Prozatím ale nebyl Sebastian členem královské rodiny, který by jí měl dělat starosti. Stála před královninými komnatami a oddechovala, zatímco ji pozorovali strážní. Když mlčky otevřeli dveře, nasadila Angelica co nejzářivější úsměv a vstoupila.
„Pamatuj, že jsi udělala přesně to, co chtěla,“ připomněla si.
Vdova na ni už čekala. Seděla v pohodlném křesle a popíjela nějaký bylinný čaj. Angelica neopomněla hlubokou úklonu, ale zdálo se, že Sebastianova matka dnes nemá náladu na hry.
„To stačilo, Angelico,“ pronesla překvapivě milým hlasem.
Na druhou stranu dávalo smysl, že má radost. Angelica udělala všechno, co po ní chtěla.
„Posaď se,“ pokynula královna na místo vedle ní. Bylo to lepší než před ní klečet, ale to, jakým způsobem jí rozkazovala, Angelicu stále dráždilo. „A povyprávěj mi o svém výletě do Monthys.“
„Vyřízeno,“ pronesla Angelica. „Sophia je mrtvá.“
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se vdova. „Zkontrolovala jsi tělo?“
Angelica se při těch otázkách zamračila. To té stařeně nebylo nic dost dobré?
„Musela jsem utéct, ale bodla jsem ji stiletem potřeným tím nejprudším jedem, který jsem měla k dispozici,“ pronesla. „To by nepřežil nikdo.“
„No,“ povzdechla si vdova, „doufám, že se nepleteš. Moji špehové tvrdí, že se objevila její sestra.“
Angelica si nemohla pomoct a lehce při těch slovech vykulila oči. Věděla, že se Rupert ještě nevrátil, tak jak toho mohla královna tolik vědět? Možná, že poslal ptáka se vzkazem.
„To ano,“ souhlasila. „Odplula s tělem své sestry na lodi mířící do Ishjemme.“
„Míří k Larsu Skyddarovi, o tom není pochyb,“ zamumlala vdova. Další šok pro Angelicu. Jak mohla taková špína, jako byla Sophia a její sestra, znát vládce Ishjemme?
„Udělala jsem, co jsi chtěla,“ pronesla Angelica. I jí samotné to znělo defenzivně.
„Očekáváš poděkování?“ zeptala se vdova. „Nebo odměnu? Nějaký titul k těm, které už máš?“
Angelice se nelíbilo, když s ní někdo mluvil tímhle tónem. Udělala všechno, co po ní vdova chtěla. Sophia byla mrtvá a Sebastian už se měl brzy vrátit. A ona byla připravená na jeho příjezd.
„Oznámila jsem vaše zásnuby Šlechtické radě,“ pronesla vdova. „Myslím, že sňatek s mým synem je ti dostatečnou odměnou.“
„Víc než dostatečnou,“ pronesla Angelica. „Ale přijme mě Sebastian?“
Vdova natáhla ruku a Angelica měla co dělat, aby sebou netrhla, když ji vdova poplácala po tváři.
„Myslím, že jsem ti řekla, že i tohle musíš zvládnout. Oblouznit ho. Svést ho. Klidně si před ním klekni a pros ho, jestli to bude nutné. Podle mých zpráv se vrátí domů šílený smutkem. Tvým úkolem bude, aby na to všechno zapomněl. Tvým úkolem, ne mým. Koukej se o to postarat, Angelico.“ Vdova pokrčila rameny. „A teď zmiz, mám ještě práci. Když už nic jiného, musím se ujistit, že jsi Sophii skutečně odpravila.“
Angelicino propuštění bylo bez jakýchkoli dvorností. Pokud by šlo o kohokoli jiného, postarala by se Angelica, aby trpěl. S vdovou ale Angelica nic nesvedla a o to to pro ni bylo horší.
Přesto královnu poslechla. Až se Sebastian vrátí, svede ho. Brzy bude královská svatba a její nová pozice u dvora tak bude víc než dobrou odměnou.
Nicméně jí nepřestávaly vrtat hlavou vdoviny pochyby ohledně Sophiiny smrti. Angelica ji zabila, tím si byla jistá, ale…
Ale když zjistí, co se děje v Ishjemme, ničemu to neuškodí. Prostě jen pro jistotu. Konec konců, měla tam nejméně jednoho přítele.
KAPITOLA ŠESTÁ
Sophia cítila rytmické pohupování lodi. Šlo ale o vzdálený pocit, dokonce i uvědomění si, že je na lodi, ji stálo spoustu sil a soustředění. Rozhodně neviděla nic, co by jí loď připomínalo, i když věděla, že na ni nastoupila.
Byla na nějakém místě plném stínů a mlhy, která se neustále vlnila a převalovala. Lámala procházející světlo, takže slunce vypadalo jen jako vlastní chabá napodobenina. Sophia byla dezorientovaná. Netušila, kde je vpředu a kde vzadu, ani kam by vlastně měla jít.
Slyšela dětský křik, který se jasně nesl mlhou. Na rozdíl od světla ho nic nezkreslovalo. Sophiino podvědomí jí řeklo, že jde o její vlastní dítě a že ho musí najít. Sophia neváhala a rozběhla se mlhou směrem, ze kterého nářek přicházel.
„Už jdu,“ ujišťovala své dítě. „Najdu tě.“
Dítě stále plakalo, ale mlha jako by náhle začala zkreslovat směr, ze kterého zvuk přicházel. Sophia měla pocit, jako by ho slyšela ze všech stran. Náhodně vybrala jeden směr a rozhodla se ho prozkoumat. K ničemu to ale nebylo, nářek zněl stále ze stejné vzdálenosti.
Mlha se zavlnila a kolem Sophie jako by se zformovaly kulisy nějakého divadelního představení. Viděla samu sebe při porodu. Zatímco přiváděla na svět nový život, držela ji za ruku její sestra. Viděla samu sebe, jak svírá v náručí maličké dítě. Viděla samu sebe, mrtvou.
„Po tom napadení nebyla dost silná,“ pronesl doktor, který stál vedle ní.
To přece nemohla být pravda. Nemohla to být pravda, pokud to ostatní pravda byla. Mohla to zvládnout.
„Možná, že nic z toho není pravda. Možná to všechno jsou jen představy. Nebo možnosti toho, co by se mohlo stát a nic není předem dané.“
Sophia okamžitě poznala Angelicin hlas. Prudce se obrátila a spatřila před sebou mladou ženu se zakrvácenou dýkou v ruce.
„Ty tu nejsi,“ řekla. „Nemůžeš být.“
„A tvé dítě snad ano?“ opáčila Angelica.
Udělala krok kupředu a bodla Sophii. Ta ucítila ochromující bolest, která ji spalovala jako oheň. Sophia vykřikla… a byla sama uprostřed mlhy.
Někde v dálce slyšela naříkat dítě a okamžitě k němu vyrazila, protože podvědomě věděla, že to je její dítě. Její dcera. Utíkala, snažila se dostat na místo, ze kterého vycházel dětský pláč, i když měla pocit, že to už zažila…
Objevily se před ní výjevy z dívčina života. Veselé batole, hrající si v bezpečném domově. Kate smějící se společně s malou holčičkou, když našly úkryt pod schody, kde je Sophia nemohla najít. Dítě na poslední chvíli zachráněné z hradu, Kate bojující s tuctem mužů a ignorující kopí vražené v jejím boku, aby vykoupila čas pro Sophii a její útěk. Stejné dítě v prázdné místnosti, bez rodičů.
„Co