„Vstávej ty idiote!“ štěkl Rupert. Sebastian v jeho hlase slyšel hněv i znechucení.
„Jsem vzhůru,“ pronesl Sebastian. Dokonce i on slyšel, že je s jeho hlasem něco v nepořádku. Ucítil další vlnu bolesti. Měl pocit, jako by mu vědomí zakrýval závoj zmatenosti. Jako kdyby dostal do hlavy palicí. Ne palicí, jako by mu na hlavu padl celý svět. „Co se stalo?“
„Nechal ses shodit z lodi jednou holkou, to se stalo,“ pronesl Rupert.
Sebastian ucítil jeho drsné sevření kolem paže. Rupert ho vytáhl na nohy. Když ho pustil, Sebastian zavrávoral a málem zase upadl. Včas se ale vzpamatoval. Žádný z vojáků kolem se nepohnul, aby mu pomohl. Byli to Rupertovi muži a nejspíš neměli zrovna radost z toho, že jim Sebastian utekl.
„A teď bys měl ty říct mně, co se stalo,“ pronesl Rupert. „Prošel jsem celou vesnici a pak jsem zjistil, že tohle byla loď, kterou si tvoje milovaná najala.“ Pronesl to slovo, jako by šlo o nějakou nadávku. „Vzhledem k tomu, že tě shodila holka, která vypadala skoro stejně jako ona—“
„Její sestra, Kate,“ řekl Sebastian. Vzpomněl si na to, jak rychle ho dostala z kajuty. Na hněv, který z ní cítil, když ho shodila z paluby. Chtěla ho zabít. Myslela si, že to on…
Pak se rozpomněl a ta vzpomínka stačila k tomu, aby se zarazil. Stál a zíral do prázdna i přes to, že mu Rupert dal pár facek, aby ho probral. Bolest, kterou při tom Sebastian ucítil nebyla nic v porovnání s bolestí ze vzpomínky na Sophii. Dokonce ani zranění z pádu nebylo nic v porovnání s propastí bolesti, která se pod Sebastianem otevírala a hrozila, že ho zničí.
„Ptal jsem se, co se stalo s holkou, která tě podvedla a přiměla tě se s ní zasnoubit,“ obořil se na něj Rupert. „Byla tam? Utekla s nimi?“
„Je mrtvá!“ štěkl Sebastian bez přemýšlení. „Tohle jsi chtěl slyšet, Ruperte? Sophia je mrtvá!“
Sebastian měl pocit, jako by znovu zíral na její bledé tělo bez života na podlaze kajuty. Kolem se rozlévala krev a v ráně na hrudi vězela dýka tak štíhlá a ostrá, že by se dala použít jako jehla. Vzpomněl si, jak nehnutě Sophia ležela, bez jakéhokoli náznaku dechu. Když jí přiložil ucho k ústům, necítil ani neslyšel vůbec nic.
Dokonce z ní tu dýku vytáhl, jen kvůli hloupé, podvědomé naději, že tím něco zlepší, i když věděl, že podobná zranění nejde jen tak vyléčit. Způsobil tím jen to, že se krvavá louže kolem ještě rozšířila, potřísnil si ruce krví a přesvědčil tak Kate, že to on zavraždil její sestru. Byl zázrak, že ho jen shodila z lodi místo toho, aby ho rozsekala na kusy.
„No, tím, že jsi ji zabil, jsi udělal alespoň jednu správnou věc,“ pronesl Rupert. „Možná to matku přesvědčí, aby ti odpustila, že jsi takhle utekl. Musíš si uvědomit, že jsi můj bratr, Sebastiane. Ten, kdo plní své povinnosti. Nesmíš matku takhle rozčilovat.“
Sebastian v tu chvíli pocítil silné znechucení. Znechutilo ho, že si jeho bratr myslel, že by ublížil Sophii. Znechucení z toho, jak vnímal svět. Dokonce ho znechutila i myšlenka, že je příbuzný někoho, kdo vnímal svět jako obrovské hřiště, které je mu k dispozici. Místo, kde jsou mu všichni podřízeni a on si s nimi může dělat, co chce.
„Já Sophii nezabil,“ řekl Sebastian. „Jak si můžeš myslet, že bych mohl udělat něco takového?“
Rupert se na něj překvapeně zadíval. Pak se zatvářil zklamaně.
