Merk se mohl stát rytířem, oslavovaným bojovníkem, stejně jako jeho bratři. Ale místo toho si vybral práci v ústraní. Zajímalo ho vyhrávat, zabít na smrt, a rychle objevil, že rytíři, pro všechny své nádherné zbraně a objemné brnění, nedokázali zabít ani z poloviny tak rychle nebo efektivně jako on, osamocený muž v kožené košili a s ostrou dýkou.
Jak kráčel, dloubal do listí svou holí a vzpomněl si na jednu noc se svými bratry v hospodě, kdy tasili meče proti rivalským rytířům. Jeho bratři byli obklíčeni, jejich soupeři v převaze a zatímco všichni ti fajnoví rytíři slavnostně postávali, Merk neváhal. Vystartoval uličkou se svou dýkou a podřízl jim všem krky ještě, než stačili tasit meče.
Jeho bratři mu měli poděkovat za záchranu svých životů – ale místo toho se od něj všichni oddálili. Báli se ho a pohlíželi na něj svrchu. To byly díky, kterých se mu dostalo a zrada Merka bolela více, než dokázal vyjádřit. Prohloubilo to trhlinu v jejich vztazích, veškerou ušlechtilost, všechnu dvornost. V jeho očích to nebylo nic jíného než pokrytectví, prospěchářství mohli odkráčet ve svém blyštícím se brnění, mohli na něj pohlížet svrchu, ale kdyby nebylo jeho a té dýky, leželi by už dnes všichni mrtví v postranní uličce.
Merk kráčel stále dál, vzdychal a snažil se odpoutat se od minulosti. Jak tak rozmýšlel, uvědomil si, že zcela nerozuměl, odkud jeho talent pramenil. Snad to bylo proto, že byl tak rychlý a pohotový snad proto, že měl obratné ruce a zápěstí snaž pro jeho zvláštní talent najít na muži jeho slabá místa snad proto, že nikdy neváhal jít ještě o krok dál, aby dokonal ten poslední úder, kterého se jiní muži obávali snad proto, že nikdy nemusel udeřit dvakrát nebo snad proto, že uměl improviovat, zabít jakýmkoli nástrojem, který byl po ruce – ptačím brkem, kladivem, starou kládou. Byl více vychytralý, než druzí, více adaptabilní a pohyboval se rychle – to byla smrtelná kombinace.
Když vyrůstal, všichni ti pyšní rytíři se od něj distancovali, pod vousy ho zesměšňovali (protože nikdo si nedovolil se mu vysmívat do obličeje). Ale nyní, když už byli starší, jejich síly slábly a jeho sláva se šířila, byl to on, kdo byl povoláván krály, zatímco oni byli již všichni zapomenuti. Jeho bratři totiž nikdy nechápali, že kavalírství nedělá z králů krále. Ale to ošklivé, brutální násilí, strach, odstranění nepřátel, jednoho po druhém, hrůzné zabíjení, které nikdo jiný nechtěl dokonat, to dělalo krále králem. A byl to on, na koho se obraceli, když potřebovali vykonat to skutečné královské dílo.
S každým dloubnutím své hole si Merk vzpomněl na všechny své oběti. Zabil královy nejhorší nepřátele – ne jedem – pro to se najímali bezvýznamní vrazi, apatykáři, svůdnice. Ty nejhorší toužili zabít oficiálním gestem a na to potřebovali jeho. Něco hrůzného, něco veřejného: dýka v oku tělo, jehož části byly poházeny na náměstí před zraky veřejnosti, pohupující se v okně, aby jej mohli všichni spatřit při východu slunce a mohli se dohadovat, kdo si dovolil odporovat králi.
Když se starý král Tarnis vzdal královstí, otevřel brány Pandesianům, Merkovi zmizela práce a poprvé ve svém životě pocítil marnost. Bez krále, kterému by mohl sloužit, se cítil jako bez cíle. Něco, co už v něm delší dobu třímalo, vyplulo na povrch a z nějakého důvodu, kterému ale nerozuměl, začal přemýšlet o životě. Celý svůj život byl posedlý smrtí, zabíjením, odňímáním životů. Bylo to tak jednoduché – až příliš jednoduché. Ale nyní se v něm něco začalo měnit bylo to, jako by téměř necítil pevnou zem pod nohama. Z vlastní zkušenosti vždy věděl, jak je život křehký, jak snadno o něj může přijít, ale nyní začal myslet na to, jak si ho zachovat. Život byl tak nestálý, nebylo zachovat si ho větší výzvou než ho brát?
