Loď prořezávala vlny a Kate jen tak seděla na její palubě a přemýšlela. Kvůli vyčerpání nebyla schopná ničeho jiného. Dokonce i přes čas, který už uplynul od chvíle, kdy uzdravila Sophii, si připadala stále stejně zničená.
Čas od času ji kontrolovali procházející námořníci. Kapitán Borkar jí věnoval nejvíc pozornosti. Objevoval se tak často, že by to působilo úsměvným dojmem, kdyby se přitom netvářil tak starostlivě.
„Jsi v pořádku, má paní?“ ptal se snad už po sté. „Nepotřebuješ něco?“
„Jsem v pořádku,“ ujistila ho Kate. „A nejsem ničí paní. Jsem Kate. Proč mě pořád oslovuješ takhle?“
„Nejsem v pozici, abych ti to vysvětlil… Kate,“ omlouval se kapitán.
A nešlo jen o něj. Zdálo se, že i ostatní námořníci kolem Kate procházejí po špičkách. Na něco podobného nebyla zvyklá. Její život sestával z brutálního zacházení v Domě nechtěných, po které následovala služba u společnosti lorda Cranstona. Patřil tam samozřejmě i Will…
Doufala, že je v pořádku. Když ho opouštěla, nemohla se s ním rozloučit, protože kdyby ano, lord Cranston by jí nikdy nedovolil odejít. Dala by cokoli za to, aby se mohla rozloučit, nebo ještě lépe, vzít Willa s sebou. Nejspíš by se mužům, kteří se jí klaněli, vysmál. Věděl by totiž, jak ji jejich nežádaná zdvořilost rozčiluje.
Možná šlo o něco, co udělala Sophia. Konec konců, už dřív se vydávala za šlechtičnu. Možná to Kate vysvětlí, až se probere. Pokud se probere. Ne, takhle Kate nesměla myslet. Musela doufat, i když to byly už víc než dva dny od chvíle, kdy uzavřela Sophiino zranění.
Kate zamířila ke kajutě. Když do ní vešla, zvedla Sophiina lesní kočka hlavu. Ležela Sophii na nohách a zdálo se, že ji chce chránit. Kate překvapilo, že se kočka od Sophie celou dobu v podstatě nehnula. Nechala se ale podrbat za ušima, když si Kate sedla na okraj postele.
„Obě doufáme, že se probere, viď?“ zeptala se.
Seděla vedle své sestry a pozorovala ji, jak spí. Sophia vypadala tak klidně, už ji nehyzdilo zrnění v hrudi, ani nebyla mrtvolně bledá. Vypadala, jako by spala. Až na to, že se Kate začínala bát, že zemře hladem či žízní dřív, než se probudí.
Pak si všimla drobného zachvění Sophiiných víček, lehkého pohybu rukou položených na posteli. Kate vykulila oči a znovu si dovolila doufat.
Sophia otevřela oči a dívala se přímo na ni. Kate si nemohla pomoct, vrhla se na sestru a pevně ji objala.
„Ty žiješ, Sophie. Ty žiješ.“
„Žiju,“ ujistila ji Sophia a s Katinou pomocí se posadila. Dokonce i lesní kočka vypadala, že má radost. Oběma sestrám olízala tváře jazykem hrubým jako tesařská rašple.
„Notak, Sienne,“ uklidňovala ji Sophia. „Jsem v pořádku.“
„Sienne?“ zeptala se Kate. „Tak se jmenuje?“
Sophia přikývla. „Našla jsem ji cestou do Monthys. Je to dlouhý příběh.“
Kate předpokládala, že si dlouhých příběhů budou muset postupně říct mnohem víc. Odtáhla se od Sophie, aby jí dala trochu prostoru. Sophia se ale zhroutila zpátky na postel.
„Sophie!“
„V pořádku,“ prohlásila Sophia. „Jsem v pořádku. Tedy myslím, že jsem. Jsem jen unavená. A mám žízeň.“
Kate jí podala měch s vodou a pak sledovala, jak Sophia pije hlubokými doušky. Zavolala na námořníky a překvapilo ji, když přiběhl sám kapitán Borkar.
„Co potřebuješ, má paní?“ zeptal se a pak si všiml Sophie. Kate šokovalo, když padl na kolena. „Výsosti, ty jsi vzhůru. Všichni jsme se o tebe báli. Musíš být hladová. Nechám přinést jídlo!“
Vyrazil pryč a Kate cítila, jak obrovskou radost měl. Ji ale teď zajímalo něco jiného.
„Výsosti?“ zeptala se a probodla Sophii pohledem. „Námořníci se ke mně chovají dost divně už od chvíle, kdy zjistili, že jsem tvoje sestra, ale tohle? Namluvila jsi jim, že jsi z královské rodiny?“
Znělo to hodně nebezpečně. Že by jim Sophia namluvila, že se vdala za Sebastiana? Nebo předstírala, že patří ke královské rodině ze zámoří? Nebo snad něco úplně jiného?
„Nic takového,“ pronesla Sophia. „Nic nepředstírám.“ Vzala Kate za ruku. „Kate, zjistila jsem, kdo jsou naši rodiče!“
O takové věci by Sophia nikdy nevtipkovala. Kate na ni překvapeně zírala a téměř ani nedokázala domyslet, co z toho plynulo. Posadila se zpátky na postel a zamyslela se.
„Vysvětli mi to,“ pronesla šokovaně. „Vážně si myslíš… myslíš si, že naši rodiče byli urození?“
Sophia se pokusila posadit. Když se jí to nedařilo, Kate jí pomohla.
„Naši rodiče se jmenovali Alfred a Christina Danse,“ pronesla. „Žili, my všichni jsme žili, v oblasti zvané Monthys. Naše rodina vládla tomuhle království předtím, než ji rodina královny vdovy zatlačila do pozadí. Ten, kdo mi to vysvětlil mi taky řekl, že jsme měli nějaké… spojení s královstvím. Nejen, že mu naše rodina vládla, byla i jeho součástí.“
Při těch slovech Kate ztuhla. Cítila to spojení. Cítila zemi, která se rozprostírala kolem. Dotkla se její energie. To díky ní byla schopná Sophii uzdravit.
„A tohle je skutečné?“ zeptala se. „Není to nějaká povídačka? Neblázním?“
„Něco takového bych si nevymyslela,“ ujistila ji Sophia. „To bych ti neudělala, Kate.“
„Říkala jsi, že naši rodiče takoví byli,“ řekla Kate. „Oni jsou… mrtví?“
Snažila se skrýt bolest, kterou při té myšlence cítila. Vzpomínala si na požár, vzpomínala si i na útěk, ale nevzpomínala si na to, co se stalo s jejich rodiči.
„To nevím,“ řekla Sophia. „Zdá se, že nikdo neví, co se s nimi po té noci stalo. Tohle všechno… bylo v plánu dorazit za naším strýcem, Larsem Skyddarem. Doufám, že bude vědět víc.“
„Larsem Skyddarem?“ zeptala se Kate. To jméno už slyšela. Lord Cranston mluvil o oblasti Ishjemme a o tom, jak tam odrážejí nepřátele za použití chytré taktiky a prostředků, které jim poskytovaly ledové fjordy. „On je náš strýc?“
Nemohla tomu uvěřit. Kate nikdy neměla jinou rodinu než vlastní sestru a teď náhle prý patřila do královské rodiny. Do rodiny, která právě teď vládla nejméně jedné zemi. Bylo toho na ni příliš.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно