“Tak co to tu máme?” zeptal se jeden z nich, přiblížil se a obkroužil Merka.
“Vypadá jako mnich,” řekl jiný uštěpačným hlasem. “Ale ty boty k tomu nepasují.”
“Možná je to mnich, který si o sobě myslí, že je voják,” zasmál se jiný.
Všichni se začali smát a jeden z nich, hulvát kolem čtyřiceti let, s chybějícím předním zubem, se naklonil dopředu, oplýval špatným dechem, a dloubnul Merkovi do ramene. Starý Merk by zabil každého muže, který by se přiblížil z poloviny tak blízko.
Ale nový Merk byl odhodlán být lepším mužem, povýšit se nad násilí – i když se zdálo, že ho pronásleduje. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, přinutil se zůstat v klidu.
Neuchyluj se k násilí, opakoval si znovu a znovu.
“Co to ten mnich dělá?” zeptal se jeden z nich. “Modlí se?”
Všichni znovu vyprskli smíchy.
“Tvůj Bůh tě teď nezachrání, chlapče!” vykřikl jeden z nich.
Merk otevřel oči a na toho blbce se podíval.
“Nechci vám ublížit,” řekl klidně.
Smích se stupňoval, byl hlasitější, než předtím a Merk si uvědomil, že zůstat klidný a nereagovat násilně, bylo to nejtěžší, co kdy udělal.
“Tak to máme štěstí!” odpověděl jeden.
Znovu se zasmáli, pak všichni zmlkli, protože jejich vůdce vystoupil dopředu přímo před Merkův obličej.
“Ale možná,” řekl, jeho hlas vážný a byl tak blízko, že Merk cítil zápach z jeho úst, “že mi chceme ublížit tobě.”
Muž přistoupil zezadu k Merkovi, chytil ho tlustou paží pod krkem a stisknul. Merk zalapal po dechu a cítil, že se dusí, stisk byl dostatečně silný, aby ho to bolelo, ale ne, aby odřízl všechen přívod vzduchu. Jeho okamžitý reflex byl sáhnout po tom muži a zabít jej. Bylo by to snadné věděl, kde přesně najít ten bod na paži, aby stisk povolil. Ale přinutil se nic neudělat.
Nech je jít, řekl sám sobě. Cesta k pokoře musí někde začít.
Merk stál vůdci tváří v tvář.
“Vezměte si ode mne, co budete chtít,” řekl Merk, lapající po dechu. “Vemte si to a jděte pryč.”
“A co když si to vezmeme a zůstaneme tady?” odpověděl vůdce.
“Nikdo se tě neptá na to, co si smíme a nesmíme vzít, chlapče,” řekl jiný.
Jeden z nich přišel a prohledal Merka kolem pasu, chamtivé ruce mu hrabaly těmi pár osobními věcmi, které mu na světě zůstaly. Merk se nutil zůstat klidný, zatímco mu ruce prohrabávaly vše, co vlastnil. Konečně se dostaly na jeho opotřebovanou stříbrnou dýku, jeho oblíbenou zbraň a Merk stále, ač to bylo velmi bolestné, nereagoval.
Nech to být, říkal sám sobě.
“Co to je?” zeptal se jeden. “Dýka?”
Zabodnul svůj pohled do Merka.
“K čemu má u sebe tak fajnový mnich, jako ty, dýku?” zeptal se jeden.
“Co s tím děláš, chlapče, bodáš do stromů?” zeptal se jiný.
Všichni se smáli a Merk skřípal zubama a uvažoval, kolik toho ještě snese.
Muž, který mu vzal dýku, se zastavil, podíval se dolů na Merkovo zápěstí a škubnul mu za rukáv. Merk se připravil na nejhorší, uvědomil si, že to našli.
“Co je to?” zeptal se zloděj, uchopil jeho zápěstí, pozvedl ho a pozorně si ho prohlížel.
“Vypadá to jako liška,” řekl jeden.
“K čemu je mnichovi tetování lišky?” zeptal se jiný.
Další muž udělal krok dopředu, vysoký, štíhlý muž s rezavými vlasy, a uchopil jeho zápěstí a zblízka si jej prohlížel. Pak ho pustil a podíval se na Merka ostražitým pohledem.
“To není liška, vy idioti,” řekl svým mužům. “To je vlk. Je to znamení králových mužů – žoldnéřů.”
Merk pocítil, že mu zrudnul obličej, když si uvědomil, že všichni zírají na jeho tetování. Nechtěl být odhalen.
Zloději byli zticha, všichni se upřeně dívali a poprvé Merk v jejich obličejích zaznamenal rozpaky.
“To je řád zabijáků,” řekl jeden a pak se na něj podíval. “Jak si k tomu znamení přišel, chlapče?”
“Pravděpodobně si ho udělal sám,” odpověděl jeden. “Cesta je pak bezpečnější.”
Vůdce pokýval na svého muže, který uvolnil stisk kolem Merkova krku a Merk se zhlukoka s úlevou nadechl. Ale vůdce potom vztáhl ruku a dal Merkovi nůž na krk a Merk přemýšlel, jestli tu zemře, dnes, na tomto místě. Uvažoval, jestli by to byl trest za všechny ty vraždy, které vykonal. Přemýšlel, jestli byl připraven zemřít.
“Odpověz mu,” zabručel jejich vůdce. “Udělal sis to sám, chlapče? Říká se, že je nutné zabít sto mužů, abys získal toto znamení.”
Merk se nadechl, během dlouhého ticha, které následovalo, přemýšlel, co odpovědět. Nakonec si povzdychl.
“Tisíc,” řekl.
Vůdce zamrkal, zmaten.
“Cože?” zeptal se.
“Tisíc mužů,” vysvětlil Merk. “Tak získáš toto tetování. A mám ho od samotného krále Tarnise.”
Všichni na něj civěli, šokováni, a nekonečné ticho zalilo celý les, takové ticho, že Merk slyšel cvrlikání hmyzu. Přemýšlel, co se stane nyní.
Jeden z nich se najednou začal hystericky smát – a ostatní se k němu přidali. Smáli se a chechotali, jak tam Merk stál, zjevně nic tak vtipného nikdy neslyšeli.
“To je vážně dobrý, chlapče,” řekl jeden. “Jsi tak dobrý lhář, jako jsi mnich.”
Vůdce zatlačil dýku do jeho krku, dostatečně pečlivě, až začala téct krev.
“Řekl jsem, abys mi odpověděl,” zopakoval vůdce. “Pravdivě odpověděl. Chceš zemřít právě teď, chlapče?”
Merk tam stál, cítil bolest a o té otázce přemýšlel – skutečně na to pomýšlel. Chtěl zemřít? Byla to dobrá otázka a ještě hlubší otázka, než by vůdce předpokládal. Jak o tom přemýšlel, skutečně přemýšlel, uvědomil si, že část z něj zemřít chce. Byl unaven životem, až do morku kostí.
A jak to rozebíral, Merk si nakonec uvědomil, že není připraven zemřít. Ještě ne. Ne dnes. Ne nyní, když byl připraven začít znovu. Ne nyní, když si teprve začínal užívat života. Chtěl příležitost změnit se. Chtěl příležitost sloužit ve Věži. Stát se Hlídačem.
“Ne, vlastně nechci,” odpověděl Merk.
Konečně se podíval