„Vidíš a já si už myslel, že máš konečně páteř,“ pronesl. „Že ses konečně rozhodl být princem, který plní své povinnosti. Že už to jen nepředstíráš a konečně ses té děvky zbavil. Měl jsem vědět, že jsi naprosto k ničemu.“
V tu chvíli se Sebastian na svého bratra vrhnul. Narazil do něj a společně padli na dřevěné molo. Sebastian skončil nad svým bratrem a okamžitě se rozmáchl, aby ho udeřil.
„Takhle o Sophii nikdy nemluv! Copak ti nestačí, že je mrtvá?“
Rupert se snažil bojovat, svíjel se a kroutil. Podařilo se mu dostat nad Sebastiana a také ho udeřil. Dál se převalovali a Sebastian ucítil hranu mola těsně před tím, než se i s Rupertem zřítili do vody.
Ta se nad nimi zavřela, oba muži ale stále svírali hrdlo toho druhého. Sebastianovi bylo jedno, že je pod vodou. Stejně už neměl pro co žít, ne, když přišel o Sophii. Možná, že kdyby zemřel, měl by naději, že se s ní shledá v nějakém světě, do kterého přecházeli mrtví. Cítil Ruperta, jak do něj kope, ale nevěnoval tomu pozornost.
Ucítil ruce, které se ho chopily a vytáhly ho nad hladinu. Měl tušit, že Rupertovi muži zachrání svého prince. Vytáhli Sebastiana s Rupertem z vody a odtrhli je od sebe.
„Pusťte mě,“ rozkázal jim Rupert. „Jeho ne, toho držte.“
Sebastian cítil, jak jejich sevření zesílilo. Drželi ho na místě. Jeho bratr se rozpřáhl a udeřil ho do břicha. Kdyby Sebastiana nedrželi vojáci, zlomil by se v pase. Všiml si, že jeho bratr tasil nůž – zahnutý a ostrý jako břitva. Takový, který používali lovci ke stahování zvířat z kůže.
Ucítil jeho ostří na tváři, když mu Rupert přitiskl čepel k obličeji.
„Myslíš si, že mě můžeš jen tak napadnout? Cestoval jsem přes půl království jen kvůli tobě. Je mi zima, jsem celý mokrý a zničil jsi mi šaty. Možná bych měl zničit tvůj obličej.“
Sebastian cítil, jak se pod tlakem ostří objevila kapka krve. Překvapilo ho, když vystoupil jeden z vojáků.
„Výsosti,“ pronesl podřízeným hlasem. „Předpokládám, že královna vdova by si nepřála, aby se něco stalo kterémukoli z jejích synů.“
Sebastian cítil, jak Rupert nebezpečně ztuhnul. Na okamžik předpokládal, že mu stejně ublíží. Po chvíli ale Rupert stáhl ruku s nožem a svůj vztek skryl za obvyklou masku netečnosti.
„Ano, máš pravdu, vojáku. Nechtěl bych matku rozčílit tím, že jsem… se nechal unést.“
Byl to tak neurčitý pojem a přitom popisoval, že málem rozřezal Sebastianův obličej. Vzhledem k tomu, jak rychle změnil Rupert své vystupování, začal Sebastian věřit všem zkazkám, které o něm zaslechl. Vždy se je snažil ignorovat, ale tady, i při mučení zahradníka u opuštěného domu, šlo o takového Ruperta, jakým skutečně byl.
„Chci, aby si matka všechen svůj vztek schovala jen pro tebe, bratříčku,“ pronesl Rupert. Tentokrát Sebastiana neuhodil, jen mu položil ruku na rameno v rádoby bratrském gestu. „To, jak jsi utekl, že jsi bojoval s jejími vojáky. Že jsi jednoho z nich zabil.“
Rupert se prudce otočil a sekl toho, který se odvážil vznést námitku, přes hrdlo. Muž se rukama chytil za ránu. Padl na kolena a snažil se zastavit krvácení. Muži kolem se tvářili téměř stejně šokovaně jako on sám.
„Něco si vyjasníme,“ pronesl Rupert nebezpečným tónem. „Já jsem korunní princ a Šlechtická rada i se svými pravidly a snahou omezit královskou moc je někde daleko. Nikdo tu nebude zpochybňovat má rozhodnutí! Je to jasné?“
Kdyby šlo o kohokoli jiného, ostatní vojáci by ho okamžitě zabili. Teď ale jen souhlasně zamručeli. Jako by všichni tušili, že kdyby zabili korunního prince,