychom předešli nepříjemnostem, které by mohla způsobit.“
„Sňatku mezi Sebastianem a nevhodnou dívkou,“ řekl Rupert. „Taková hanba.“
Vdova utrhla jednu z květin poblíž. „Hanba je jako tahle růže. Vypadá neškodně. Přitahuje pohledy okolí. Přesto má ostré trny. Naše moc je jen iluze. Máme ji jen díky tomu, že nám lidé věří. Pokud nás Sebastian zahanbí, jejich víra by mohla opadnout.“ Sevřela ruku v pěst a ignorovala přitom bolest, kterou jí trny způsobily. „Musíme se s tím vypořádat, ať to stojí, co to stojí.“
Raději, ať si Rupert myslí, že jde o zachování pověsti jejich rodiny. Bude to lepší než přiznat skutečné nebezpečí, které ta dívka představuje. Když vdova zjistila, co je skutečně zač… svět náhle začal připomínat nebezpečné místo plné nástrah. Nemohla dovolit, aby je něco ohrožovalo.
„Zabiju ji,“ řekl Rupert.
„Nenápadně,“ dodala vdova. „Bez rozruchu kolem. Nechci, abys způsobil víc problémů, než dokážeš vyřešit.“
„Postarám se o to,“ trval na svém Rupert.
Vdova si nebyla jistá, jestli to zvládne, ale pokud šlo o tu dívku, měla k dispozici i další možnosti. Hlavní bylo využívat jen ty, kdo měli vlastní důvody se s ní vypořádat. Kdyby někomu rozkazovala, potvrdila by tím, že na té dívce je něco výjimečného.
Celou silou svojí vůle se musela bránit tomu, aby zareagovala, když Sophii poprvé uviděla. Aby se výrazem tváře neprozradila, když zjistila, že si ji Sebastian chce vzít.
To, že za ní její mladší syn vyrazil, vše ještě zkomplikovali. Za normálních okolností byl Sebastian klidný, rozumný a plnil své povinnosti. Určitým způsobem by byl lepším vládcem než jeho bratr, ale takhle to nefungovalo. Ne, jeho úkolem bylo žít klidný život a dělat to, co se mu přikáže. Ne utíkat a dělat si, co se mu zamane.
„Mám pro tebe ještě jeden úkol,“ pronesla vdova. Pomalou chůzí vyrazila na procházku po zahradě. Rupert ji chtě nechtě musel následovat, jako pes následuje svého pána. V tomto případě byl ale Rupert jako honicí pes a ona jeho kořist.
„Copak už jsi mi nedala dost úkolů, matko?“ obořil se na ni. Sebastian by neprotestoval. Neprotestoval nikdy, ať už řekla cokoli. Krom té jediné věci, na které záleželo.
„Když tě vytížím, je s tebou méně problémů,“ pronesla vdova. „V každém případě jde o úkol, na který se skutečně hodíš. Tvůj bratr se nechal unést city, když odsud utekl. Možná to bude chtít bratrskou lásku, aby se vrátil zpátky.“
Rupert se zasmál. „Podle toho, jak rychle utekl, to bude chtít spíš armádní regiment než bratrskou lásku.“
„V tom případě si ho vezmi,“ štěkla vdova. „Máš pravomoci, tak je využij. Vezmi si muže, které budeš potřebovat. Najdi bratra a přiveď ho zpátky.“
„Nezraněného, předpokládám.“ pronesl Rupert.
Vdova se zachmuřila. „Je to tvůj bratr, Ruperte. Neublížíš mu víc, než bude nezbytně nutné pro to, abys ho bezpečně dostal domů.“
Rupert sklopil zrak. „Samozřejmě, matko. Když už jsme v tom, je ještě třetí věc, kterou bych pro tebe měl udělat?“
Ve způsobu, jakým to řekl, vdovu něco zarazilo. Obrátila se k němu.
„Co máš na mysli?“ zeptala se.
Rupert se usmál a mávl rukou. Ze vzdáleného konce zahrady k nim zamířila postava v kněžském hávu. Když se přiblížila, uklonila sen.
„Matko,“ pronesl Rupert, „rád bych ti představil Kirka, druhého sekretáře nejvyšší kněžky Maskované bohyně.“
„Poslala tě Justina?“ zeptala se vdova a záměrně použila jméno nejvyšší kněžky, aby muži připomněla, v jaké se teď nachází společnosti.
„Ne, veličenstvo,“ řekl kněz, „ale jde o nesmírně naléhavou záležitost.“
Vdova si povzdechla. Podle jejích zkušeností obnášely naléhavé záležitosti kněží zpravidla příspěvky na jejich chrámy. Nutnost trestat hříšníky, na které nedosáhl zákon, nebo požadavky, aby zakročila proti jejich odnožím za Ostrovodou. Justina se naučila starat se o podobné záležitosti sama, ale její podřízení někdy byli otravnější než černé vosy.
„Zaslouží