A chtě nechtě začal přemýšlet: o co vlastně obíral ostatní?
Merk nevěděl, co v něm vzbudilo toto přemýtání o sobě samém, ale hluboce ho to znepokojovalo. Něco v něm vyplouvalo na povrch, velká nevolnost, zabíjení už měl až po krk – vypěstoval si k němu nechuť a to z něj měl dříve takový požitek. Přál si, aby byl schopen ukázat na jediný důvod, kvůli kterému to vše začalo – třeba zavraždění určité osoby – ale nemohl jej najít. Prostě se to k němu bezdůvodně vkradlo. A to ho znepokojovalo ze všeho nejvíc.
Na rozdíl od ostatních žoldáků si Merk vybíral pouze záležitosti, ve které věřil. Až později v životě se stal až příliš dobrý v tom, co dělal, když jeho výplata byla až příliš veliká, lidé, kteří vyžadovali jeho služby až příliš důležití, pak začal mlžit hranice, aby přijal platby za vraždy mužů, kteří nebyli až tak na vině – třeba ani trochu. A to ho trápilo.
Merk si vybudoval stejně silnou zálibu v odčinění všeho, co způsobil, dokazováním ostatním, že se změnil. Chtěl svou minulost vymazat, vzít zpět vše, co kdy učinil, kát se. Posvátně přísahal sám sobě, že již nikdy nezabije nikdy na nikoho nevztáhne ruku stráví zbytek svých dnů tím, že bude prosit Boha o odpuštění bude se věnovat pomáhání druhým stane se lepším člověkem. A toto vše ho vedlo na tuto lesní cestu, kde právě nyní kráčel za klepání své hole.
Merk viděl, jak se před ním lesní cesta zvedá a pak zase prudce klesá, ozářená bílými listy, a znovu zkontroloval, zda není na horizontu vidět Věž Uru. Stále po ní nebylo ani památky. Věděl že tato cesta ho tam nakonec dovede, na této pouti, která ho lákala už několik dlouhých měsíců. Od svého dětství byl okouzlen příběhy Hlídačů, tajného řádu mnichů/rytířů, z části mužů a z části něčeho jiného, jejichž posláním bylo obydlovat dvě věže – Věž Uru na severozápadě a Věž Kosu na jihovýchodě, a dohlížet na nejvzácnější relikvii království: Ohnivý meč. Podle legendy to byl právě Ohnivý meč, který udržoval Plameny naživu. Nikdo s jistotou nevěděl, ve které z věží se nachází, bylo to tajně střežené tajemství, známé jen prastarým Hlídačům. Kdyby byl přemístěn, nebo odcizen, Plameny by byly navždy ztraceny – a Escalon by čelil nebezpečým útokům.
Říkalo se, že hlídat věže bylo vysoké poslání, svatá a ctihodná služba – pokud vás Hlídači přijali. Jako chlapec snil Merk o Hlídačích, v noci chodil do postele s představou, jaké by to bylo k nim patřit. Chtěl se ponořit do samoty, do služby, do svých úvah a věděl, že neexistoval lepší způsob, než se stát Hlídačem. Merk se cítil připraven. Vyměnil svou drátěnou košili za koženou, svůj meč za hůl, a poprvé ve svém životě přečkal celý měsíc bez zabití či ublížení jediné duši. Začínal se cítit dobře.
Jak Merk vystoupal na malý kopec, rozhlížel se, již několik dnů plný naděje, že právě tento vrchol mu odhalí pohled na Věž Uru, někde tam na horizontu. Ale nikde nic neviděl – nic víc, než jen lesy, sahající kam jeho oko dohlédlo. A přesto věděl, že se blíží – po tolika dnech pochodování, věž už nemohla být daleko.
Merk pokračoval po cestě z kopce dolů, les začínal houstnout, až úplně dole narazil na ohromný spadlý strom, který mu blokoval cestu. Zastavil se a pohlédl na něj, obdivoval jeho velikost a uvažoval, jak ho obejít.
“Řekl bych, že je to tak akorát daleko,” promluvil zlověstný hlas.
Merk okamžitě v hlase rozpoznal zlověstný záměr, v tom se stal skutečným znalcem, a ani se nemusel otočit, aby věděl, co přijde. Všude